Článek
Podle vědecké studie Helen Fisherové zveřejněné v Journal of Neurophysiology je to dáno tím, že tento druh odmítnutí stimuluje části mozku spjaté s motivací, odměnou, závislostí a chutí. Jakmile tedy začnete mít plnou hlavu nějakého muže, i přes jeho odmítnutí jím začnete být víc a víc posedlá.
Zajímavé je, že jakmile se vám jednou něco podobného stane, pak vědomě i nadále budete vyhledávat partnery, kteří vám budou způsobovat bolest. Dost často se tak děje u lidí, kteří vyrůstali v domácnosti s matkou či otcem, kteří byli citově odmítnuti.
„Pokud tedy máte ve své anamnéze odmítnutí, pak s největší pravděpodobností budete usilovat o podobné situace, které vám přinesou tytéž pocity, a mnohdy mnohem intenzivnější. Mozek totiž tyto scénáře, které vedou k bolesti a úzkosti, považuje za něco zcela normálního,” vysvětluje pro Psychology Today Berit Brogaardová.
Dalším vysvětlením je, že pokud v minulosti jeden z rodičů zažil odmítnutí, pak jeho děti podvědomě hledají podobné scénáře v domnění, že jejich příběh bude mít zcela jiný konec. Jenže to se obvykle nestává.
Psychologové to přirovnávají k Einsteinově definici šílenství. Dělat stále stejnou věc znovu a znovu v očekávání jiného výsledku.
Evoluce či sklony k závislostem
Prožívat neopětovanou lásku může být dáno i evolucí. V situaci, kdy je jedinec odmítnut jinou osobou anebo nemá dispozice pro vztah s touto osobou, hodnota této osoby z evolučního hlediska stoupá. Stává se totiž něčím vzácným, a z pohledu rozmnožování tedy i mnohem cennějším. Vzácnost jednoduše z pohledu evoluce zvyšuje hodnotu člověka.
Toužit po někom, koho nemůžeme mít, může být dáno i našimi poměrně snadnými schopnostmi podléhat závislostem. Jednoduše se stáváme závislými na našich myšlenkách o tom, co by mohlo být.