Proč potřebujeme svého Pygmaliona aneb Když pozitivní očekávání podpoří pozitivní výsledek

Pygmalion (nebo také Rosenthalův) efekt popisuje situaci, kdy pozitivní očekávání podpoří pozitivní výsledek. Pokud nás například někdo vidí jako schopného člověka, i když třeba nedokonalého, zvýší nám šanci na úspěch. Stačí, když cítíme, že ten druhý je o našich schopnostech přesvědčen.

Jde o fenomén, při kterém často nevědomě ovlivňujeme situaci a lidi tak, že naplní naši (v tomto případě pozitivní) předpověď. Název mu dal sochař Pygmalion z řecké mytologie, který se zamiloval do sochy ženy, kterou sám stvořil. Natolik v ní viděl svou skutečnou lásku, až ožila (respektive bohové ji oživili).

Ve slavném experimentu nazvaném Pygmalion in the Classroom, tedy Pygmalion ve třídě, vědec Robert Rosenthal s učitelkou L. Jacobsonovou ukázali, že na tom, jak nás ostatní vidí, záleží už od dětství. Žáky základní školy nechali vyplnit IQ testy, předmětem studie však nebyla inteligence žáků, ale chování učitelů a jeho efekt na děti.

Vědci vybrali několik průměrně inteligentních dětí, nicméně jejich pedagogům řekli, že jsou nadprůměrně nadaní. Během roku se studijní výsledky těchto žáků nejen zlepšily, ale začaly být nadprůměrné, i když dětem o jejich „výjimečnosti“ nikdo neřekl.

Stačilo jen, aby je učitelé viděli jako ty chytré. Následně je v hodinách více vyvolávali, chválili a vůbec k nim přistupovali jako k nadaným dětem. A žáci učivo dobře zvládli do velké míry proto, že jejich pedagogové věřili v jejich schopnost je zvládnout. Experiment byl mnohokrát opakován v podstatě se stejným výsledkem.

Opačný pokus Rosenthal a Jacobsonová samozřejmě neuskutečnili. Zjišťovat, jak moc se nadaným dětem zhorší prospěch, když si o nich učitelé vytvoří negativní předsudky na základě toho, že se dozvědí, že jsou podprůměrné, by bylo neetické. Ale asi všichni jsme zažili, jak moc nás negativní hodnocení rozhodí a podkope nám sebevědomí. Vědci tento opačný jev prokázali jinými způsoby. Nazvali ho Golemův efekt neboli záporná předpověď.

Mínění ostatních nás tedy ovlivňuje pozitivně i negativně. „Nízká očekávání ostatních mohou vést ke špatným výkonům a vysoká očekávání k lepším výkonům,“ shrnuje poradce Ayesh Perera.

Princip popisuje jako sestupnou nebo vzestupnou spirálu: Přesvědčení, které o nás ostatní mají, formuje jejich chování vůči nám. Jejich chování vůči nám následně ovlivňuje naše přesvědčení o nás samotných. Tato přesvědčení ovlivní naše činy vůči ostatním. Naše činy vůči ostatním ovlivní jejich přesvědčení o nás, a tak nás dál posouvá.

Důkazů, že to tak opravdu funguje, mají vědci napříč různými obory řadu. K Pygmalion efektu neodmyslitelně patří i experiment, ve kterém měli studenti provést bludištěm krysy, jež byly také náhodně rozděleny na inteligentnější a na ty „hloupé“. Studenti ovšem věřili, že je to pravda, a při tréninku se podvědomě vůči krysám podle toho i chovali. A hádejte, jak to dopadlo? Krysy s nálepkou „chytré“ závod vyhrály.

„Studenti svá očekávání vkládali do krysy, u níž předpokládali úspěch. Tato očekávání ovlivnila výsledky učení hlodavců, ačkoli obě skupiny by měly dopadnout víceméně stejně,“ říká psycholožka Michala Stražovská s tím, že koncept sebenaplňující předpovědi tedy byl potvrzen i na jiné než lidské úrovni.

Také je ale třeba, abychom si uvědomili, že krysy označené za hloupé prostě neuspěly.

„Zrazování blízkých nebo kolegů v práci od cíle, kterého chtějí dosáhnout, může mít na jejich konečný výsledek velký vliv, aniž byste si to uvědomovali. Vzpomeňte si, jak na vás samotné působí povzbuzení, taková ta pomyslná herda do zad, určitá forma povolení Jdi do toho! A co s vámi udělá pochybovačný tón, nebo dokonce otázka – A ty si fakt myslíš, že to dokážeš?“

Mít ve své blízkosti Pygmaliona je tedy velmi užitečné. Ale nejen to, pokud se nad principem pozitivních a negativních očekávání zamyslíme, je jasné, že i my bychom měli být takovými Pygmaliony pro ty druhé.

A to nejen vůči svým přátelům. Stačí si uvědomit, že nikdo není černobílý, v každém jsou i dobré stránky. A snažit se je opravdu vidět! Akce pak vyvolá reakci – budeme-li od ostatních očekávat především to dobré a pozitivní, často se toho také dočkáme. Nepříjemná paní na přepážce nebo protivný kolega velmi často nakonec roztají, když jim nabídneme úsměv, milé slovo a víru, že se dohodneme. Pokud z nás ale ucítí negaci, budou se chtít bránit.

Upřímné pozitivnější chování vůči lidem možná zpočátku nebude jednoduché. Chce to trochu sebereflexe, zamyslet se nad tím, zda to, jak se chováme nebo jen tváříme, nemůže mít na jiné negativní vliv. Lepší náladu můžeme mít vždycky, stačí chtít. Už tím kladně ovlivníme své okolí. Včetně sebe.

To ovšem neznamená, že bychom měli pozitivní „osvětu“ provádět za každou cenu. Někdy je nutné postavit se nepřátelství. Ve svém nejbližším okruhu bychom ale měli mít takové přátele, kteří k nám cítí opravdový lidský respekt a upřímně nám přejí, aby se nám dařilo. Kamarádi jsou naštěstí velice volitelnou životní složkou.

Podle koučky Elizabeth Scottové bychom při prověřování našich přátel i při hledání nových měli naslouchat intuici. „Když s nimi trávíte čas, dávejte pozor na to, jak se cítíte. Jestli z nich vyzařuje vřelý pocit a pohoda, pak vám vaše intuice pravděpodobně dává zelenou a ukazuje, že daný člověk je ok.“

Opakem je pocit nervozity, úzkosti, že je něco špatně, cítíte se tzv. vysátí. Pak nejspíš nejde o člověka pro vás. Koučka doporučuje položit sám sobě několik otázek:

Cítíte třeba od kamarádky porozumění, akceptování? Ze začátku může jít o detaily – třeba se jí na tváři rozzáří úsměv, když se dozví o nějakém vašem úspěchu, netrousí nenápadné shazovací poznámky atd.

Když jste spolu, vnímáte se jako lepší, nebo horší verze sama sebe? Jste plní energie, nebo právě naopak? Zvlášť pokud se s takovými lidmi setkáte v dobré náladě, jež vás ale rychle přejde, je na čase podívat se jinam.

Zkuste si povídat o svých projektech, plánech a snech. Pokud vás kamarád či kamarádka podpoří, povzbudí (i když třeba mají nějaké připomínky) a vy pak máte sto chutí začít hned, našli jste svého Pygmaliona.

Název Pygmalion si vybral i slavný dramatik G. B. Shaw pro svou slavnou hru o proměně nevzdělané květinářky Lízy Doolittlové v dámu. Profesor Higgins se vsadí se svým přítelem plukovníkem Pickeringem, že dívku z ulice představí nejlepší londýnské společnosti a ta ji bude považovat za dámu.

Higgins ji učí konverzovat, chovat se i pohybovat podle standardů své sociální třídy a ona nakonec bezchybně uspěje a sázku profesorovi vyhraje. Divákům by se mohlo zdát, že je jejím Pygmalionem právě Higgins, jenže sama hlavní hrdinka děkuje za svou proměnu plukovníkovi Pickeringovi.

Na rozdíl od Higginse, který v ní až do konce stále viděl obyčejnou květinářku, kterou bylo třeba převychovat, plukovník jí automaticky, ze své přirozenosti, od samého začátku prokazoval úctu jako důstojné lidské bytosti. S ním se cítila jako dáma, i když ještě vlastně byla na ulici.

Jistě, ne vše se dá vyřešit jednoduše tím, že řeknete „seš dobrej“. Stejně jako si Líza Doolittlová musela své nové dovednosti oddřít, ani ve škole, v práci či v péči o sebe a své zdraví atd. se nebudou dít zázraky, pokud se nebudeme snažit. Ovšem s takovým Pygmalionem po boku máme větší šanci na úspěch.