Článek
| V dospělosti se mi obě holky přiznaly, že ze mě měly strach. Byla jsem prý na ně přísná. Ten shovívavější byl u nás táta. Své děti jsem přitom milovala naprosto bezmezně. Byly pro mě vším. Manžela jsem odsunula na druhou kolej. Dopustila jsem se i chyb, které mě dnes mrzí. Ale tenkrát jsem si myslela, že dělám to nejlepší.Moje dcera začala být nespokojená ve svém manželství. Má hodného, odpovědného a obětavého manžela. Bál se, že neuživí rodinu, proto začal při práci podnikat. Stálo ho to ale hodně času a tolik to zas nevynášelo. Dcera místo toho, aby ocenila, že se snaží, si stále stěžovala, že se nevěnuje rodině. Našla si staršího milence, přirozeně ženatého. Je dokonce dědeček, má nemocnou manželku a bydlí ve stejné ulici.Byla jsem u toho, když se ve společnosti potkali dceřin manžel a milenec. Dcera dělala jakoby nic a před očima vlastních dětí nasazovala jejich otci parohy. V téže společnosti byla ale i milencova manželka.Proto jsem začala jednat. Snažila jsem se dceři domluvit, že se chová nemorálně. Nebude šťastná, když dělá tolik lidí kolem sebe nešťastných. Taky vůbec nemyslí na děti.Dcera mé argumenty neuznala. Promluvila jsem i se zetěm. Nic netušil. Řekl mi, že jí věřil. Nakonec jsem byla ten zloduch, který mu musel všechno říct. Vyhledala jsem také milence a žádala ho, aby nechal dceru na pokoji a nerozbíjel její rodinu.Dědek mi řekl, že je do dcery zamilovaný. Dcera s ním odjela na dovolenou. Ode mě chtěla, abych jí hlídala děti. Odmítla jsem. Tak je vrazila druhé, nic netušící babičce. V její nepřítomnosti jsem vyhledala milencovu manželku. Ta už ale všechno věděla. Byla to pro ni rána. Musela brát sedativa, aby to nějak zvládla.Dcera po návratu prohlásila, že jsem jí nikdy nerozuměla. Skončila se mnou a prý už nikdy nepřekročí práh mého domu. Nebyla tu už deset měsíců. Zeť si zatím odbyl dva měsíce léčby na psychiatrii. Úplně se zhroutil. Je stále pod prášky. Dcera se s milencem rozešla, nebo s ním aspoň omezila styky. To je nejspíš moje dílo. Mladí zatím zůstali spolu. Já ale nemohu žít s vědomím, že už se mnou nikdy nepromluví.Je hodně matek, na které dcery zanevřely, protože neschvalovaly jejich chování? Život mi utíká, stárnu, mohla jsem jim pomáhat s vnoučaty, vzájemně bychom si obohacovali každodenní bytí. Ale já jsem pro ni megera a nejhorší matka. Chtěla bych zlepšit naše vztahy, odprosit ji však nemohu. Nesouhlasím s tím, co dělala, nebylo to fér. Copak rodiče dospělých dětí nemohou zasáhnout, když jejich dětičky začnou dělat zjevné hlouposti? |
Byla jste zřejmě celý život energická a dominantní žena. Měla jste jasnou představu o tom, co je pro vaše děti prospěšné a dobré.
Rázně a důsledně jste je vedla k tomu, aby vaše představy naplňovaly. Ani na chvíli jste nepochybovala o tom, že jsou pro ně tím nejlepším možným řešením.
Jasně stanovená pravidla a cíle skutečně mohou být v určitém věku prospěšné. Pak ale musí přijít období, kdy je potřeba opratě trochu povolit. Jak děti rostou a zrají, je nutné víc naslouchat i tomu, co chtějí ony samy. Jaké mají představy nebo tužby.
Mladý člověk si zvyká uhýbat, mlžit a lhát, aby si mohl užít život mimo dohled přísného rodiče. Problémy neřeší tam, kde má, a tak, jak má. Zato se naučí nejrůznějším vytáčkám a tomu, jak před potížemi utíkat
Pokud rodiče nenaslouchají jejich potřebám s dostatečným pochopením a empatií, vnímají je děti jako přísné, nebo z nich dokonce mají strach.
V dospívání, kdy se děti začnou osamostatňovat, může příliš přísný přístup rodičů vyvolávat konflikty, strach nebo pocit, že nemají dost potřebné volnosti či svobody.
Jak mluvit s dospívajícími dětmi, když vás přesunuly na vedlejší kolej
Čím více příkazů rodiče vydávají a čím striktněji se dovolávají dodržování určitých norem, tím menší prostor mají děti pro to, aby si vytvořily vlastní názory, zkušenosti nebo osobitá řešení různých životních situací.
Mladý člověk si pak zvyká uhýbat, mlžit nebo i lhát, aby si mohl užít život mimo dohled rodiče. Problémy neřeší tam, kde má, a tak, jak má. Zato se naučí nejrůznějším vytáčkám a tomu, jak před potížemi utíkat. Nikoli jak se s nimi vypořádat.
Ve stejném duchu se zachovala vaše dcera, když stála před krizí svého manželství: zvolila únik do mimomanželského vztahu s milencem.
Vy jste ale také nezklamala. Začala jste její problém řešit za ni, bez jejího vědomí a souhlasu, jako kdyby to byla nějaká malá holka.
Ptáte se mě, jestli rodiče dospělých dětí smějí zasahovat do jejich života? Odpověď zní jednoznačně: rozhodně nesmějí.
Nepotřebná máma a odepsaná babička
To ovšem neznamená, že by v jejich životě nemohli mít významný vliv. Pokud děti svým rodičům věří a respektují je, bývá pro ně jejich názor důležitý a naslouchají mu. A to, že rodič nesmí zasahovat dospělému dítěti do života, pokud ho vysloveně nepožádá o pomoc nebo o radu, v žádném případě neznamená, že by mu nemohl říct svůj názor nebo vyjádřit svůj nesouhlas s věcmi, které dělá.
Ale je na dítěti, jestli se jimi bude řídit, nebo si najde vlastní řešení, které třeba nebude ideální.
Rozhodně není vhodné mu direktivně měnit život a manipulovat s ním ani s ním jednat jako s někým nesvéprávným. Rady bychom měli poskytovat jen na přímé vyžádání dětí, ale vždy s dodatkem: Jsi dospělý, dělej, jak myslíš.
Když potomek jedná jinak a po svém, je zbytečné a kontraproduktivní se zlobit a urážet. Svou pomoc a čas bychom navíc měli dětem věnovat jen tehdy, pokud chceme a máme čas my. Občas je zdravé říkat ne.
Pravda, děti se někdy dopouštějí chyb nebo se nechovají dobře. Ale ruku na srdce: vy jste v životě nechybovala? Každý má právo na své chyby a svou životní zkušenost. Proto by měl být základem vztahu rodičů a dospělých dětí vzájemný respekt.