Problém jménem mama hotel aneb Když potomci své osamostatnění nezdravě oddalují

Přesněji, dle mnoha statistik, služeb svých rodičů využívá téměř polovina dospělých synů a necelá pětina dcer. Přestože se výsledná čísla v různých částech světa liší, všechna se shodují na jediném: touha potomků po osamostatnění prudce klesá a obliba setrvání v dětské postýlce s dobrým papáním, nažehlenými košilkami a spárovanými ponožtičkami strmě stoupá.

Jak s touto neblahou zprávou naložit? Samozřejmě i zde je nejdůležitější prevence a ke stavu zoufalství z nekončícího otroctví se vůbec nepřiblížit. Co ale dělat, pokud se nám náš dospělý nedospělec usadil v bytě či domě natrvalo a odmítá jakékoli snahy o osamostatnění? Být nekompromisní? Jednat v rukavičkách, či bez skrupulí?

Ano, tato rada poněkud zavání válečnou terminologií, ale o to právě jde. Ono se tak trochu o válku jedná. Naštěstí se, alespoň doufáme, obejde beze zbraní. O strategii, lsti a vítězství se zde ale nepochybně hraje. Bojištěm je vaše obydlí. Válečnou zónou potom lednička, pračka, sporák a další výdobytky patřící sice vám, ale ve skutečnosti sloužící vetřelci. Pardon, milovanému potomkovi. On je zabral, znárodnil, uzmul – proč nenazvat, s trochou odvahy, věci pravým jménem. Jen jednáním u kulatého stolu může být dosaženo kýženého konsenzu, ať už přiměřené platby, nebo opuštění okupovaného území.

Na vážnost problému ukazuje statistika mapující věk vydržovaných mamánků. Ještě před dvaceti lety opouštěli muži své domovy ve věku 19–26 let, tedy po skončení střední nebo vysoké školy. V současnosti setrvávají doma až do 35–40 let, aniž by svůj odchod vůbec plánovali. Svoje dobře zabydlené kutlochy míní opustit jen v případě násilného vyhoštění ze strany rodičů, nebo výhry. Ušetřené peníze, získané pobytem v levném hotýlku, totiž radostně investují do cestování a zábavy! Prostě, dokud to půjde, zůstaneme doma!

Papír snese všechno, ale realita je mnohem těžší a zpočátku se jeví, ve většině případů, jako téměř nemožná. Přesto se pokuste nastolit jednoduchá a čitelná pravidla soužití. Důležitým aspektem úspěchu je vymahatelnost. Tedy, žádné když, možná, asi, někdy. Příkladem dobré praxe, jak říkají váleční vyjednavači, je např. pravidelný nákup v konkrétní den, obsahující striktně daný seznam položek. Může sloužit k omezení fyzické námahy zotročené matky či úspory času uštvaného otce. Pokud není potomek sociopat, časem, již během několika měsíců, pochopí přínos tohoto odvážného kroku. Po několika pochvalách potom může následovat požadavek dalšího úkonu, třeba v podobě pomoci v domácnosti, či dokonce drobné údržby.

I zde můžeme navnadit aktéry optimisticky znějící statistikou. Studenti postgraduálního studia fakulty sociologie v italském Milánu (cca třicátníci), uspořádali mezi sebou dotazníkovou akci, zda jsou ochotni měnit svoje návyky získané v mládí a přetrvávající v dospělosti. Téměř 70 % z nich uvedlo, že ano, pokud jim bude matky líto! O pochvale se zmínila nadpoloviční většina a jen 10 % zarputile lpělo na starých zvyklostech. Informace jsou o to zajímavější, když si uvědomíme, že v Itálii mají o víc než 20 % víc mama hotelů než u nás.

Jistě jste si všimli, že naše rady kulminují, tedy mají jistou vzestupnou posloupnost. Stávka je přípustná tehdy, když selhalo vyjednávání a pravidla nejsou dodržována. Nastal pravý čas na vyhlášení občanské neposlušnosti a vzdoru, byť je vám toho chudáka hladového opravdu, ale opravdu líto! Zaplašte výčitky svědomí a uvědomte si, že vše, co činíte, je pro jeho dobro! Pro budoucí samostatnost a konkurenceschopnost dnešním dravém světě!

Mamánek, který zažije akutní úzkost při pohledu do prázdných útrob ledničky, bude jistě připraven pro život lépe než bumbrlík s pravidelným přísunem laskomin. To mějte na paměti, až místo přípravy nedělní kachýnky vyrazíte konečně na nějaký hezký víkendový pobyt a zanecháte potomka svému osudu.

Výzkum, který porovnával rozdíly v chování dnešních třicátníků a šedesátníků, se uskutečnil před dvěma lety v kanadském Edmontonu. Životní hodnoty, postoje a cíle se u obou sledovaných skupin lišily tak diametrálně, že několik částí výzkumu bylo pro jistotu zopakováno. Namátkou: starost o rodinu byla pro šedesátníky naprostou prioritou a povinností, pro třicátníky banální a nepodstatnou záležitostí. Ani starost o rodiče mladou generaci netrápila a počítá s ní, dle výzkumu, jen necelých 10 % respondentů. Možná právě toto si můžete opakovat, až budete bojovat s nutkáním něco dobrého uvařit tomu broučkovi pětatřicetiletému.

Myšleno s trochou nadsázky, ale jinak zcela vážně. Asi málokdo je majitelem luxusního příbytku na nejvyšší větvi smrku jako orel mořský. Ten si s nějakým mama hotelem svoji chocholatou hlavu lámat nemusí. Mládě pěkně vykopne z hnízda a zcela správně předpokládá, že strmá cesta k zemi se změní ve zprvu nejistý let. A přesně tak by to mělo být i s naším synkem! Samozřejmě i dcerou, ale ta už ve většině případů hnízdí ve svém a pilně vychovává své vlastní mamany. Proto dopřejme potomkům právo na vlastní pády i lety, jen tak jim pomůžeme, byť na stará kolena, konečně dospět!

I zde by se jistě hodil nějaký chytrý výzkum, studie, statistika. Omezíme se však na několik sdílených zkušeností: Eva, manažerka, 56 let: „Svoji 31letou dceru jsem donutila osamostatnit se až tím, že jsem jí koupila byt… Vím, že na to každý nemá, ale mně to zachránilo nervy vyloženě na poslední chvíli.“

Zdena, učitelka, 62 let: „Syn u mě bydlel až do svých 42 let. Potom mi došla trpělivost, zaplatila jsem mu 3 měsíční kauce na byt a předala klíče. Byl naštvaný, ale dnes můj krok hodnotí velmi kladně.“

Jiří, řidič autobusu, 59 let: „Oba kluky jsme s manželkou odstěhovali hned po vyučení do půdní vestavby, kterou jsme jim pro tyto účely vybudovali. Samostatný vchod, samostatné hospodaření.“

Vladana, úřednice, 50 let: „Syna jsem nakonec musela doslova vyštvat – byla jsem nepříjemná, do všeho jsem se mu pletla, přestala jsem se úplně starat o to, co chce. Po každém konfliktu jsem mu připomněla, že si to mohl ušetřit, kdyby bydlel sám. Odešel do pronájmu ve 26 letech a konečně ho můžu o nedělích rozmazlovat.“