Článek
| Z normální, celkem veselé holky se změnila na mučednici a skoro až světici. Pokud je ale ten nahoře spravedlivý, musí uznat, že ten, kdo si zaslouží svatozář, jsem já. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že má tchyně má stejně negativistický pohled na svět jako dnes moje žena. Jsem obětí své nepozornosti a podcenění lidové moudrosti: Jablko nepadá daleko od stromu. Nebo: Jaká matka, taková Katka. Moje žena se sice jmenuje Božena, ale sedí to na ni na sto procent.Neustále mě drtí svými výčitkami. Jsem údajně ten, kdo za všechno může. Ale já si nejsem vědomý žádných zločinů. Jsem normální chlap, řádně pracuji a starám se o rodinu. Dřu jako mezek v práci i doma. Dětem dávám první poslední. Občas si zajdu s kamarády na fotbálek a pak na pivo. Jinak stále něco vylepšuji nebo opravuji na baráku, případně vyrábím to, co si manželka vymyslí.Připouštím, že jsem se za ta léta dopustil nějakých chyb a některé z nich se mohly dotknout i manželky. Ale nikdy to nebylo schválně, abych ji záměrně deptal. A rozhodně to nebyly žádné hrdelní zločiny, za které bych měl dostat doživotní arest. Ona je však jiného názoru.Při každém běžném problému nebo neshodě, které si navíc aktivně vymýšlí, mi ihned začne vyčítat všechny mé prohřešky, jichž jsem se podle ní dopustil. A to už od začátku naší známosti. Léty si ty události přibarvuje. Vymýšlí si věci, které snad vyčetla z nějakých brakových dámských románů. Tohle se mnou určitě nezažila.Kdyby její vyprávění poslouchal někdo cizí, musel by si myslet, že jsem sadistický zločinec, který má jediný program: postupně ji utýrat k smrti. To ale určitě není můj program. Chci jen klid a řešit problémy rozumně. Navíc jen takové, které za to stojí. Nenimrat se v hloupostech a nedělat z komára velblouda.Občas, když chci doma vylepšit atmosféru, koupím ženě kytku. Naivně očekávám, že bude mít radost, ale nemá. Naopak, hned si vzpomene, že jsem kdysi provedl to a to a snažil jsem se to vyžehlit kytkou. „Tak co jsi mi provedl teď?“ ptá se. Následuje dlouhý monolog, který uzavírá tím, jak velkou udělala chybu, když si mě vzala. Ale teď už s tím nic nezmůže, musí trpět do smrti…Otravuje mi život. Znechuceně se dívám na její zakyslý, mučednický výraz. Ničí atmosféru celé rodiny. Už se mi domů ani nechce. Také děti utíkají, jak to jenom jde. Pochopí někdy, že její nesmyslné výčitky jsou jen cestou do pekel? |
Vaše žena je úplný umělec ve výrobě neštěstí. Neplatí u ní pravidlo, že čas zhojí všechny rány. A je jí zřejmě cizí i přirozený sklon většiny lidí vzpomínat spíš na dobré, veselé zážitky a na ty špatné zapomínat. Sítem paměti jí propadnou hezké věci. Ve své mysli živí vzpomínky na ústrky, zklamání a bolest. Ty se pak stanou zdrojem ukřivděnosti, pocitu promarněného života a frustrace.
Každou událost můžeme vnímat z mnoha úhlů a je na nás, jaký si zvolíme. V zásadě existují pohledy pozitivní a negativní, případně něco neutrálního mezi tím. Sklenici lze vidět poloplnou, anebo poloprázdnou. Umělec v neštěstí, jako je vaše partnerka, si však pokaždé neomylně zvolí ten negativní pohled.
Srovnávání partnera s jinými se nemusí vyplatit
Pak musí být neustále nespokojená a nešťastná. Navíc si těžko připustí, že si za svůj pocit zbabraného života může sama. Z jejího hlediska jsou lidé kolem ní povinni činit ji šťastnou.
Problém spočívá v tom, že její představy, jak by se k ní mělo její okolí chovat, jsou buďto tak přesné a detailní, že se do nich nevejde prakticky nikdo, nebo jsou mlhavé a nerealistické. Protože neví, co vlastně chce, a není schopná ostatním srozumitelně sdělit, co ji učiní spokojenou.
Jak se říká v lidovém rčení: Neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Pomocí výčitek nebo obviňujících výroků zakrývá svou slabost. Snaží se vinu za svůj životní pocit svalit na druhé. Je přece bezmocná oběť, které někdo neustále ubližuje.
Jak si udržet pozitivní náladu navzdory negativním myšlenkám protějšku
Silný člověk dokáže naprosto srozumitelně sdělit, co mu vadí. Udělá si kolem sebe pořádek a jedná tak, aby se svých nepříjemných pocitů zbavil. Slabý si potřebuje na všechno najít viníka. Výčitky vaší ženy proto nejsou výroky nadřazené světice, na kterou si hraje, ale tvrzením zmateného slabocha.
Po „slabé oběti“ nemůže nikdo chtít, aby za své štěstí aktivně bojovala. Cílem výčitky proto není snaha o to, aby protihráč pochopil, co dělá špatně, a měl šanci to konstruktivně změnit. Hlavní snahou je setrvat ve zdánlivě výhodné roli vyděrače. Ten se ale neobejde bez permanentní přítomnosti někoho, kdo je vinen. Proto bývá proud výčitek nepřetržitý a vyděrač musí neustále rozšiřovat svůj repertoár.
Jak si přestat neustále stěžovat a šířit negativní energii
Jedinou obranou proti tomuto proudu je pevný postoj vydíraného. Pokud se vskutku proviní, omluví se. Nikdy se ale neobhajuje, pokud jsou výčitky nespravedlivé, neurčité nebo dokonce vybájené. Tady je namístě jenom jedna otázka směrem k partnerovi:
„Řekni mi, co mám udělat, aby ti bylo lépe?“ Když je jeho odpověď konkrétní, reálná a rozumná, lze mu vyhovět.
Pokud však následují jenom další výčitky, bývá lepší nereagovat. Vždyť také není na co. Pak skutečně uděláte lépe, když svůj čas strávíte na fotbálku a na pivu. Jestliže vás za podstoupené utrpení neodmění partner, musíte se odměnit sám.