Proč mě nikdo nemá rád aneb Když se ocitnete v sociální izolaci

Nepříjemnou otázku si kladete stále dokola a zpytujete svědomí. Jsem snad málo empatická, ochotná, altruistická, milá či pozorná? Odpověď je nejasná a řešení v nedohlednu. Ač se snažíte sebevíc, zlepšení nepřichází. A tak se ocitáte v sociální izolaci, aniž byste tušila proč.

Možná vás potěší, že řešení přeci jen máte ve svých rukou a je téměř na dosah. Chce to změnit úhel pohledu a smířit se s tím, že příčinou neoblíbenosti může být úplná banalita, hloupost, prostě maličkost. Nevěříte? V tom případě si pozorně přečtěte pár důvodů, které se možná týkají i vás.

Ve filmech pro pamětníky je drbna vykreslená jako nepříjemná a uštěpačná domovnice, sousedka či tchyně. V současné době se všetečka maskuje za pomáhající altruistku, nadřazující zájmy oběti nad svoje blaho.

Kdo by si nechtěl postěžovat a také slyšet, že je skvělý, senzační a výjimečný. Jenže, ruku na srdce. Pokud všetečka musí všechno vědět první, začíná jakýkoli rozhovor otázkou a provádí výslechy několikrát denně, nemůže se divit, že všichni mizí, jen jak ji koutkem oka zahlédnou.

Ostatně, fenoménem nepřiměřené a manipulativní pomoci se zabýval nejeden výzkum. Jeden starší z Polska zkoumal, jak ovlivní vztah darování vyššího obnosu peněz. Zaměřil se na výherce loterií a dědice. V téměř 100 procentech případů nevydržela vděčnost a harmonie déle než rok.

Potom, po rozkolu, čímž jsou eufemisticky nazvány krvavé hádky, přichází chlad i nenávist. Na vině je vymáhání lásky a sympatií, jež jsou pro příjemce nepřijatelné.

Nejedná se jen o nesplacené horentní půjčky či pohledávky. Řeč je spíš o malinkatých, zanedbatelných a nicotných obnosech, na něž si druhý den nikdo nevzpomene.

Přesněji řečeno: vy si nevzpomenete, ti ostatní bohužel ano. Tu nemáte drobné u automatu na kávu, tady vám chybí pětikoruna na parkovišti. Myslíte si, že pár kaček nikoho nezabije, vždyť i vy často ochotně vyndáte z peněženky pár drobných. Možná je ale váš úsudek ovlivněn chabou pamětí. Možná vám kolegyně půjčuje pravidelně a možná jste svým zlozvykem vyhlášená.

Zkuste se rozhlédnout, až vaše kroky opět zamíří k závodnímu bufetu. Neklopí někdo oči, nekouká úkosem? Nebo že by se dokonce plížil zadními dveřmi pryč, než bude vaším pohledem vylosován coby nedobrovolný dárce?

Jeden z nejlépe placených hollywoodských herců, Adam Sandler, se kdysi pochlubil, že v restauraci za sebe nechává platit a chodí bez kreditní karty i hotovosti. Zřejmě dost ušetřil, ale oblibu mu to jistě nepřineslo, co říkáte?

Odíváte se do lahodné vůně drahého parfému, a přesto se v místnosti stále větrá? Možná, že ta intenzívní vůně nevoní všem. Dokonce je může nutit ke kýchání či způsobovat migrénu. Opačným, a přesto v podstatě stejným problémem je odér potu a nemytých nohou, kterým svoje okolí obtěžuje velký počet osob.

K překvapivému závěru dospěla renomovaná kosmetická firma, jež se ptala svých věrných zákazníků, jaký typ vůně preferují, jak často se dle jejich mínění vonět a zda se setkávají ve svém okolí s následky nedostatečné hygieny. To v překladu znamenalo, zda znají nějakého smraďocha.

Odpověď byla jednoznačná. Většina dotazovaných dávala přednost nepříjemnému přírodnímu odéru před přehnanou chemickou vůní. Nejčastějším zdůvodněním bylo, že z dusivé, nevyhovující vůně se zvedá žaludek už ráno, kdežto se závany potu se respondenti setkávají spíše až odpoledne...

Hlučná a obtěžující ukecanost bývá často neprávem zaměňována za společenskou konverzaci. Je to takový vtipálek! Taková švitořilka! Jenže všeho moc škodí. I mlčení má svoje výhody. Obzvlášť, když k danému tématu prostě není co říct, co dodat. Lépe přiznat nevědomost než se sebevědomě vyjadřovat ke všemu.

Pokud považujete za svoji morální povinnost bavit ostatní, nepustit nikoho ke slovu, a navíc mít na všechno svůj názor, aniž byste vyslechla mínění protějšku, jste na cestě do pekla osamění. I ta tichá myška v koutě, co si myslí o každém svoje, ale nechává si to chytře pro sebe, dosáhne větší obliby než řvoucí lvice salónu, vlastně pracoviště. Zvolněte, ztište se, uvolněte. Uleví se vám i ostatním, opravdu!

A maličkatý výzkum: na lékařské fakultě v americkém Bostonu srovnávali zdravotní stav hlučných extrovertů, tedy bavičů, se zdravotním stavem tichých introvertů. Ti první umírali méně na zhoubná onemocnění, ale skoro o polovinu více na infarkty. Potom si vyberte…

Samozřejmě že ani přehnaný pozitivismus, hysterický optimismus a lepivě pozitivní ladění není tím pravým ořechových, co by chtěl váš kolega, kamarádka či rodina snášet. Negativismus, blbá nálada, chandra a splín ale dokážou otrávit svoje okolí spolehlivěji než nejúčinnější nervový plyn.

A tak, zatímco dřív vás každý dokázal politovat či povzbudit, dneska v zájmu svého duševního zdraví bere nohy na ramena, jen vás zahlédne. Optimisté jsou prostě oblíbenější než pesimistické plačky.

Miroslav Plzák kdysi řekl, že permanentně šťastný může být jen idiot. Dobrá i špatná nálada jsou výsledkem reakce na naše osobní situace i události kolem nás. K obojímu jsme do jisté míry disponováni, ale je jen na nás, zda si budeme záměrně pěstovat tu dobrou, nebo špatnou. Zda naše sklenička bude poloprázdná, nebo poloplná. A zda náš úsměv bude radostný, nebo tak nějak křivý.

Možná není snadné se zbavit špatné nálady, ale můžeme se o to alespoň pokusit. Procházka v přírodě, návštěva psího útulku nebo třeba dobrá knížka může být tím slibným začátkem!

Určitě bychom ve výčtu možných příčin neoblíbenosti mohli pokračovat dál a dál. Často si třeba neuvědomujeme, že prostě nepůsobíme vstřícně a otevřeně - a to většinou proto, že se bojíme projevit. Nízké sebevědomí a strach, že se ztrapníme, nakonec mohou způsobit, že se stáhneme do sebe a okolí nás pak vnímá dokonce i jako nafoukance, pro kterého jsou všichni pod úroveň.

Nebo se o lidi opravdu prostě nezajímáte - ať už z jakéhokoli důvodu jednoduše nevidíte důvod, proč byste s kolegyněmi rozebírala jejich nebo svoje soukromé záležitosti, nemáte chuť si s někým popovídat o počasí… No, i tohle je jen na vás - trocha snahy a cviku v sociálních dovednostech nikoho nezabije a možná budete překvapení, jak milí lidé kolem vás mohou být. A tak dále…

Závěrem jedna zajímavá dotazníková akce mezi studenty Vysoké školy ekonomické v kanadském Torontu. Odpovídali na stejnou otázku, jakou jsme si kladli v tomto článku. Jaké jsou opravdové důvody neoblíbenosti? A zde jsou odpovědi: Na prvním místě se umístily smradlavé nohy (pardon). Dalším důvodem byl stalking ze strany partnera, či spíš domnělého partnera nebo přítele. Tedy takové osoby, která se domnívá, že je vaším přítelem, ale vy toto tvrzení odmítáte.

Třetí příčku pomyslné hitparády obsadily nepřijatelně radikální politické názory. O čtvrtou a další pozici se dělily podivné zvyky, extravagantní oblečení a vzhled, záliba v neobvyklých sexuálních praktikách, a dokonce i skutečnost, že daná osoba je politik!

Syndrom Fomo - Anglická zkratka FOMO znamená fear of missing out, tedy strach, že něco prošvihneme. Tento strach bývá spojován se sociálními sítěmi a jejich nebývalým rozmachem. Týká se především lidí od 18 do 35 let, kdy si člověk buduje a upevňuje identitu, vytváří kontakty a získává jisté společenské postavení.

Pocit, že nám něco uniká, nezúčastňujeme se všeho důležitého, o čem se dovídáme na sítích, vede k frustraci, nervozitě a obavám, které časem vedou k intenzivnímu pocitu neoblíbenosti. Lékem je dostatečné sebevědomí a taky vědomí, že facebooková identita našich známých může být přehnaná, ne-li vymyšlená!