Roztomilost může být nevinná hra, ale i chytrá zbraň

Nádhernou blondýnku Marilyn Monroe, vlastním jménem Normu Jeane Mortensonovou, netřeba příliš představovat. Ikonu 50. let dokumentaristé popisují jako ambiciózní a pracovitou ženu, která se z pěstounské péče dostala až mezi hollywoodskou špičku.

Při cestě za úspěchem musela bojovat s bolestnými nezdary v soukromém životě a psychickými problémy, které ji nakonec dostaly na dno. Málokdo ale ví, že milovala klasickou literaturu. A tak moc toužila po opravdové herecké kariéře, že si kvůli tomu neváhala obarvit vlasy na blond a později založit i vlastní produkční společnost.

Je smutnou realitou, že svět si ji především pamatuje jako naivku, která prý moc rozumu nepobrala, zato se ráda a často svlékala. Nejen plné ženské tvary, ale také dětský obličej a velmi důvěřivé, až dětinské chování jí nepochybně v budování hvězdné kariéry mnohokrát pomohly. Když se ale postupem času chtěla z této role vymanit a jít dál, neuspěla.

Roztomilost, která z jejího obličeje nikdy nezmizela, jí ukázala i svoji odvrácenou tvář. Výrazně přispěla k tomu, že se jí během krátkého života (zemřela za neobjasněných okolností v 36 letech) nepodařilo přesvědčit svět Hollywoodu ani veřejnost, aby ji braly vážně. Zakusila tak všechny dobré i stinné stránky důsledků sladkého chování.

Rakouský zoolog a zakladatel moderní etologie Konrad Zacharias Lorenz jako první popsal v roce 1943 skutečnost, že všechna mláďata, včetně těch lidských, mají určité společné rysy, které lidé univerzálně považují za přitažlivé.

„Pokud jde o fyzický vzhled, roztomilost je často spojována se znaky, jako jsou velké oči, malý nos, buclaté tváře a kulatý obličej. Ty jsou běžné u kojenců, mláďat a také si jich všimněte u kreslených postaviček,“ vysvětluje konkrétně neurovědec Morten L. Kringelbach.

Tyto rysy v nás automaticky evokují mládí, zranitelnost, neškodnost a také v nás vyvolávají starostlivost. Což dává z evolučního hlediska hluboký smysl, protože lidská miminka nejsou sama o sobě schopná ničeho. Aby vůbec přežila, potřebují neustálý dohled a péči dospělých. Zajímavé ale je, že na tyto znaky reagujeme přívětivě, i když je zaregistrujeme u dospělých.

K něze nás však aktivuje nejen vzhled, ale i chování, které nám připomíná reakce nevinného dítěte. „Roztomilost je kvalita podvědomě spojená s někým, kdo je přitažlivý, sladký, nevinný a okouzlující,“ vyjmenovává neurovědec. Z povahových vlastností ji pak charakterizuje hravost, zvídavost a rychlé vyjadřování emoční náklonnosti.

Poskytnutí péče takovému člověku nám přináší skutečné vnitřní uspokojení. Tato potřeba je v nás hluboce zakořeněna a reagujeme na ni zcela specifickým způsobem – snadno v nás totiž vyvolává pozitivní emoce, jako jsou štěstí a něha.

Roztomilost podle Kringelbacha vnímáme, chtě nechtě, opravdu velmi intenzivně: „Výzkum na toto téma, do kterého jsem měl příležitost nahlédnout, ukazuje, že jde o záležitost více než jen čistě vizuální. Najednou zapojíme všechny smysly, silně přitahuje naši pozornost,“ vysvětluje s tím, že mozek na roztomilost promptně reaguje a ponouká nás k jednání v podobě pečování.

Rychlá akce probíhá přímo v orbitofrontálním kortexu, hlavní části mozku zodpovědné za emoce a paměť. „Ve skutečnosti může být roztomilost jednou z nejsilnějších sil, které formují naše chování  – potenciálně nás činí soucitnějšími.“

To vše bez potíží přijímáme u dětí či mláďat. U dospělých ovšem roztomilost vnímáme komplikovaněji. První spontánní dojem je jedna věc, po čase se k ní ale stavíme až nedůvěřivě. Zvlášť když si uvědomíme, že v sobě máme zakódováno reagovat mile.

Na rozdíl od dětí totiž takový odrostlý diblík obvykle působí spíše nevyzrále. A nevyzrálost už tak roztomilá není. Spíše ji chápeme jako nedostatek kompetence.

Také si dobře uvědomujeme, jak je snadné roztomilost použít k manipulaci a k dosažení svého. O čemž by i zmíněná Marilyn Monroe mohla vyprávět… Z výsledků studie vědkyně Laury Venzové z roku 2022 vyplývá, že hrát si na naivnějšího a hloupějšího je v pracovním prostředí velice běžné.

Důvodem může být záměr mít ve své pozici konkurenční výhodu nebo větší pocit kontroly. Za tímto chováním se někdy skrývá i vztek na firmu nebo kolegy, který ale dotyčný nechce ventilovat, a tak jde vlastně o formu pasivní agrese.

Několik dalších studií dokonce ukazuje, že lidé, kteří se vydali na dráhu zločinu, a zároveň působí roztomile, dostávají nižší tresty. Pokud projeví lítost, mají soudci nebo porota tendence jim věřit víc než lidem s drsnějšími rysy.

To je samozřejmě trochu extrém, nicméně už předškoláci často podvědomě pochopí, že do široka otevřené oči a prosebně sepnuté ručičky jim u milujících rodičů zařídí mnohem láskyplnější chování. A sklopená hlava spolu se skleslými rameny jim zvyšuje šance na to, aby se snadno dostali z průšvihu.

Ptáte se, proč se někteří lidé ani v dospělosti nechtějí (či nemůžou) roztomilosti vzdát? „Naše hlavní lidská potřeba je někam patřit, chceme být součástí společnosti. A vytvořili jsme si celou řadu vzorců, jak toho dosáhnout. A jedním z těch, jež umožňují přitáhnout pozornost druhých, je roztomilost,“ vysvětluje Tom Sova, expert na řeč těla a majitel společnosti Cognitio-Scan.

Podle odborníka jde o to, že odmalička zkoušíme metodou pokus omyl, co na druhé funguje. A pokud nám z našich zkušeností jako nejlepší vyjde sladké chování „tatínkovy holčičky“ nebo „maminčina roztomilého chlapečka“, proč něco v dospělosti měnit.

„Když se chováme roztomile, chceme mnohdy dosáhnout blízkosti, lásky nebo ochrany,“ dodává.

K tomu, abychom si zajistili něčí přízeň a uznání, jsme si dokonce vytvořili speciální strategie. Podle zkušeného experta na řeč těla se lidé dokonce drží i specifického výrazu tváře, držení hlavy a úst nebo způsobu, jak s druhými „komunikují“ očima.

U roztomilosti si všimněte napodobování trochu nemotorné dětské gestikulace: „Patrná jsou shrbená ramena, náklon hlavy, dýchání hrudníkem, a když má dotyčný otevřená ústa, končí své věty tak, že jde hlasem nahoru,“ vyjmenovává typické rysy Tom Sova.

V dospělosti tak každý z nás může roztomilost využít jako dobrý nástroj. Ale! „Měli bychom se sami sebe ptát, co je náš záměr.“ Chceme někoho rozveselit, ukázat, že jsme neškodní, nebo je naším cílem druhého někam vmanipulovat?