Podle čeho spolehlivě poznat neupřímnou či falešnou omluvu

Omluva může obnovit důvěru, uklidnit zraněné city a navrátit energii do pochroumaného vztahu. Pokud je upřímná, má velkou sílu. Není-li myšlena vážně, může naopak ještě víc ublížit a problémy prohloubit, uvádí pro server Yourtango manželský a rodinný terapeut Dan Neuharth.

Podle čeho poznat, že je omluva neupřímná nebo cíleně hraná?

Jde o podmíněnou omluvu, která nikdy nedosáhne hodnoty té opravdové. Pouze naznačuje, že se „něco“ mohlo stát.

Příklady: „Omlouvám se, jestli jsem udělal/a něco špatně. Je mi líto, jestli jsi se urazil.“

Tento způsob omluvy většinou přesouvá vinu na druhého. Čímž z toho vlastně žádná omluva není, protože podle dotyčného k tomu není důvod.

Příklady: „Je mi líto, že jsi se cítil/a zraněný/zraněná. Je mi líto, že si myslíš, že jsem udělal/a něco špatně. Je mi líto, že si myslíš, že já jsem ten špatný/ta špatná.“

Ani takový druh omluvy nikdy nezhojí způsobené rány.

Příklady: „Je mi to líto (omlouvám se), ale většina lidí by nereagovala tak přehnaně jako ty. Promiň, ale ostatním to přišlo vtipné. Omlouvám se, ale ty sis začal/a. Omlouvám se, ale to, co jsem řekl/a, byla pravda.“

Jak uvádí odborník, jde o typ „uspokojivé“ omluvy, kterou dotyčný argumentuje, že jeho chování bylo v pořádku, protože nebylo míněno zle nebo bylo učiněno v dobrém smyslu. „Jediné, co to ve skutečnosti značí opravdu, je, že dotyčný je velký manipulátor,“ uvádí.

Příklady: „Jen jsem si dělal/a legraci. Jen jsem se snažil/a pomoct. Jen jsem tě chtěl/a uklidnit. Jen jsem chtěl/a, abys věc viděl/a i z druhé strany.“

Tato omluva celou věc jen zlehčuje, protože naznačuje, že už vlastně není ani za co se omlouvat.

Příklady: „Už jsem řekl/a, že mě to mrzí. Už jsem se ti za to milionkrát omluvil/a.“

Tato vyhýbavá omluva dává na stejnou rovinu lítost a omluvu.

Příklady: Je mi líto, že ses cítil/a naštvaně. Mrzí mě, že se staly chyby.“

Tato omluva se snaží minimalizovat to, co se stalo, aniž by to mělo zničující dopady na vás či ostatní. Ve skutečnosti ale o žádnou omluvu nejde. Naopak se snaží zpochybnit pocity druhého nebo naznačit, že není proč být naštvaný.

Příklady: „Vím, že jsem to neměl/a dělat. Vím, že jsem se měl/a nejdřív zeptat. Víš, že mě to mrzí. Víš, že bych ti nikdy neublížil/a.“

Tato podmíněná omluva nemá nic společného s tou skutečnou. Spíš musí dotyčný ještě něco „zaplatit“, aby se jí dočkal.

Příklady: „Omluvím se, pokud se omluvíš i ty. Omluvím se, pokud slíbíš, že už nikdy neuděláš (neřekneš)… Omluvím se, pokud slíbíš, že už o tom nebudeš mluvit.“

Jde o tzv. fantomovou omluvu. Naznačuje potřebu omluvy, ale nikdy ji podobná odpověď nedá.

Příklady: „Asi ti dlužím omluvu. Asi bych měl/a říct, že se omlouvám.“

Toto není omluva. Dotyčný říká, že se „omlouvá“ jen proto, že mu to řekl někdo jiný. Z toho jasně vyplývá, že z vlastní vůle by to nejspíš nikdy neudělal.

Příklady: „Tvoje matka mi řekla, abych se ti omluvil/a. Kamarád mi řekl, že se mám omluvit, tak se omlouvám.“

Jak uvádí Neuharth, jde o tzv. šikanující odpověď. Dostanete ji, ale tón nebo vyřčená slova tomu vůbec neodpovídají. Může to naopak často znít i jako hrozba.

Příklady: „Dobře, stačí. Řekl/a jsem, že se omlouvám. Dej mi už pokoj, omlouvám se, stačí?“

Skutečná omluva je na rozdíl od všech výše uvedených nabízena bez podmínek. Vyjadřuje, že osoba, která se omlouvá, rozumí potřebám a pocitům zraněné osoby a zajímá ji, co se děje. Každá správná omluva pak začíná nasloucháním.

„Žádná omluva nebude mít smysl, pokud jsme pozorně nenaslouchali hněvu a bolesti dotčené strany. Více než cokoli jiného musí druhý vědět, že naše empatie a výčitky vyjádřené v omluvě jsou skutečné. Že chápeme jejich pocity a poneseme díl odpovědnosti za bolest, kterou jsme způsobili. A uděláme maximum, aby se to už neopakovalo,“ popisuje psycholožka a autorka řady psychologických knih Harriet Lernerová.

A proč se vlastně lidé snižují k falešným omluvám? Podle Neuhartha je to hned z několika důvodů. „Možná nevěří, že udělali něco špatného, nebo chtějí jen celou situaci rychle uklidnit. Možná se někteří cítí trapně a chtějí se vyhnout vlastním nepříjemným pocitům. Někteří se dokonce za své činy stydí a svůj stud nezvládají. Jedinci, kteří se pak málokdy či vůbec neomlouvají, postrádají empatii, případně trpí nízkým sebevědomím či poruchou osobnosti,“ dodává na závěr odborník.