Článek
Dlouho jsem nemohla najít partnera, který by mi voněl i imponoval. A který by mě zároveň chtěl. S přítelem jsem se seznámila na inzerát, což jsem pokládala již asi za poslední pokus před vstupem do kláštera. Moc se mi líbil, byl o dva roky starší a já se zamilovala, když ne na první, tak rozhodně na druhý pohled.
Byla jsem v sedmém nebi - po letech samoty protkaných několika krátkými známostmi jsem poprvé žila a bydlela s mužem. Měla jsem byt po babičce, a tak se ke mně partner rovnou nastěhoval. Všechno dohromady skvěle zaklaplo. On byl právě čerstvě rozvedený - jeho žena si našla jiného. Vlastně neměl kde bydlet a místo hledání podnájmu „zaparkoval“ u mě.
Šla jsem do všeho naplno a oddanější ženu by asi těžko hledal. Byla jsem pro něj ochotna udělat cokoli. Myslela jsem si, že mě miluje stejně a cítila jsem se po dlouhé době šťastná.
Až po určitém čase jsem si začala uvědomovat, že je to jaksi všechno nějak jednostranné. On samozřejmě rád přijímal plnými hrstmi, co jsem poskytovala, ale když došlo na dávání, byl hodně opatrný. Zpětně mi docházelo, že si od začátku hlídal svůj čas, svoje finance, zájmy i vhled do jeho rodiny. Pořád jsem si říkala, že jeho odstup a opatrnost je způsobena zraněním z rozvodu a že se postupně změní. Mýlila jsem se.
Po počáteční fázi zamilovanosti se partner začal čím dál častěji věnovat čemukoli jinému než mně a naší společné budoucnosti. Býval dlouho v práci, někdy následovaly večeře a večírky s kolegy. Pravidelně chodil na pivo s kamarády a měl vždy i spousty svých vlastních zájmů, které jsme nesdíleli. Trčela jsem doma sama a oddaně mu žehlila košile.
Náš intimní život postupně uvadal a jeho zájem byl stále menší. V době, kdy jsem začala intenzivně hovořit o dítěti a manželství, on se těmto debatám vyhýbal. Tvrdil, že na dítě nemáme podmínky, že můj byt je malý a navíc, že on není na rodinu ještě připraven.
Nechtěl se nikdy ani příliš spřátelit s mojí rodinou. A vadily mu prý i společné víkendy s partou mých kamarádek, které se postupně vdaly a měly děti. Společně jsme všichni jezdívali na hory, na víkendy. S přítelem jsme ale byli s partou jen párkrát, stěžoval si, že se na „rodinkaření“ zatím necítí, a nechtěl jezdit. Vymlouval se, že jsou to lidé úplně odlišných zájmů.
Postupem času se z nás stali spíše spolubydlící. On nechává všechno „vyhnívat“ a já jsem na dně. Jsem opravdu nešťastná, protože jsem tomuto vztahu věnovala tolik a teď cítím, že marně. Nemám chuť nechat se stále odmítat. Zároveň se nemohu smířit s tím, že naše velká láska je u konce. Jde samozřejmě o sedm let života, které mi jako ženě toužící po rodině nic nenahradí. Beru to od partnera jako strašnou zradu.
Málokdy se sejdou dva lidé, kteří se zamilují stejně intenzivně a jaksi stereo hrají stejnou píseň. Většinou je to tak, že jeden je zamilovaný více a druhý méně. Někdy se to během dlouhého vztahu i střídá.
Někdo také není schopen takové lásky a oddanosti, jakou by si partner představoval, anebo není schopen dávat své city najevo dostatečně, aby byl druhý spokojen a ujištěn, že je milován.
V každém vztahu je do jisté míry přítomen rozpor mezi rozumem a citem. Jestliže začíná být tento rozpor stále silnější a rozum radí něco, co city nejsou schopny realizovat, je namístě se hodně, ale opravdu hodně zamyslet. Opravdu byste chtěla manželství a děti s někým, kdo dává najevo, že o vás vlastně ani moc nestojí? Určitě neplatí, že jakýkoli chlap je lepší než žádný.
Spasitelský komplex ve vztahu aneb Když se snažíte pana nedokonalého proměnit v prince
Zastávám názor, že vztah, který vám zásadně nevyhovuje, je lepší skončit co nejdříve. Je dobré jednat, i když to bolí. Jste samostatná žena a musíte si být vědoma své lidské ceny. Potřebujete muže, který si vás bude vážit, přijímat a milovat vás takovou, jaká jste.
Tak to říká rozum a má pravdu. Jenže city, ty potvory, všechno komplikují, a to ještě nebereme v potaz sexuální touhu, a k tomu navíc zvyk, který je často pevnější pouto než láska.
Pro vás je rozhodování o to těžší, že váš vztah nyní hodnotíte silně pod vlivem negativních emocí, bojíte se budoucnosti a je vám líto promarněných let, ztracených nadějí a možná i investovaných peněz.
Jsem si jistá, že všechno přece za ta léta nebylo špatné. Určitě jste zažila krásné chvíle a hlavně jste nabyla zkušenosti, které vám předtím chyběly. Právě onen nedostatek zkušeností s muži způsobil, že jste se natolik bezbranně oddala své lásce a radosti z ní, že jste zapomněla používat korekci racionálního uvažování.
Nyní jste už touto zkušeností obdařena, a když ji dobře zúročíte a vyvarujete se chyb minulých, určitě potkáte a získáte toho pravého muže. To se stává, že člověk uvěří, že právě tento vztah konečně vyjde, ale nakonec se ukáže, že to byl omyl. Je to sice smůla, ale nic tak strašného se nestalo. Život jde přece dál a ten váš tím rozhodně nekončí.
Když jste ve vztahu ze špatných důvodů
Jestli se stále ještě litujete, zkuste si domyslet, jak by se váš přítel zachoval v těžkých životních situacích. Jak jste ho popsala, není s takovým mužem dobré mít společného ani kanára, natož rodinu. Vy přece máte právo na to, aby se váš muž ke vztahu choval stejně zodpovědně jako vy. V životě rozhodně nejde jen dávat, ale člověk musí také dostávat.
Chcete-li, představte si váš vztah jako jízdu na dvojkole. Když potřebujete někam dojet, musí pořádně zabrat oba dva, držet směr a rovnováhu, jenže ve vašem soužití jste do pedálů šlapala hlavně vy a to člověka vyčerpá. Váš přítel se spíše vezl a to nemluvím o tom, že byste si možná také chtěla chvilku odpočinout, nechat se hýčkat a využít toho, že na jízdu životem nejste sama. I to bývá ve vztazích obvyklé, že se lidé o své starosti dělí.
A občas, když jeden nemůže, druhý ho zastoupí. Nic takového se ale u vás nedělo, naopak! Váš partner se už delší dobu chová tak, jako by chtěl každou chvíli ze společného života vystoupit.
Pět kroků, jak se přestat točit v kruhu a vybírat stejný typ protějšků
Proč vztah nefunguje aneb Když je problém na vaší straně
