Proč milujeme filmové zlosyny

A my je máme rádi, někteří nás dokonce okouzlují, i když víme, že „dělají“ hrozné věci. Jak to, že jim vlastně fandíme? Podle odborníků na tom není nic divného. Postavy s negativními či antisociálními rysy fascinovaly a přitahovaly diváky, čtenáře, posluchače odjakživa. Gangsteři, slavní lupiči, sérioví vrazi, mistrní manipulátoři, ale i komiksoví padouši ovšem bývali po zásluze potrestáni a dobro (či kladný hrdina) zvítězilo ke spokojenosti nás, diváků.

Teď se ale na vlně boomu nesou zlosyni, kterým tvůrci dali origin story, tedy příběh původu, kde ukazují utrpení a nespravedlnosti, kterými si ti neřádi prošli. Tím nám je polidšťují. A staví diváka před dilema – cítí nejen soucit, ale i sympatie. A dokonce se jim snaží odpustit i kruté kriminální chování. Skvělým příkladem jsou pohádky pro dospělé a superhrdinské komiksové ságy.

Třeba Jokera v podání Joaquina Phoenixe ,diagnostikoval‘ terapeut Jonathan Decker jako člověka, který neúspěšně bojuje s bipolární poruchou osobnosti. Mluví o něm jako o muži, který si přeje pozornost a respekt, ale bohužel si je jako klaun, který nikoho nerozesměje, neumí získat zdravým způsobem. A tady je ta vějička scenáristů – vždyť kdo z nás si aspoň chvíli nezoufal, že ho nikdo nechápe, neocení…

Pro psychology jde o známou věc. Řada studií poukazuje na to, že jsme náchylní sympatizovat s postavami, jež jsou nám v něčem podobné. „Ti ‚dobří kluci‘ ve filmu jsou často zobrazeni jako téměř perfektní – je obtížnější se s nimi ztotožnit,“ myslí si psycholog Romeo Vitelli.

Stinné stránky ale máme všichni a srovnat se s nimi je těžké. Někdy je obtížné si je vůbec připustit, i když jsou naší součástí. Pokud nám je však fikce nabídne na stříbrném podnose, prožíváme jakousi katarzi.

Dalším příkladem mohou být odlehčenější filmy Podivuhodná proměna Harley Quinn a Sebevražedný oddíl. Krásná Margot Robbieová tu hraje zhrzenou a opuštěnou Harley Quinn, odkopnutou Jokerem (Jared Leto). A z nahlédnutí do jejího dětství chápeme, proč se emočně nejistá žena zbláznila do psychopatického klauna.

Joker totiž, stejně jako spousta jiných padouchů i v reálném světě, vykazuje známky tzv. konceptu temné triády. Tuto teorii představili vědci Delroy Paulhus a Kevin Williams v roce 2002. Temnou triádu vlastností tvoří kombinace narcismu, psychopatie a machiavelismu. Takoví lidé touží po dominanci, nadřazenosti, jsou velice manipulativní, cyničtí, egoističtí, postrádají jakoukoli empatii, existuje pro ně jen jejich vlastní já, čemuž vše podřizují. V důsledku toho jsou naprosto bezcitní. Ale mohou být zatraceně charismatičtí.

„Do těchto typů mají tendence se zamilovávat lidé, kteří se zamilují rychle,“ tvrdí psycholog Justin J. Lehmiller.

Romeo Vitelli pak poukazuje na studii, ve které ženy označovaly popis mužů s temnou triádou jako velice atraktivní. Atraktivnější než popis kontrolního vzorku „běžných“ mužů.

„Na první pohled působí tito lidé jako silní, charismatičtí a naše společnost tyto vlastnosti velice oceňuje,“ dodává Vitelli s tím, že musíme mít pevný morální kompas a věřit ve vlastní hodnotu, abychom jejich kouzlu aspoň na chvíli nepodlehli.

Když pak vidíme ublíženou, naštvanou, ale i nespoutanou Harley, fakt, že se vyrovnává s rozchodem tím, že vyhodí do povětří továrnu, nás vážně pobaví a připomene nám nevybíravé kopačky, jež jsme sami dostali…

Na rozdíl od nás padouši nemusejí skrývat svou impulzivnost, vztek, pomstychtivost a celou škálu dalších negativních pocitů. Z takových emocí máme obvykle zdravý strach, protože jednat čistě na základě nich by nám zničilo život.

„Je to strach z něčeho, co sídlí v nás. Čeho se bojíme, protože to může být silnější než my a může to převzít kontrolu. Je to ale důvod, proč v sobě objekt tohoto strachu zničit? Nezničili bychom tím část sami sebe, která nám ukazuje něco důležitého o životě?“ říká psychoterapeut Matěj Grunt.

Už jeden ze zakladatelů psychologie Carl Jung věřil, že se člověk potřebuje konfrontovat se svými stinnými stránkami a skrytou přirozeností, porozumět jim a integrovat je. Je to způsob, jak dozrávat a posouvat se. Filmoví padouši a příběhy o nich nám v tom překvapivě pomáhají.

„Náš výzkum ukazuje, že takové příběhy a jejich fiktivní svět nám mohou poskytnout ‚bezpečný přístav‘ pro to, abychom se přirovnávali ke zlosynským postavám, jež nám připomínají nás samé,“ tvrdí Rebecca Krauseová z americké Northwestern University.

Podle studií ale odsouzeníhodné chování má většina z nás „ráda“ pouze na plátně či na obrazovce. V reálném životě považujeme nestabilní a nemorální chování za špatné.

Když někteří oblíbení zlosynové zaplatí životem, chápeme, že to nemohlo skončit jinak, ale je nám jich líto. Zejména když víme, že jejich bezohlednost, zločiny, případně snaha ovládnout svět jsou prostě životní fáze. A tvůrci vědí, že diváci napravené padouchy milují.

Tzv. redemption arcs, příběhy vykoupení, jsou velice populární. Dokonce tak, že jeden z nejmilovanějších neřádů poslední dekády, marvelovský Loki, vstal z mrtvých a v seriálu bojuje za ty správné hodnoty. Ani tady nejde o nic nového pod sluncem – klasickým případem je třeba slavný lakomec a necita Ebenezer Scrooge v povídce Vánoční koleda Charlese Dickense. I zde projde bezohledný kruťas, který bez skrupulí ničí lidi kolem sebe, bolestnou proměnou a napraví se.

Životní obrat lumpům mnohdy umožní šance postavit se za správnou věc, otevře se jakási nová cesta. Po takové změně touží řada z nás. „Vidíme všechny tyto postavy, jak bojují s novou verzí sama sebe, takovou, kterou si přejí být. Často zakopnou, ale pak pokračují,“ upozorňuje psycholog Josué Cardona s tím, že i tohle zná z reálu každý.

A tak nakonec nefandíme padouchovi v tom, aby pokračoval ve svém ‚padoušství‘, ale aby se stal lepší verzí sama sebe.

Seriáloví zlosyni mají proti těm filmovým výhodu – víc času na to, aby si nás získali na svou stranu. Diváci si totiž k postavám, které vídají pravidelně, vytvářejí vztah. A tvůrci vědí, jak takovou komplikovanou postavu napsat, aby nás k obrazovkám přitáhla.

Roli ovšem hraje i naše psychika. „I ve skutečném životě máme tendence přehlížet nemorální chování našich přátel prostě proto, že s nimi máme emoční spojení. K televizním postavám si můžeme vytvořit podobný vztah, když se s nimi setkáváme týden co týden,“ říká vysokoškolská lektorka Margrethe Bruun Vaageová.

„Racionálně s nimi nesouhlasíme, ale intuitivně se angažujeme,“ pokračuje s tím, že drtivá většina z nás o sobě ví, že nejsme dokonalí, a tak nás postava, která je ještě horší, může paradoxně ujistit, že to s námi přece jen není tak hrozné. A to platí pro jakýkoli fiktivní příběh, nejen pro seriál.

A je tu ještě jeden aspekt, který si opravdu užíváme – je totiž příjemné sledovat někoho, kdo není spoutaný stejnými pravidly jako my. Superhrdinové mají svobodu, o které jako děti sníme. A co teprve superpadouši bez jakékoliv morálky? Bývají samozřejmě potrestáni a divák s tím počítá. Nicméně prožívat s nimi chvíle, kdy jejich život alespoň působí tak, jako by neměl důsledky, může být úlevné a zábavné.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Joker, Birds of Prey: Podivuhodná proměna Harley Quinn, Deník Bridget Jonesové, Vánoční koleda