Sedm způsobů, jak druhé nenudit

Koho vidíme jako nudnou osobu? Touto otázkou se zabýval v osmdesátých letech minulého století profesor psychologie Mark Leary. K hlavním příčinám podle něj patří především „negativní egocentrismus” aneb neustálé mluvení o svých vlastních problémech.

Každý potřebuje občas upustit páru, ale je také dobré si uvědomit sílu okamžiku. Blízký přítel bude asi chápat, že se potřebujete svěřit s nepříjemnostmi, ale někdo, koho jste právě potkali, si nejspíš nebude užívat dvacetiminutovou litanii o vaší nesnesitelné a nepříjemné kolegyni.

Trapné ticho je jistě nepříjemné, ale možná nevzniklo díky tomu, že nevyprávíte. „Jedna z nejčastějších stížností je, že se lidé neptají na doplňující otázky,“ říká harvardská profesorka Alison Wood Brooksová o posuzování nudnosti lidí, se kterými konverzujeme.

„Mnozí si myslí, že doplňující otázky jsou vlezlé a nezdvořilé, speciálně pokud jde o citlivá témata. Vtíravost našich vlastních otázek ale přeceňujeme.“

I psychologické výzkumy ukazují, že lidé o sobě mluví velmi rádi a cítí se u toho velmi dobře, takže jim odpovídat na otázky o sobě velmi často nevadí.

Pokud cítíte, že se téma hovoru vyčerpává, je lepší ho rychle změnit. Brooksová se svými kolegy vytvořila studii, ve které participanti nejdříve konverzovali jako obvykle, tak jak byli ze svého života zvyklí, poté byli instruováni, aby měnili témata hovoru rychleji. Ve druhém případě si obě strany konverzaci více užily.

Mdlé reakce také pozornost zrovna neudrží. Profesor Mark Leary poukazuje na to, že pokud na vás osoba, se kterou mluvíte, slovně, nebo nonverbálně nereaguje, konverzace ji nezajímá.

Na druhou stranu, pokud druhá strana nereaguje na to, co říkáte, také vaši pozornost zrovna neupoutává. Pokud se necítíte úplně ve své kůži při konverzaci, můžete zkusit aktivně pokyvovat hlavou, usmívat se nebo udržovat oční kontakt.

Nejspíš to pomůže v proudu konverzace, už proto, že druhá osoba se cítí kvitovaná.

Smích povznese každý hovor. Používání humoru je pro mnoho lidí jedním z ukazatelů, kterým posuzují zařazení ve společenské hierarchii. Podle studie z roku 2016, publikované v časopise Jurnal of Personality and Social Psychology, je status lidí, kteří nevtipkují, hodnocen jako horší.

Samozřejmě, člověk se chce představit v co nejlepším světle, ale zařadit do svého vyprávění historku o něčem, co se nám nepovedlo, může významně přispět k tomu, aby se s námi lidé cítili lépe.

Nejen, že jim nepřijdete jako nudný tlučhuba, podle výsledku studie týmu profesorky Brooksové to také snižuje pocit závisti. Naopak se cítí příběhem, který není jen historkou o dokonalém úspěchu, inspirovaní.

Lidi mají rádi historky, které jsou zábavné, se kterými se sami mohou ztotožnit, a nakonec je mohou i doplnit svými vlastními příběhy.

Pokud si všimnete, že se vaši kamarádi nebo kolegové pobavili nějakým příběhem a ocenili ho, schovejte si ho i na příště pro jiné lidi, které budete chtít pobavit.