První setkání? Líbíte se víc, než si myslíte

Při prvním setkání se obvykle kontrolujeme a kriticky hodnotíme každé své slovo nebo gesto. Nové výzkumy však naznačují, že bychom na sebe neměli být tak přísní. Nedávno vzniklý termín liking gap popisuje často propastný rozdíl mezi tím, jak nás vidí ostatní a jak my vnímáme sami sebe a jejich hodnocení.

„Systematicky podceňujeme to, jak se ostatním lidem zamlouváme,“ říká psycholožka Marisa Francová.

Mohlo by se zdát, že s tímto pocitem nejistoty bojují jen lidé plaší nebo s nízkým sebevědomím. Kupodivu to není pravda. Erica Boothbyová z Cornellovy univerzity v USA zkoumala prvotní interakce několika stovek dvojic.

Chtěla, aby jednotlivci odhadli, co si o nich jejich protějšek myslel. Téměř všichni dotazovaní očekávali mnohem negativnější hodnocení, než ve skutečnosti dostali, participanty s vysokým sebevědomím nevyjímaje.

To ale nebyl konec experimentu. Boothbyová ještě zapojila vnější pozorovatele, aby komunikující dvojice sledovali. Třetí straně se povedlo mnohem lépe odhadnout míru sympatií a antipatií.

„Druhá strana k nám vysílá signály, podle kterých můžeme poznat, že jsme jí sympatičtí. A ty jsou čitelné i lidem mimo konverzaci. Jen my je nevidíme,“ tvrdí Marisa Francová, podle které bychom si neměli plést naše vlastní předpoklady s pocity a dojmy druhé strany.

Proč v takových situacích nedokážeme být realističtí? „Během fáze, kdy se poznáváme, se zpravidla necítíme sebevědomě a posléze se navíc velmi často upínáme k nejhorším momentům celé konverzace – k trapným pauzám, konverzačním přešlapům,“ vyjmenovává Erica Boothbyová.

Vyčítáme si chvíle, kdy svému protějšku oponujeme nebo mu nerozumíme, dostatečně nepotvrzujeme jeho názory. „Ve skutečnosti jsou lidé vůči takovým přešlapům velmi chápaví.“

Navíc se pravděpodobně soustředí na jiné věci než my – a to je dobré si pamatovat. „Neznámí lidé a noví známí nás posuzují podle svých vlastních měřítek – netuší, jaký se snažíme zanechat dojem, a tím pádem netuší, jaké vlastní představy v určitých chvílích nenaplňujeme.“ Proto jsou ti druzí často mírnější soudci než my sami.

I když bývají první setkání rozpačitá a náročná, podstupovat je musíme a často se na ně dokonce těšíme. Na jejich konci nás totiž může čekat sladká odměna. Podle Gillian Sandstromové z britské univerzity v Essexu si mnoho z nás konverzace užívá, i když se v jejich počátečních fázích necítí zrovna příjemně.

„Obrovskou součástí životního štěstí a dobrého bytí jsou mezilidské vztahy. Považujeme za důležité navazovat spojení s novými lidmi, protože dnešní neznámí mohou být zítřejší přátelé,“ říká Sandstromová, podle které nám naše špatné sebehodnocení pomáhá. A vlastně i zvyšuje šance k vybudování dobrých vztahů, protože nepříjemné pocity nás upozorňují na to, že se máme o druhém co učit.

„Při druhém setkání můžeme naše poznatky využít a lépe zkorigovat své chování.“ Třetí setkání je zase o něco lepší a snazší. Navíc, čím víc se s novým člověkem poznáváme, tím víc a realističtěji dokážeme odhadnout, jak jsme nebo nejsme našemu protějšku sympatičtí. A mezera na škále mezi našimi pochybami a jeho hodnocením se pomalu zužuje a mizí.

Nové setkání je krokem do neznáma, a pokud jsme v nové skupině lidí, které budeme muset dlouhodobě potkávat, na postupném budování přátelských vztahů s nimi opravdu záleží.

Abychom zanechali dobrý dojem, je třeba zbavit se v pohledu na sebe zbytečné přísnosti. „Většina lidí se odsuzuje dřív, než komunikace vůbec začne,“ upozorňuje koučka Nikola Šraibová.

„Říkají sami sobě: Nemáš na to! Co tady vůbec děláš? A tím si podvědomě programují mysl tak, že rozhovor nakonec nemá takový úspěch, jaký by si přáli. Prostě proto, že vnitřně rozloží sami sebe. Je lepší pokusit se zůstat v klidu a pokračovat, i když uděláte chybu,“ nabádá koučka.

„Pro mnoho lidí je nejtěžší počáteční nezávazná konverzace. Setkáme se s někým na kávě, popovídáme si o počasí, a co dál? Ale například pokud znáte prostředí, dá se navázat i lepší rozhovor ohledně nějakého konkrétního tématu.“

I tady platí, že učení dělá mistra. „Klíčová je schopnost umět navázat rozhovor a bez tréninku to nejde.“

Výhodou je, pokud musíme nová setkání zažívat často. To nám například umožňují některé typy zaměstnání, ve kterých se bez ustavičných schůzek neobejdeme. Jsme tak vlastně nuceni neustále testovat, na co lidé reagují dobře a na co ne. Zjišťujeme, co si v průběhu komunikace můžeme dovolit, kterým frázím je dobré se vyhnout a jaká slova naopak používat.

K určitému sebevědomí nám může pomoci i adekvátní vzhled. Prostě se cítíme líp, když víme, že vkusně zapadáme. „Nemusíme vypadat jako modelky nebo modelové. Ale všichni jsme nastaveni hodně vizuálně. Proto když nám někdo na pohled ladí, hned k němu máme větší sympatie,“ uzavírá Nikola Šraibová.

Deep Patel, autor bestselleru Kamelotova bajka: 11 principů úspěchu, sestavil několik bodů, kterých se při prvních konverzacích můžeme chytit.