Hlavní obsah

Radim Uzel: Jak poznáme, že se naše chování stává úchylkou

Právo, Radim Uzel

Nedávno měl u nás premiéru film Nebe peklo. Viděl jsem v televizi diskusi s jeho režisérem Davidem Čálkem. Byl hrdý na to, že prý mohl ve filmu ukázat pravé a nefalšované hrdiny. Jeden z těchto hrdinů skáče v přestrojení za koně přes překážky. Další má kolem krku obojek a veden svou paničkou vesele běhá po čtyřech.

Foto: Profimedia.cz

Pokud však jejich účastníkům přináší radost, ať si klidně nasazují náhubky, obojky i koňské hlavy. Hlavně když nevykonávají potřebu na chodník a při přeskoku přes překážku si nezlomí nohu.

Článek

Harmonický sexuální život těchto lidí umožňuje to, že se vzájemně týrají, ponižují, bičují, svazují a různými způsoby mučí. Své hrdinství pak projeví tím, že nám to všem ukážou ve filmu.

Režisér si posteskl, že poruchy sexuální preference jsou u nás nedostatečně zmapované. Když se zeptáte sexuologů, dají vám prý jen běžnou poučku: tyto praktiky jsou v pořádku, pokud nevadí vám nebo partnerovi.

Nedostatečně zmapované sexuální úchylky

Nevím, jaké další poučky by ještě mělo být zapotřebí. Pokud se týká toho zmapování, myslím si, že je ho dost v odborné literatuře i v beletrii. Letos vydaná Sexuologie věnuje sexuálním úchylkám asi osmdesát stran.

Nedávno jsem psal předmluvu k loni vydané knize markýze de Sade 120 dnů Sodomy. Její autor věnoval těm praktikám 450 stránek. Myslím, že i film Nebe peklo je proti nim jen slabý čajový odvar. Tuto knihu stahovali ještě v padesátých letech minulého století ve Francii z prodeje a nakladatele odsoudili. Dokonce i mně, který jsem se jako soudní znalec setkal s kuriózními sexuálními praktikami a rád se chlubím, že mi nic lidského není cizí, se při té četbě chvílemi dělalo zle.

Kde je hranice normality?

V souvislosti s podobnými knížkami a filmy si můžeme klást otázku, kde je hranice lidské normality. A od kterého okamžiku se naše konání stává úchylkou?

Stanovení sexuální normy bývá obtížné. Podobně jako norem v psychiatrii a v medicíně vůbec. Někteří lidé podléhají mylnému předpokladu, že by měli být jakýmsi ideálem, jakýmsi vzorem. Nebo bychom se všichni měli přizpůsobit většinovému názoru? To by byl konec všem úchylným knihám a filmům. Jejich vydavatelům a režisérům by hrozil kriminál jako před půl stoletím.

Jenže i člověk, kterému se prasečinky nelíbí, by měl v demokratickém řádu bojovat za ty, kteří v nich zase nacházejí potěšení. Pravda, konzumenti sadomasochistických filmů a knížek tvoří ve společnosti menšinu. Přesto by jejich právo mělo být svaté: pokud neškodí nikomu jinému.

Symbolická přeměna ve psa, v koně nebo v jiné zvíře může někomu připadat směšná. Zvlášť když k ní dochází při sexu. Pokud však jejich účastníkům přináší radost, ať si klidně nasazují náhubky, obojky i koňské hlavy. Hlavně když nevykonávají potřebu na chodník a při přeskoku přes překážku si nezlomí nohu.

Jen bych v souvislosti s ní nepoužíval slovo hrdinství. Neškodnou sexuální úchylku lze pochopit i tolerovat. K hrdinství má však trochu daleko.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám