Článek
„Bradův případ není nijak výjimečný. Je všeobecně známo, že lidé si vybírají partnery, kteří se jim podobají, protože hledají pocit komfortu,“ říká vztahová expertka Chantal Heideová pro Huffington Post. To ostatně potvrzují i vědci.
Teorie asortativního páření (na základě vnější podobnosti) totiž naznačuje, že máme přirozené tendence si vybírat životní partnery s ohledem na podobné genetické rysy.
Studie z roku 2013 vysvětluje tuto teorii na příkladu, kdy byli lidé z dvaceti heterosexuálních párů požádáni, aby si vybrali jednu ze sedmi upravených fotek svého partnera, které byly různě pozměněné.
Každou fotkou se prolínala tvář jiného jedince, ať už jednalo o muže, či ženu. Úkolem subjektů pak bylo seřadit fotografie od nejméně atraktivních po ty nejvíce atraktivní. Překvapením bylo, že téměř všichni dotazovaní vybrali nevědomky za nejvíce atraktivní fotografii tu, kde byla partnerova tvář prolnutá s tou jejich a vykazovala tak podobné rysy jako jejich.
„Někteří vědci se domnívají, že podněty, které často vidíme, mohou být mozkem snadněji zpracovány. Je proto možné, že cítíme větší důvěru k lidem, kteří se nám podobají,“ vysvětluje profesorka sociální psychologie Madeleine A. Fugèreová.
Metamorfóza
Jak je to ale s lidmi, kteří se zpočátku vzájemně nepodobají, začne k tomu docházet až po několika letech? I pro ně existuje teorie, která to vysvětluje.
Studie z konce 80. let ukázala, že i zcela odlišní lidé se po 25 letech soužití začali sobě navzájem podobat. Podle odborníků je důvodem sdílení stejných emočních zkušeností, které vedou k podobnému rozložení jemných obličejových vrásek.
Kromě toho páry po nějakém čase obvykle synchronizují i svůj styl oblékání a nakupují ve stejných obchodech.