Pět tipů, jak vylepšit vztah

Jak posílit a prohloubit intimní spojení mezi vámi a partnerem? Jedním z kroků je znalost toho, jak vás samotné i váš vztah ovlivňuje věda o interpersonální neurobiologii, tvrdí pro server Yourtango psycholožka a vztahová koučka Sue Mandelová.

Interpersonální neurobiologie je multidisciplinární obor, který spolu s dalšími oblastmi neurovědy studuje, jak zkušenost ve vztazích doslova formuje mozek, počínaje našimi primárními pečovateli (rodiče).

Zcela malé děti potřebují někoho, kdo by jim tzv. „četl myšlenky“, protože sami ještě nemohou vyjádřit to, co chtějí. Stejně jako je každé dítě jiné, je jiná i každá matka. Situace, které spolu prožívají, následně ovlivňují jejich mozek a mysl, tvrdí Mandelová.

V tomto kontextu se postupně učíme, zda můžeme důvěřovat lidem, na kterých závisíme, jestli jsou spolehliví, milující a nápomocní, když nás potká něco zlého.

S tím vším jdeme následně „do světa“, s vlastním vnitřním modelem toho, jak fungují intimní vztahy, se souborem přesvědčení o nás samých, stejně jako s naučenými postupy chování, jak nikomu neublížit.

Někdy jsou takové postupy a naučené způsoby správné, jindy ne. Naštěstí díky neuroplasticitě – schopnosti mozku vytvářet nové nervové dráhy – se náš mozek může stále měnit a růst i v dospělosti.

S vytrvalostí a opakováním, pokud pracujeme na změně špatných návyků, se zapojujeme do správných vztahů, zažíváme nové zkušenosti, budujeme a posilujeme nová nervová spojení.

„I díky tomu se můžeme rozhodnout vylepšit vztah se sebou samým i se svým intimním partnerem. Kdo říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš?“ nadnáší Mandelová. Podle ní existuje hned několik způsobů, jak toho dosáhnout.

Když váš partner udělá starostlivé gesto nebo se vás snaží potěšit, oceňte to. A může jít klidně o malé gesto, kdy dá nádobí do myčky, dívá se s vámi na film, který se mu moc nelíbí, nebo vám nabídne, že vás po těžkém dni vezme někam ven.

Projevování vděčnosti totiž ovlivňuje neurochemii nejen vašeho partnera, ale i vaši. Ve skutečnosti totiž i pomyšlení na to, jak vděční se cítíte, změní váš mozek a partnera pak vnímáte intenzivněji. Navíc nás vždy motivuje opakovat to, co je nám příjemné.

Důvodů k drobným konfliktům v partnerském svazku může být celá řada. Od toho, že vám protějšek připraví kávu s jiným typem mléka, než jste zvyklá, neustále hází ručníky na zem, nebo vám opakovaně dojedl vaše oblíbené cereálie a nechal jen prázdnou krabici.

Pokud jde o drobnosti, ale i hlubší problémy ve vztazích nebo o možné počínající nepřátelství, je velmi účinné s nimi bojovat humorem. Je ale důležité mít dobrý pocit z možné reakce partnera, nabádá psycholožka. Pokud je součástí vašeho vztahu a každodenních interakcí hravost, bude ona lehkovážnost o to přirozenější.

Zažívala jste v počátcích vztahu onen opojný stav, kdy jste se ve chvílích strachu (třeba v kině při sledování nepříjemné scény), nebo naopak vzrušení (třeba na horském kole nebo při společné zábavě) mohla schoulit do náruče partnera a být tak v bezpečí? Zkuste to zažít znovu a rozbijte šedou rutinu.

Nejen, že objevíte něco nového, ale navíc díky příjemným věcem aktivujete uvolňování dopaminu, látky, která se nachází v centru odměny v mozku.

Dopamin nás motivuje jít za svými sny, cíli, věcmi, které chceme a potřebujeme. A když konečně zažijeme nával radosti, který doprovází úspěch, vášeň, zábavu a vzrušení, přirozeně budeme chtít opakovat zážitek, díky kterému jsme se cítili tak dobře.

Proč cítíme tak opojný pocit, když člověk, kterého milujeme, všeho nechá, protože ho potřebujeme? Protože při pocitu, že někoho takového máme, se uvolňuje serotonin, látka, která se nachází v mnoha antidepresivech. Ke stejnému pocitu dopomůže už i jen fakt, že dotyčný vzhlédne od toho, co dělá, když vejdete do místnosti. A pocity jsou samozřejmě oboustranné.

Na mezilidské biologické úrovni ale existují i další typy chování s podobným účinkem. Pouhý dotek, pohled do očí, držení za ruku nebo jen pocit, že ležíte vedle milované osoby podporují důvěru a intimitu produkcí hormonu oxytocinu, který je často označován i za „hormon mazlení“. A je to právě on, který „pohání“ vazbu mezi matkou a dítětem, kde poprvé zažíváme pocit lásky, vysvětluje odbornice.

Podle Johna Goodmana, výzkumníka v oblasti manželství a vztahů, jsou pak k tomu všemu ještě důležité dva faktory – štědrost a laskavost.

Když se zamilujeme, máme tendenci si danou osobu notně idealizovat, čímž si o ní vytváříme pozitivní iluze.

Výzkum ukázal, že v párech, které byly spokojené i po 25 letech vztahu, si jedinci stále udržovali pozitivní iluze o partnerovi. Nadále v sobě navzájem viděli to nejlepší. Jejich vztahy byly odolnější, dokonce se uměli zasmát slabostem i chybám protějšku. Věci nebyly v žádném případě dokonalé, ale ani to nečekali.

Šťastné páry dokázaly efektivně komunikovat, a navíc, každý jedinec mohl být sám sebou. Konflikty vždy vznikaly, ale vyřešily se a šlo se dál. Nejvyšší prioritou totiž bylo vždy vztah co nejdříve napravit. A umět odpouštět, i o tom přece láska je.