Článek
„Naši předkové přirozeně neměli a ani nemohli mít k dispozici vědecké nástroje týkající se genetiky a násobení dědičných nemocí v případech, kdy dochází k plození dětí mezi příbuzensky spřízněnými jedinci. Přesto podvědomě cítili, že sexuální partner ženy musí být geneticky co nejvíce vzdálený,“ říká psycholog PhDr. Karel Matiášek, CSc.
„Společnost často nařizovala pannám, aby se podřídily rituálům, v nichž je jako jedna z podmínek sex s partnerem. Jedním z významů rituálu bylo to, aby k prvnímu pohlavnímu styku došlo ve chvíli, kdy to společnost povolí, kdy k němu dá společenství dospělých všeobecný souhlas. Tím se pojistí to, že k prvnímu sexuálnímu aktu dojde jen v případech, kdy je k pohlavnímu životu dívka fyzicky i psychicky připravená,“ vysvětluje.
Ty šeredné zůstaly dlouho…
Mnoho starověkých národů mělo bohyně lásky, kterým se stavěly chrámy. Obvykle se na slavnostech zasvěcených těmto bohyním, popřípadě v jejich chrámech, odehrávaly rituály spojené se ztrátou panenství.
Podle slavného dějepisce Herodota měli Babylóňané zákon, v němž se pravilo, že panna se musí odebrat do chrámu bohyně lásky Melitty a tam se oddat cizinci, který o ni požádá. „Chodbami, v nichž stojí dívky v řadách, se procházejí cizinci a vybírají si ty, které se jim nejvíce zalíbily. Dívka se nesmí vrátit dříve, dokud jí některý cizinec nevloží do dlaně peníz a pak s ní tělesně neobcuje,“ uvádí Herodotos, který Babylón osobně navštívil.
Dodává, že některé hezké dívky byly z chrámu doma hned nazítří, zatímco ty ošklivější tam pobývaly několik měsíců i let.
Vlasy, nebo panenství
V Byblosu na území dnešní Sýrie se jednou ročně konaly iniciační slavnosti boha Adonaie. Kolem velkého chrámu se sešlo množství lidí ze širokého okolí.
Nevinné dívky měly na výběr - buď obětovaly své vlasy (ostříhání dohola bylo bráno jako potupné), nebo nabídly své panenství.
Ty, jimž byly milejší vlasy, se dostavily k obrovské soše Adonaie ozdobené velkým pyjem, odkud je odvedl některý z kněží na speciální tržiště, kam měli přístup jen cizinci. Tam stály celý den a musely být po vůli každému cizinci, a to až do západu slunce. Šlo o naprosto regulérní prostituci - pokud byl o dívku zájem, přišla si na konci dne k pořádnému jmění. Veškerý zisk ale musela obětovat bohu Adonaiovi.
Něco podobného bylo kdysi na Kypru, i když nešlo už o jeden den, ale delší období. V den, kdy se slavil svátek bohyně lásky, odešla dívka na pobřeží, kde se musela nechat deflorovat od jakéhokoli cizince, který ji o sex požádal. Za to, že mu byla po vůli, dostala pak určitý obnos. Ukládala si ho doma do menší truhly. Vydělávat prostitucí si musela tak dlouho, dokud truhla nebyla plná. Když ji konečně naplnila, mohla se vdát za kohokoli, koho si sama určila. Obsah truhly byl jejím věnem.
Jak to bylo u Slovanů
Jiné, ale příbuzné rituály měli i staří Slované. Obdobím, kdy k defloraci panen hromadně docházelo a částečně se s ní ve společnosti i automaticky počítalo, byl letní slunovrat. Polský etnograf Luninski kupříkladu konstatoval, že huculské panny chodily v tyto dny, na konci června a na počátku července, po vesnici zcela nahé. O tomto obřadu se zmiňuje i Ottův slovník naučný.
Další odborník doplňuje, že údajně se takto neoděné promenovaly až do chvíle, dokud se někdo z mládenců nenašel a nedošlo k dívčině defloraci. Ta se u slovanských národů však neměla odehrávat v místnosti, nýbrž v přírodě. První sexuální akt musel být spojen s půdou a míval z tohoto hlediska téměř magický význam.
Samozřejmě že dívky se občas se svými chlapci předem domlouvaly, že právě on, ten její, vyvolený, ji zbaví poctivosti. Nicméně určité procento dívek nepochybně vidělo „toho svého“ poprvé v životě. Několik vesnic dohromady se totiž vždy dohodlo a na místech, odedávna považovaných za magická, pak docházelo k seznamování a defloracím.
Rituální oblékání
Hlavně v zemích bývalé Jugoslávie bylo běžně považované za normální, když při svatbě nevěsta zdaleka nebyla bezúhonná. Pohanské a církevní zvyklosti se působivě spojují v jedné tradici, která se napříč národy vine přes slovanskou Evropu - za zvuku velikonočních zvonů navlékala dívka připravená ke ztrátě panenství na šňůrku zástěry knoflíky, při každém úderu jeden. Kolikrát se jí synchronně podařilo navléci knoflík, tolikrát se může ve chvíli ztráty panenství spojit se svým milým, aniž by otěhotněla.
Menší prudernost církve v Srbsku a Černé Hoře se dá snadno vysvětlit třeba tím, že nahota byla v těchto zemích běžná a že ještě na počátku minulého století (!) nebylo nijak vzácné vidět panny, jak v létě chodí na městský trh v košilce, která zakrývala jen ramena a naplno odhalovala poprsí.
Teprve když dívka ztratila panenství, tak si poprsí zakryla běžnou halenou a začala nosit nešitou sukni, která byla v pase přichycena látkovým páskem. Rituální oblékání sukně posléze doprovázela celá řada obřadů a hříček, jimiž dívka symbolicky naznačovala, že tenhle polopytel nosit nechce. Toto všechno se dělo daleko před svatbou a s manželským svazkem to nemělo nic společného.
