Článek
Jdeme kousek doprava a fenka zastavuje. Holí hledám první schůdek. Nemohu ho najít, pomáhám si rukama a konečně ho nalézám. První schůdek je ale ve výši mého pasu. "To jsem zvědav, jak se tam dostanu," uvažuji s rukou na schůdku. Pouštím vodič a psa posílám napřed, hbitě vyskakuje do vagónu a čeká na mě. Opírám se o hůl a levou nohou se snažím dostat na schůdek. Ztrácím rovnováhu, cítím, jak se popruhy u batohu napínají a hůl se začíná nebezpečně ohýbat.
"Takhle to asi nepůjde," říkám si. Levou rukou šmátrám a nacházím madlo. "Hurá, teď to půjde lépe," jásám a pravou nohou se snažím dostat na schůdek. V oblasti, kde končí záda slyším charakteristicky dřípavý zvuk. "No nazdar," slovně doprovázím tu nemilou událost. "No, má úcta," ozve se člověk, který je zřejmě upoután apartním bílým podolkem, který začal trčet ze vzniklého otvoru. (Že je to tak jsem zjistil až později, při ohledávání inkriminovaného místa). "Pěkné odpoledne, já vám pomůžu," oslovuje mě onen dobrý muž. Snaží se mě dostat do vlaku, ale marně.
"Měl byste zhubnout, když chcete jezdit vlakem," říká přátelsky. "Franto, pojď mi pomoct tady toho pána nasunout do vlaku," volá na známého. Výpravčí již nervózně píská. Oba muži se velmi snaží, ale já jsem pořád před tím mizerným vagónem a vypadá to, že můj pes odjede sám. Výpravčí chce, aby vlak vyjel včas, tak přikládá ruku na dílo, které udělal můj údajně velký zadek a již se vznáším k prvnímu schůdku. Připadám si lehký jako ptáček, supící muži mě umísťují na plošinku schůdků. V tom praskají popruhy batohu a ten padá výpravčímu na hlavu.
"Já vás dám k soudu, pro napadení veřejného činitele," křičí dutým hlasem šokovaný výpravčí. "Klídek, veřejnej činiteli," říká Franta, "to ti spad na hlavu jenom baťoh tady toho slepýho hubeňoura." Smiřuji se s tím, že domů žádná jablka nedovezu a navíc snad půjdu sedět. Po několika omluvách se nechávám fenkou odvést do nejbližšího kupé, kde zcela zdrcen usedám jedné klimbající paní na klín. Přicházejí také oba pánové.
"Podívej se, Pepo, na toho chlípníka. My jsme za něj museli vyžehlit malér, narovnat výpravčímu čepici a vyleštit píšťalku, aby mohl tenhle vlak vůbec odjet, ke všemu se ještě táhnem s tím jeho tunovým báglem. A von si tu zatím rajtuje na pěkný paničce." Celý rudý vyskakuji. Paní se probírá, zívne a povídá: "Tak jsem, pánové, měla takový zvláštní sen. Zdálo se mi, jak jdu po louce plné květin. Zrovna chci k jedné přivonět, když v tom se tam objevil parní válec a najel na mě."
"To se vůbec nedivím, paninko, že se vám zdálo o parním válci, když si na vás sed tady ten podvyživenej pán," chechtá se Pepa. "Jé, vy máte rozepnutý poklopec," stydlivě kuňká paní, "ale vždyť ke mně stojíte zády, to je nějaké divné, že?" "To víte, tady ten vodrostlej dorostenec předváděl roznožku a zapomněl, že vyrost ze cvičebního úboru." "To je trapas," rdím se dvojnásob. "Svlíkněte ty zdemolované kalhoty, já vám to zašiju," zavtipkovala ta hodná paní. Zbytek cesty Franta uvolněně žertuje a já upjatě sedím a mlčím. Jenom v trenýrkách, se smíšenými pocity, čekám na opravenou část oděvu.
"Netvařte se tak smutně," říká Pepa, "my vám s tím baťohem pomůžeme až domů." S úlevou si oblékám spravené kalhoty. Nabízím paní peníze za práci a také jako odškodné za zlý sen. "To je v pořádku, lidé si mají pomáhat!" Z nádraží jdeme známou trasou domů. Pánové nežertují a pozorně sledují perfektní práci mého psa. Před naším domem děkuji za jejich nezištnou pomoc. Přichází nám otevřít moje žena a zve je na nějaké občerstvení. Sedíme v obývacím pokoji, jíme obložené chlebíčky a potom si přiťukáváme sklenkou chlazeného bílého vína na zdraví a na tykání.
Franta a Pepa barvitě popisují můj nerovný boj s železným ořem. Moje žena se baví a já již také. Tam, kde končí záda, cítím mírné napětí, ale u srdce mám hřejivý pocit, ne z alkoholu, ale ze skutečnosti, že máme nové přátele. Zkrátka, podzimní idyla.
