Proč nám mozek dovolí milovat násilníka

Ve vztahu s násilníkem nejde o jeho přednosti, kterými svůj protějšek okouzlil, ale spíše o povahu a závažnost traumatu, které oběť zažila. Zotavení se ze vztahu plného násilí tak bývá velmi podobné odvykání od drogové závislosti.

Spousta lidí si myslí, že ho před vztahem s takovým člověkem ochrání rozum - žádný rozumný člověk přece s takovým násilníkem nemůže být - jenže realita je úplně jiná. Mozek nám často v těchto okamžicích spíš ublíží, než pomůže. Může za to hned několik biochemických procesů, které mozku oběti znemožní se bránit.

Podívejte se s námi na největší viníky.

Oxytocin je považován za hormon lásky či mazlení, protože se uvolňuje během doteku, orgasmu či pohlavního styku a podporuje důvěru a připoutanost. Je to stejný hormon, který nabádá hypotalamus, aby utvořil vazbu mezi matkou a dítětem.

V období zamilovanosti, tedy ve fázi idealizace druhého, se tak utváří i díky tomuto hormonu velmi silné pouto mezi všemi milenci.

„Mnoho obětí vzpomíná na doslova elektrizující sexuální chemii, kterou měli s narcisem či sociopatem. Ta v nich probudila pocit, že s nikým jiným už nikdy nic podobného nezažijí,“ vysvětluje Shahida Arabiová, zakladatelka blogu pro oběti zneužívání Self Care Haven.

Okouzlující emocionální predátoři, jako jsou narcisté, totiž zrcadlí naše nejhlubší sexuální a emocionální touhy, což vede k silné sexuální vazbě a následně k uvolnění hormonu oxytocinu.

Zatímco oběť se tak stává na tomto člověku závislá, sám narcista, pro kterého je typické, že postrádá empatii a není schopen ani blízkých vazeb, je schopen si nalézt bez velkého přemýšlení a výčitek další oběť.

Návyková povaha oxytocinu je podle autorky knihy The Chemistry of Connection Susan Kuchinskasové také genderově podmíněná. Estrogen totiž pomáhá podporovat vytváření vazeb, zatímco testosteron je odrazuje. Pro ženy je tedy mnohem složitější se odpoutat z jakéhokoli vztahu.

Dopamin je neurotransmiter, který je zodpovědný za závislost na kokainu, ale také na nebezpečných partnerech.

Podle zjištění zveřejněného v odborném magazínu Harvard Health právě drogy, intenzivní prožitky a příjemné vzpomínky spouštějí dopamin a vytvářejí okruhy odměn, které mozku v podstatě našeptávají, aby to „udělal znovu“.

I z tohoto důvodu si na příjemné a krásné chvíle s násilníkem pamatují, a to velmi intenzivně, i oběti. A to dokonce i tehdy, když se s ním rozešly. Dopamin tak může za to, že se nám neustále vybavuje všechno pozitivní na počátku vztahu (romantické rande, komplimenty a chvála, neuvěřitelný sex) a má to pro nás stále vysokou váhu.

Podle vědců tak náš mozek zřejmě uvolňuje dopamin nejen při příjemných událostech, ale i během důležitých okamžiků spjatých s přežitím.

„Dopamin tak není jen posel, který diktuje, kdy se cítíme dobře, ale také říká mozku, co je důležité a na co si má dát pozor, aby přežil. A čím silnější zážitek prožijeme, tím silnější zprávu mozek dostává, aby zopakoval to, co mu pomůže přežít,“ vysvětluje psycholožka Samantha Smithsteinová.

Studie navíc ukazují, že dopamin se uvolňuje snadněji, jsou-li odměny rozdávány podle nepředvídatelného plánu. „Takže náhodné sladké nic v podobě omluvy, soucitných triků, vzácných projevů něhy, které násilník oběti řekne po incidentu a v podstatě těsně před dalším, pomáhají paradoxně tento typ odměn upevnit, než aby jej odradily,“ varuje Shahida Arabiová.

Kortizol je stresový hormon, který se uvolňuje během traumatických vzestupů a pádů vztahu plného násilí. Je uvolňován nadledvinami v reakci na strach jako součást mechanismu „bojuj, nebo uteč“. V tento okamžik je ale velmi málo pravděpodobné, že utečeme či zabojujeme, v důsledku čehož dojde k tomu, že stres je dlouhodobě uvězněn v našem těle.

I z tohoto důvodu oběť stíhá jeden zdravotní problém za druhým. A nezbaví se toho, dokud se nenaučí čelit účinkům vysoké hladiny kortizolu. Pomoci v tom může fyzická aktivita, všímavost, meditace, smích, hudba a sociální propojení.

Adrenalin a norepinefrin připravují naše tělo také na reakci na mechanismus „bojuj nebo uteč“ a jsou také viníky biochemických reakcí spjatých s životem po boku násilníka. Adrenalin vyvolává strach a úzkost, které pak uvolňují dopamin, což může způsobit, že se z nás stanou „adrenalinoví feťáci“ závislí na kolísání pocitů mezi láskou a zradou. Zbavit se závislosti na těchto pocitech přitom může být velmi bolestivé.

Všechny otřesy strachu a úzkosti tváří v tvář nebezpečí mohou probudit předchozí traumata a vytvořit traumatologické vazby. „Traumatické pouto nastává po intenzivních emocionálních zážitcích s násilníky a připoutává je to k nim, vytváří podvědomé vzorce připoutanosti, od kterých je velmi těžké se oddělit,“ vysvětluje Arabiová.

Traumatické vazby mohou být součástí fenoménu nazývaného Stockholmský syndrom, při kterém se rukojmí a oběti přimknou ke svým násilníkům, a dokonce své věznitele brání.

Každý by si měl uvědomit, že obětí zneužívání se může stát kdokoliv, nezáleží na vzdělání ani sociálním prostředí, ve kterém se lidé nacházejí.

Hůře na tom jsou jen ti, kteří sami vyrůstali v rodinách, jejichž součástí bylo násilí ať už ve fyzické, či emocionální podobě. U těchto jedinců, kde došlo ke zneužívání různými narcistickými jedinci, může docházet k mnohem silnějším vazbám a následně i důsledkům.

Lidé mají tendence oběti násilí obviňovat a soudit, že si za to mohou samy, protože se nedokázaly včas ubránit. Často pak vedou silácké řeči ve stylu: „Na mě by jen jednou sáhnul a byl by konec.“

Jenže nikde není psáno, že titížž lidé se časem neocitnou ve stejné situaci, protože jsou věci, které prostě neovlivní.