Článek
Už některé děti v kočárku mají v ručičce tablet, se kterým si soustředěně hrají. Nevnímají, že jsou v parku nebo na ulici, nevidí, co se kolem děje, protože jsou soustředěné na umělý svět v tom malém svítícím krámu. Ještě jako svobodná bezdětná holka jsem se zařekla, že svoje děti takhle vychovávat nebudu.
Vdala jsem se za velice sportovně založeného muže. Časem se však z něho stal televizní maniak, který zírá snad na všechno. Přijde domů a jeho první kroky vedou k televizi. Pustí ji, čučí na ni a zhasíná ji, až když jde spát. Je to druh terorismu, protože se neptá, jestli mi to nevadí nebo jestli chci ty nesmysly sledovat také. Myslím, že i ten nejsvatější mnich stráví za svůj život méně času na modlitbách než můj muž zíráním na svůj fosforeskující oltář.
Štvalo mě to vždycky, a to i v dobách, kdy se jeho vášeň projevovala v podstatně menším měřítku. Nadšení pro televizi s ním rozhodně nesdílím. Pokládám ji za ztrátu času. Dívám se jen výběrově. Kvůli televizní obrazovce se navíc z našeho vztahu vytrácí veškerá komunikace. Když jsem chtěla něco řešit, vedla jsem monolog a manžel zíral na obrázky. Postupně jsem se vzdávala. Jenže situace se teď vyhrotila. Začala se týkat dětí (7 a 5 let) a ty vzdát nemohu. Vyhlásila jsem televizi válku.
Občas vyhraju jednotlivé bitvy, ale celkově tu válku vyhrává manžel, protože mu nahrává změna našeho rodinného režimu. Dětem jsem se vždycky věnovala hlavně já. Nechala jsem je koukat jen na pořady, které pro ně byly vhodné, a to ještě v omezené míře. Před rokem jsem ale musela změnit zaměstnavatele a začala jsem pracovat na plný úvazek. Kvůli splátkám hypoték. Mé odpolední, někdy i večerní a občas také víkendové povinnosti v rodině za mě převzal manžel. Mohu říci, že celkem ochotně.
Kdykoli však přijdu domů, tatínek i děti leží u TV a hledí na cokoli. Mé děti znají nazpaměť všechny stupidní americké seriály plné násilí a dialogů pro méně náročného diváka. Pozoruji, jak to ovlivňuje jejich hry, myšlení a slovník. Jsem z toho zoufalá.
S mužem se kvůli tomu téměř denně hádáme. Manžel odmítá pochopit, že to dětem škodí. Podle mě by se jim měl věnovat, a ne jim jen pouštět televizi. Jenže on si myslí, že se jim věnuje, když je doma fyzicky přítomný a nedovolí, aby se při vzájemném kočkování nebo sporech zabily. Naprosto odmítá uznat, že se dívají na věci, které pro ně nejsou vhodné a škodí jim. Podle něho poznávají život, a to ještě nikoho nezabilo. Tak se buď rozvedu, nebo zůstanu zas v domácnosti. Kdo ale zaplatí hypotéku, nevím.
To, co řešíte doma, je zjevně problém, o kterém se diskutuje prakticky ve všech domácnostech, kde běží často televize nebo i jiné svítící obrazovky. Technika je úžasný sluha, ale velice špatný pán. Platí tu stejné pravidlo jako u jiných věcí: čeho je moc, toho bývá příliš.
Průzkumy prokázaly, že většina dětí do patnácti let tráví přehnaně velkou část svého volného času sledováním televize nebo počítače. Průměrně prosedí před obrazovkou 25 hodin týdně. To je číslo hrozné a varovné.
Doba trávená před obrazovkami ničí dětskou představivost
Poprvé zkoumali tento životní styl dětí odborníci v Japonsku. Vzhledem k technické vyspělosti své země byli s tímto problémem konfrontováni daleko dřív, než se objevil u nás. Byli také první, kdo upozornil na jeho škodlivost. Zkoumali, jaké následky má pasivní sledování televize pro první takto odchovanou generaci mládeže. Zjistili, že se neumí prosadit v zaměstnání ani ve společnosti.
I v tomto případě platí navíc pravda o příkladech, které táhnou. Pokud doma svítí stále obrazovka a rodiče u ní tráví spoustu hodin nebo celé večery, pokládají to pak i děti za jedinou možnou zábavu.
Přitom odborníci doporučují, aby sledovaly televizi pouze jednu až dvě hodiny denně. Záleží na věku dítěte. Programy jim rodiče musí pečlivě vybírat podle toho, jestli jsou pro ně vhodné, případně jestli odpovídají jejich zájmům.
Psychologové před časem kvalifikovali typické projevy televizního dítěte:
- Kvůli jednosměrné komunikaci, která trvá dlouhé hodiny, se dítě špatně vyjadřuje, má chabou slovní zásobu a používá výrazy, které vůbec nejsou vhodné pro určitý věk.
- Televize naruší jeho schopnost hrát si, a to jak samostatně, tak s jinými dětmi. Také hůř navazuje běžné sociální vztahy.
- Je nejisté a stále se nudí.
- Má omezenou schopnost koncentrace, je netrpělivé a chybí mu vytrvalost. Také nedokáže pozorně něčemu naslouchat. Často se sníží i jeho schopnost učit se.
- Požaduje okamžité uspokojení svých potřeb a rychlé řešení problémů. Je hyperaktivní a neposedí v klidu. Reaguje tím na roli pasivního diváka při sledování vypjatých scén.
- Podléhá televizním návnadám a touží vlastnit všechno, co mu nabízejí reklamy.
Nuda může dětem i prospět
Tyto poznatky jsou závažné a nutí rodiče k zamyšlení, jaké lidi chtějí z dětí vychovat. Jediným lékem je vypnout všechny obrazovky a povídat si s nimi. Číst jim knížky, hrát s nimi různé hry, nechat je, aby si postavily něco z podnětných stavebnic, které rozvíjejí jejich schopnosti. Ale třeba s nimi také zpívat a zapojovat je postupně do všech činností v rodině.
Nejdůležitější je, aby rodina trávila čas tvořivě, podnikavě a měla společné zážitky. To je ta nejcennější věc, kterou jim můžeme dát. Přitom stojí méně než všechny ty úžasné tablety, mobily či televize. Marně se neříká: nejcennější, co máme, je čas. Tak jim ho věnujme.
Batolata, která koukají do tabletů či mobilů déle než hodinu denně, mají problémy s chováním
Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny