Párové manželství utvářelo člověka odpradávna

Jejich uzavírání se celou věčnost obešlo bez bílých šatů, kytic růží, přepychových kočárů, aut a jiných rekvizit. I početné svatební zvyky jako skákání přes větev, navlékání prstýnků, házení zrní či luštěnin na manželský pár nebo přenášení nevěsty přes práh asi nejsou starší než pár století či nejvýše tisíciletí.

Nejrůznější jednání a výměny – nejen mezi budoucími manžely – však doprovázejí sňatky minimálně padesát tisíc let. Přinejmenším tak daleko totiž sahá tradice dojednávání svateb. Ještě starší jsou sama párová manželství, tvořená jedním mužem a jednou ženou, a údajně také návyk platit za manželského partnera či vykonávat služby s cílem jeho získání.

Ve studii, kterou publikoval internetový časopis PLoS One, to uvádí tým amerického antropologa Roberta Walkera z University of Missouri, který zkoumal typy sňatků a svatební zvyklosti dnešních loveckých a sběračských společenství v nejrůznějších koutech světa.

Pod americkou „lupu“ se dostaly africké kmeny Kwe, Mbuti, Ju/'hoansi a Hadza, indičtí Drávidové, obyvatelé Andamanských ostrovů, kočující Mokenové v Barmě, malajští Semangové, jihoasijští negroidi, pobřežní i pouštní kmeny australských domorodců, sibiřští Evenkové, Nganasané i Eskymáci z Aleutských ostrovů.

Kromě jejich svatebních zvyklostí sledovali američtí vědci genetiku příslušníků těchto kmenů. Nejenže u všech sledovaných kmenů zjistili existenci nějaké formy manželství: to se dnes dá díky tisícileté informační výměně očekávat snad u všech druhů lidí. Odhalili však také stopy, jež ukazují, že předkové zkoumaných kmenů uzavírali sňatky i před desítkami tisíc let.

Argumentem se stala právě genetická analýza: u vybraných kmenů prozkoumali američtí vědci údaje o mitochondriální DNA, která se dědí po matkách. Z ní, z její pestrosti, lze prý vyčíst, jak rozsáhle měnily lidské skupiny mezi sebou manželské partnery.

„Fylogenetické výsledky (tj. poznatky o genetickém vývoji druhu – pozn. red.) naznačují hlubokou historii výměny družek a zdrojů mezi rody a rodinami, což zvyšovalo komplexitu lidské sociální struktury vytvářením koalicí a spojenectví, jež obsáhly větší množství usedlých společenství,“ konstatuje Walker.

Zkoumání DNA tak ukazuje, že párová manželství se objevila asi ještě předtím, než dnešní člověk opustil Afriku. Neplatí tedy oblíbená představa, že mezi primitivními lidmi panovala „hříšná“ volná láska, která byla odstraněna až s pokrokem civilizace, kdy ji nahradilo nejdříve skupinové manželství či polygamie a pak konečně monogamie.

Jak se zdá, párové manželství utvářelo člověka odpradávna – a nejen jej. Tvořilo a přetvářelo také společnost.

Umožňovalo vytvářet širší svazky mezi různými skupinami lidí už v době, kdy neexistovala ani jednoticí náboženství a ideologie, ani silné vojenské struktury či peníze a trhy – nejobvyklejší společenská pojidla pozdějších dějin.

Tato spojující funkce sňatku se dodnes odráží i ve slově svatba. Svat býval označením pro příbuzného, takže svatba znamená buď záležitost celého příbuzenstva (všech „svatů“), nebo rovnou vytvoření nového příbuzenství – nejen mezi ženichem a nevěstou, ale i mezi jejich rody a rodinami.

Lidská manželství se totiž neomezují jen na to, že žena (nebo muž) přejdou do jiné skupiny, jiného rodu či kmene. To se občas děje i mezi opicemi. Lidé na rozdíl od opů ale odnepaměti dbali na to, aby to byla výměna „něco za něco“ – právě tady dostávali své slovo příbuzní.

Někdy spočíval sňatkový obchod v prosté směně „kus za kus“: za cizí ženu dal rod svou ženu (viz výměna sester). Častější a pružnější byla ale výměna lidí za něco jiného, za ceněné věci či za dlouholetou službu. Takovou, jaké si do sytosti užil třeba biblický Jákob, když chtěl získat sexy Ráchel, která měla „pěknou postavu i krásnou tvář“, a co více, její oči nebyly mdlé, jako u její starší sestry Ley (i tu si však Jákob musel vzít, dokonce dříve než Ráchel).

Už nikdy se asi nedovíme, zda za pravěkou nevěstu dostával její rod prostě jen kus zvěřiny, čerstvě ulovené ženichem, jak je to dodnes zvykem u některých afrických kmenů, nebo zda cenou za družku či druha byly vzácnější suroviny či nějaké šperky - třeba provrtané mušličky druhu Nassarius, jaké lidé nosili snad už před sto tisíci lety.

Vlastně ani nevíme, zda se zvyk „platit“ za ženu zrodil již v Africe, nebo zda vznikl až v době, kdy ji lidé začali opouštět. Cena za nevěstu se sice vyskytuje i na černém kontinentu, ale muži hned několika tamních kmenů získávají ženy na základě dvoření, ne dohodou mezi rodinami.

V takových případech nejsou platby ani služby zcela nutné. A hlavně nejsou logické: proč se někdo namáhá pro jiný rod, když může nevěstu snadno obloudit a získat mužným zjevem?

Nicméně u naprosté většiny loveckých a sběračských kmenů v Africe i všude mimo ni se dojednávání sňatků mezi rodinami či širším příbuzenstvem objevuje. Z něj také vycházely požadavky na platby či služby. A tak asi i sňatková jednání a platby jsou dávným zvykem, jenž třeba v naší kulturní oblasti vymizel až během posledních dvou staletí.

Trochu si ho ulehčili jen na Madagaskaru: sňatky tamních Mikeů sice sjednávají rodiny, cena je však jen symbolická. Jinde cena bývá daná (výjimkou jsou třeba Andamanské ostrovy) a je také pěkně reálná. Manželství tak není jen společenským svazkem navíc. Mění a aktivizuje také roli mužů – nejen těch, kteří měli samice a museli bojovat o jejich udržení, jak bývá zvykem u opic.

U těch mohou děti znát jen matku a její příbuzné. U sezdaných lidí mohou znát také otce a jeho příbuzné. Muž tak má více důvodů, aby se snažil: kdo ví, zda právě děti nebyly, kromě vlastního těla a nějakého toho loveckého náčiní, jeho prvním „soukromým majetkem“.

Bez dojednávání manželství je sotva představitelné to, co francouzský antropolog Claude Lévi Strauss považoval téměř za konstantu lidských společností: totiž skutečnost, že všude si muži vyměňují ženy, nikde si ženy nevyměňují muže. Pravda, bližší pohled na fungování mezilidských vztahů by tuto představu asi pěkně narušil, přinejmenším „oficiálně“ ale platí.

Sběračské a lovecké společnosti žily často „z ruky do úst“ a potravu mívaly třeba jen na pár dní dopředu. Pro muže bylo tak jednodušší žít s jednou ženou a živit její děti.

Není tedy divu, že američtí experti zjišťují u většiny dnešních primitivních společností hlavně párová manželství. Výjimkou jsou podle nich australští domorodci a řada indiánských kmenů, kde se často vyskytuje mnohoženství.

Jeden takový příklad popsal i Lévi Strauss, když vyprávěl o náčelníkovi nevelké indiánské skupiny v Jižní Americe, který měl tři ženy: dvě z nich „půjčoval“ jiným členům své tlupy.

Antropolog Walker vidí doklady omezeného výskytu mnohoženství i v samotném utváření lidí. „Nízká úroveň polygynie a omezená reprodukční asymetrie mezi našimi předky jsou v souladu s lidskou morfologií a chováním (např. průměrné množství spermií nebo velikost varlat) a s obecným poklesem pohlavního dimorfismu (tj. rozdílů ve velikosti a utváření těla -pozn. red.), který začíná již u raných příslušníků rodu Homo,“ uvedl.

Mnohoženství je podle něj možná jen efektem dojednávání sňatků mezi rody a rodinami. U společenství, kde muži získávají ženy dvořením, se totiž vyskytuje jen velmi vzácně.

Walkerův výzkum zjistil ještě jednu pozoruhodnost: když lidé přijdou do nového prostředí, přizpůsobují se - musí, aby přežili. Jejich zvyky, přinejmenším manželské, však přetrvávají. Nemá na ně větší vliv ani zeměpisná poloha, ani teplota, obývané prostředí, kvalita potravin, hustota obyvatel, pohyblivost populací či produktivita práce.

Tváří v tvář všem těmto zjištěním se můžeme samozřejmě ptát, zda něco jako sňatek a párové manželství neexistovalo už u našich vymřelých příbuzných, neandertálců. Víme totiž, že oni - jako první pralidé vůbec - úmyslně a pietně pohřbívali některé své příslušníky. Pohřební obřady jsou posledním ze tří základních lidských rituálů, jimž se říká přechodové, protože stvrzují nějakou zásadní změnu v běhu života. Kromě pohřbu k nim patří ještě oslava narození a sňatek. Jestliže neandertálci prováděli jeden z těchto rituálů, proč by nemohli dělat i některé jiné? Tady však jasnou odpověď asi tak snadno nezískáme.