Rozvod po italsku má asi odzvoněno

A tak by jejich záležitost mohla být prvním slavným příkladem „rychlého rozvodu“ v Itálii. Pokud i Poslanecká sněmovna návrh změny zákona schválí, konec roku by za jejich manželstvím, z něhož se narodily dvě děti, mohl napsat tečku.

„Alena se zachovala báječně,“ prohlásil Gigi Buffon pro televizní stanici Sky. Nedošlo k žádným scénám či polemice a ti, kteří se živí klepy, se museli spokojit s několika fotografiemi brankáře s televizní moderátorkou Ilarií D’Amicoovou. Šeredová pouze na Twitteru poděkovala přátelům, kteří jí v této situaci zůstali nablízku.

To bylo ale první dějství. Při tom druhém se bude hovořit o majetku. Alena Šeredová nemá určitě hluboko do kapsy, avšak není pochyb o tom, že Buffon je velmi bohatý muž. Mimo astronomické gáže v Juventusu vlastní dvacet bytů na Sardinii, dalších pět v Parmě, luxusní hotel na toskánském pobřeží, restauraci v Pistoii a významný podíl na textilce Zucchi-Bassetti. Ironií osudu je, že jeho portfolio zahrnuje i fotbalový klub Carrarese – jeho předsedkyní je právě Alena Šeredová.

Po pravdě řečeno systém předvedený v neorealistické veselohře Rozvod po italsku nesmrtelným Marcellem Mastroiannim už v Itálii čtyřicet let není. Při referendu v roce 1974 šedesát procent Italů schválilo zákon o rozvodu, a tak v poslední době nebylo nutné se nepohodlného partnera zbavit fyzickou likvidací jako v uvedeném filmu.

Zákon se prosadil bez ohledu na tvrdošíjný odpor katolíků. Ti ale do textu protlačili klauzule, které rozchod manželů neulehčují. Rozcházející se manželé musejí nejdříve požádat soud o rozluku. Ta v případě souhlasu obou trvá tři roky, pokud jeden z nich nesouhlasí, může se vléci pět let i déle.

A teprve potom, když se oba nesmíří, mohou požádat o rozvod. K tomu je nutné přidat proslulou neuspěchanost italských soudních řízení, takže si celá věc v některých případech vyžádá osm, někdy dokonce deset roků.

Zdlouhavost celého řízení s sebou logicky nese i vysoké náklady. Během posledních 15 let se v parlamentu objevily různé návrhy na zkrácení rozvodového řízení. Všechny ale ztroskotaly na odporu poslanců za stranu někdejšího premiéra Silvia Berlusconiho.

To je patrně jeden z důvodů, pro který katolická hierarchie po dlouhou dobu zavírala nad osobním životem bývalého předsedy vlády obě oči. Nechtěla vzít na vědomí, že i v italské společnosti došlo k hlubokým změnám. Více než 2,5 miliónu mužů a žen dnes na Apeninském poloostrově žije ve společné domácnosti, má děti, ale neuzavřelo sňatek. A jejich počet stále roste.

Papež František zastává k rozvedeným dvojicím mnohem otevřenější stanovisko než jeho předchůdci. A to možná přispělo k tomu, že koncem května italská Poslanecká sněmovna schválila drtivou většinou 381 hlasů proti 30 návrh na tzv. rychlý rozvod: v případě souhlasu obou manželů soudce rozhodne po šestiměsíční rozluce.

Pokud jeden z nich nesouhlasí, učiní tak po dvaceti měsících – a to bez ohledu na to, zda manželé mají nezletilé děti, či nikoliv. „Návrh zákona přechází do Senátu, možná, že to nepůjde tak rychle jako zde, nám to trvalo jen dva týdny, ale domnívám se, že tentokrát jsme blízko cíle,“ řekla poslankyně Demokratické strany Donatella Ferrantiová, předsedkyně právního výboru Sněmovny. „Text zákona konečně přibližuje naši situaci zákonům platným ve většině evropských států,“ dodává její kolegyně.

V katolickém táboře naopak panuje smutek: „To je zákon proti rodině, spěch neprospěje především dětem. Proto jsem samozřejmě hlasovala proti. Ostatně mnozí manželé si to po čase rozmyslí,“ řekla v televizi poslankyně Křesťansko-demokratického centra Paola Binettiová. To ale asi nebude pravda: podle římského soudce Paola Vadettiho „98 procent těch, kteří požádali o rozluku, se nakonec rozvede“.

„Jsem ráda, ne pro sebe, ale pro jiné lidi, kteří se dostali do stejné situace. Protože jsme se nedohodli na některých majetkových otázkách, můj rozvod trval nekonečných devět let. Dovedete si představit, že musíte kvůli každému úřednímu úkonu jít za bývalým partnerem, který má už zcela jiný život, tak jako já?“ řekla Alessandra Valliová z Milána.

Také Valeria Mezzocorona z Říma vidina nekonečného čekání odrazuje: „Jdeme se ženou od sebe. Už jsem si říkal, že bude nejlepší obrátit se na nějaký rozvodový soud ve Francii či Německu. Teď už to nebude nutné. Možná že za necelý půlrok bude vše skončeno.“

Obdobně uvažuje Carla Sensiová z Turína: „Nebýt Evropy, tak se to nezměnilo. Snad to bude stejné i s umělým oplodněním. Katolické kruhy prosadily velmi restriktivní zákon, a tak se jezdí do Španělska a do Anglie.“