Článek
Je to asi čtyři roky zpátky, co jsem se vydala do té naší matičky stověžaté. Nikoli samoúčelně, alébrž za vidinou získání práce. Odpověděla jsem totiž na inzerát "Zavedená firma potřebuje různé lidi na nejrůznější pozice...". Nejprve jsem se s dalšími zájemci dostavila na seznamovací schůzku v okresním městě. Na udané adrese se nás ujala sympatická mladá dáma velmi upraveného zevnějšku a - jak se později ukázalo, také vnitřních součástí, najmě mozku.
Hodinku nám sladce šeptala do oušek o hvězdných perspektivách administrativních pracovníků, které její firma nutně potřebuje, aniž by nám slůvkem prozradila cokoli bližšího. Zato nám v mařenách (tedy v DM) vyčíslila naše budoucí výdělky. Abychom však u její firmy mohli začít vydělávat, je prý nutné nejprve se dovzdělat a proškolit. Což stojí bratru 3 600 korun českých. Do neděle, kdy vypuká první školení, však postačí, zacálujeme-li pětistovkovou zálohu.
No jo, zas nějaký podfuk, říkáte si. Na to bychom nenaletěli! A vidíte - já a další trumberové ano. Ne že bychom byli o tolik hloupější, ale dlouhodobý stres ze ztráty zaměstnání udělá s každým své. A přednášející mladá dáma to moc dobře věděla. Zmasírovala nás tak, že jsme vyplázli poslední předvýplatní peníz bez mrknutí oka.
Mrkat jsem začala asi po pěti minutách, když jsem se ocitla na čerstvém vzduchu a mimo kouzelný vliv oné dámy. Kruciš a sakra - jsem to ťululum! Ale když už jsem zaplatila, na to školení pojedu. Pro jistotu. Co kdyby na mě štěstí přece jen sedlo - na vola!
Školení se konalo v luxusním hotelu u stříbropěnné Vltavy. První ohromení z noblesy budovy však vzápětí vystřídalo rozčarování. Ocitla jsem se totiž před plakátem, na němž radostně skotačili lidé a vzpínali ruce ke slunci přeťatému nápisem HERBALIFE. Zaryčela jsem vzteky. Rozumějte - nemám nic proti Herbalife, ale proti způsobu, jakým firma verbuje prodejce.
V davu lidiček plných slastného očekávání se mi podařilo najít mou pokušitelku, která ze mě vymámila peníze. "To jste mi nemohla říct rovnou, o co jde?" vypálila jsem na ni. Její pečlivě pěstovaný úsměv se trochu zachvěl, ale vydržel. Zato oči jí ztvrdly jako dýky. Prý mi může být jedno, o jakou firmu se jedná, já bych byla stejně jen řadovým pracovníkem a vůbec - mám se nejprve zúčastnit školení, tam se všechno dozvím. Slečna asi doufala, že mi její profesionální kolegové zmasírují mozek patřičným způsobem, na ksicht nalepí úsměv, do klopy vetnou placku s nápisem "Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!" a pošlou vydělávat.
To jsem ovšem nehodlala riskovat. Sbalila jsem se a nasedla do nejbližšího vlaku směr domov. Tam už na mě čekala pozvánka do krajského města - reakce na mou odpověď na inzerát "Hledáme ambiciózní ženy pro nejrůznější pozice administrativního zázemí zavedené firmy. Možnost práce na plný i částečný úvazek. Žádné dealerství, žádný podomní prodej!". Znělo to slibně, ale já na pozvání stejně jala s temným podezřením.
Na udané adrese se přede dveřmi shromáždil dav žen i mužů(!) nejrůznějšího věku a ražení. Zavětřila jsem - tady něco nesedí! Obrátila jsem se na staršího a seriózně vyhlížejícího pána: "Poslyšte, vy jste také odpovídal na inzerát "...hledáme ambiciózní ženy..."?"
"Ne, já se tu hlásím na inzerát "...hledáme ambiciózní muže...", pousmál se a dodal: "Nějak se mi to nezdá, to zas bude nějaká habaďůra s prodejem. Těch já už poznal spoustu."
Dala jsem mu za pravdu a k dobru přidala historku o tom, jak mě nedávno podobní filutové vylákali do Prahy a připravili o pětistovku.
"Takových já už se nebojím - mě nedostanou! Jen ať to zkusej, to jim rozsvítím žárovky, to budou koukat! Už jsem něco zažil, na mě jsou krátcí," nedal se zastrašit pán.
V tom se otevřely dveře a uvítalo nás několik lidí v dobře padnoucích oblecích či šatech, s tak plastovými úsměvy, až to bolelo. "Pozor, pane, čuju zradu!" stačila jsem ještě špitnou svému společníkovi do ucha. A taky že jo!
Uhlazení pánové a dámy nás přivítali a postupně nám vysvětlili, že pracují u velmi známé a osvědčené firmy, ještě neřeknou jaké, dělají to a to, za tolik a tolik, pochopitelně v německých markách - a my za měsíc můžeme vydělávat stejně. Teď se prý v Praze konalo jedno velmi kvalitní školení, ale brzy bude další, kde již - když složíme potřebnou zálohu, budeme připraveni vydělávat těžkou měnu. Pak si nás rozebrali jednotlivě, aby nás mohli lépe zpracovat.
Nechala jsem svého školitele chvíli básnit, a pak jsem vytáhla potvrzení o zaplacené záloze z minulého sezení. "Mluvíte o kvalitním školení, milý pane, ale srocení fanatiků, kteří svítí očima, spínají ruce k nebi a řvou haleluja Herbalife, nepovažuju za nic jiného, než za trapnou propagandu. Mě zajímá, zda dostanu pracovní smlouvu, naprosto přesný popis náplně práce a systém hodnocení - to mi snad můžete říct tady a nemusím jezdit po všech čertech!"
Školitel zesinal, ale neztratil duchapřítomnost. Spustil svůj naučený kolovrátek o skvělé budoucnosti znovu. A já ho znovu přerušila: "Poslyšte, proč vlastně po nás chcete zálohu? Když si za měsíc u vás vydělám tolik, kolik slibujete, zaplatím vám po první výplatě rovnou celou částku!"
Mladík už byl bílý jako křída. "To by mohl říct každý!" rozkřičel se. "Takové chytráky nemůžeme potřebovat!"
S tím jsem vřele souhlasila. "A víte, že já takové chytráky, jako jste vy, také nepotřebuju?" usmála jsem se a odkráčela středem s hlavou hrdě vztyčenou.
Přesto jsem u dveří zahlédla mého chvilkového společníka, který se ještě před chvílí holedbal vlastním důvtipem. Místo aby se jako já právě loučil, se skelným výrazem zrovna vytahoval z peněženky pět zelených papírků!
Tady bych asi mohla skončit. Vy byste se zasmáli, zakroutili hlavou nad nekonečností lidské blbosti a naivity a asi byste prohlásili: "To mně by se stát nemohlo!" Ale jste si opravdu jistí?!