Pohled známých osobností na monogamii

V manželství s jednou ženou jsem prožil celkem padesát devět let. Šedesáté výročí jsme spolu neoslavili jen proto, že manželka zemřela. S různými přeháňkami a bouřkami jsme to dokázali a většina chvil byla šťastných, takže na to vzpomínám jako na velmi příjemný kus života.

Dnes kolem sebe vidím, jak lidé své partnery mění až příliš lehkovážně, a nad statistikami rozvodů vždycky žasnu. Osobně jsem přesvědčený, že když si člověk vybere správného partnera, není potřeba hledat nic dalšího. Samozřejmým předpokladem šťastného soužití je však zároveň tolerance, bez ní to nejde. Partneři se ve svazku musí cítit příjemně a každý by si také měl uchovat svou osobnost a zároveň respektovat druhého.

S mojí ženou jsme se poznali jako studenti na vysoké škole a vzali jsme se, ještě než jsme dostudovali. Před svatbou jsme spolu chodili tři roky. Za tu dobu jsme se poznali a věděli jsme, že k sobě patříme. Pak se nám narodily dvě dcery. Někdy je důvod rozchodu právě to, že se partneři neznají a berou se neuváženě. Jinak si tak vysokou míru rozchodů a rozvodů neumím vysvětlit.

Kdyby lidé dokázali být v dnešní době monogamní, svět by byl určitě mnohem hezčí. Když se někomu podaří najít partnera na celý život, může být opravdu šťastný. Většina lidí to ale dnes má tak, že partnerů vystřídá víc, a štěstí vždy trvá jen chvilku.

Lidé si také bohužel často pletou lásku se zamilovaností a myslí si, že za rohem bude něco lepšího, jenže i to posléze spadne do stejného vzorce, jaký byl předtím. A co k tomu člověka žene? Je to touha po něčem novém a lepším. A také nám dělá dobře, když jsme druhým člověkem okouzleni a omámeni. Podobá se to stavu mírné opilosti a člověk se pak nejen cítí líp, ale také se ve vztahu více snaží a investuje do něj více energie, času a třeba i financí.

Myslím si, že od určitého věku by se to ale už dít nemělo a měl by vítězit – nechci říkat rozum – ale dejme tomu zkušenost. Bohužel pravda je, že funkční a dlouhotrvající vztahy ve svém okolí prakticky neznám, snad kromě jedněch rodičů spolužačky své dcery. Spíš vidím, jak velký problém jsou dnes dvoukariérové vztahy, což situaci dělá ještě složitější. Kdybych potkala muže a měla s ním láskyplný monogamní vztah, bylo by to krásné.

Upřímně: biologické hledisko spíš napovídá, že člověk je polygamní živočich, což bylo v dávných dobách pro přežití v podstatě i nezbytné. Monogamie je dnes spíše opatření kulturní a společenské. Čistě biologické hledisko je však něco zcela odlišného.

Kulturní a morální hledisko dnes vítězí, protože to je rozumné, jinak vzniká neklid. Například v arabských zemích, kde je polygamie a harémy, mají někteří muži mnoho žen, a jiní žádnou, a právě takoví muži se stávají revolucionáři, násilníky, ba dokonce teroristy. To jsou totiž vždy nespokojení a neuspokojení lidé. Ten, kdo má rodinu, tj. ženu a děti, mosty do povětří vyhazovat nebude. Ani ho to nenapadne.

Když ve společnosti funguje monogamie, dostane se žena na každého muže a to je z hlediska společného klidu velmi výhodné. Proč však i v těchto podmínkách dochází ke střídání partnerů, na to odpovídám ve své knize Nevěra a co s ní. Jediné vysvětlení neexistuje a vždycky je to soubor příčin fyzických i psychosociálních.

Můj názor na to, jestli člověk může být celý život šťastný v jednom jediném svazku, je takový, že nevím. Záleží to nejen na těch dvou, ale i na společenských, historických, a dokonce i společenských normách, které ovlivňují lidské chování.

Osobně si myslím, že člověk může být šťastný s jedním partnerem po celý život, a jestli jsem o něčem přesvědčená, pak o tom, že to také tkví v lásce. A o ní nikdo neví, co to přesně je.

Podle mého názoru to je naprosto individuální a nedá se to generalizovat. O člověku se nedá říct, že je od přírody monogamní třeba jako labuť, ale stejně tak nelze tvrdit opak. Jsou totiž lidé, kteří mají jednoho partnera skutečně po celý život, a přitom jsou naprosto spokojení a šťastní.

Zářným příkladem byli moji rodiče. Vzájemně si vyhovovali natolik, že ani jeden z nich neměl potřebu hledat někoho dalšího. O takových dvojicích se říká, že se pro sebe narodily, a možná na tom něco bude. Na druhou stranu je mnoho dalších partnerských dvojic, které jsou spolu jen dočasně.

Od přírody nejsme vyhraněni ani tak, ani tak a nedá se říct, že by jeden model byl vysloveně lepší nebo horší než druhý. Mluvit lze pouze o jakýchsi výhodách. Každopádně svou roli hraje vždy také láska, nejen tělesná přitažlivost. A možná i osud.

Podle mého názoru je sex bez lásky k ničemu. Vzpomínám si ale, že jeden bohatý Australan napsal knihu o tom, že sex a lásku od sebe zásadně odděluje. Proto tvrdil, že ještě nikdy nebyl nevěrný své ženě, i když intimní partnerky střídal velmi často.

Jako kardiolog a specialista na nemoci srdce a cév bych pány chtěl upozornit, že užívání viagry a podobných podpůrných léků může v případě diagnostikované ischemické choroby srdeční způsobit i infarkt myokardu.

Myslím si, že lidé jsou od přírody spíš polygamní, a také to kolem sebe vidím. Je v nás zakódováno, že potřebujeme zachovat rod a geny předávat dál co nejrozmanitějším způsobem. Vzešli jsme přece ze zvířat.

Nicméně jsem také přesvědčená o tom, že i tak spolu mohou dva lidé prožít celý život a být přitom šťastní. Když chtějí a dokážou být spolu, jde to, přestože třeba zároveň na nějakou přechodnou dobu sní ještě i o někom dalším čili prožívají nějakou další platonickou lásku, nebo dokonce i s někým dalším flirtují. Jak daleko zajdou, je otázka jejich svědomí.

Myslím si, že v určité míře je to pro stálý vztah dokonce prospěšné, protože bez toho by život ani vztah nebyly pestré a vkrádala by se do nich nuda. Podněty z okolí tedy mohou vztahu velmi prospět, samozřejmě pokud je udržíte v určitých mantinelech. Důkazem, že to jde, jsou moje babička s dědečkem. Dědeček byl vždycky hodně žárlivý, protože babička někdy i flirtovala. Ale pořád jsou spolu a jsou rádi, že se navzájem mají.

Opravdu dlouho jsem si myslel, že je možné, aby byl člověk celý život šťastný jen s jedním partnerem, a vlastně jsem si to i přál. Ale jak nabývám zkušeností a léta utíkají, spíš to vypadá, že to asi nejde.

Možná že je to dnes dáno i dobou, protože všechno je mnohem rychlejší než dřív. Proto si myslím, že když ve vztahu nejsou děti a neklape to, než se dusit je lepší jít od toho. Důležité je hlavně předejít trápení dětí při rozchodu rodičů.

A jak to může fungovat a co dělat, když nastane krize, a děti už jsou, na to se mě neptejte, protože na to recept a názor ještě nemám, protože jsem to nezažil.