Padesátka: nová životní etapa plná výzev, nadhledu a času na sebe

V tomto věku navíc často procházejí zemětřeseními naše vztahy v rodinách, děti odcházejí, aby si užily samostatný, dospělý život. A ten náš se tím razantně mění. Jaká pozitiva tedy mohou 50. narozeniny nabídnout? A jak jich využít?

Padesátku si jako ideální věk vybrala například většina z více než dvou tisíc dotazovaných v průzkumu společnosti Harris Interactive. I řada dalších studií potvrzuje, že ve středním věku naše spokojenost se životem v průměru klesá, zato po dosažení věku padesáti let obvykle začíná opět stoupat. Faktem ale je, že tento fenomén spíše platí pro lidi z bohatších zemí, kde se předpokládá, že v této fázi života dosáhnou určité finanční stability a mají dobrou zdravotní péči. Oba faktory jsou poměrně podstatné. Ale i když jsou splněny, řadě negativ se nevyhneme.

Kolem padesátky většinou čelíme mnoha fyzickým změnám. O mužích se často říká, že jsou v nejlepším věku, zato ženský přechod obvykle zamává s našimi hormony a mnoha dalšími aspekty zdraví a kvality života. Často bojujeme nejen s úbytkem energie, ale i s pocitem, že se nám čas aktivního života rychle krátí. A také s faktem, že společnost stále preferuje mládí, krásu a kondici. Což rozhodně netvoří příjemný odrazový můstek do další etapy života.

A přelomových okolností je daleko víc. Typickým příkladem pro toto období je pozice „šunky“ v sendviči. Takzvaná sendvičová generace se musí často mnoho let starat nejen o své děti či vnoučata, ale také o stárnoucí rodiče.

„Většina lidí žije v představách minulého století, že je povinnost všeho nechat a starat se. Zní to teď možná škaredě, ale ženy kolem padesáti mají své děti a svou kariéru. K tomu samozřejmě i osobní problémy, ať už se sebehodnotou, zdravím, či uplatněním, a také mnohokrát s manželem či partnerem. Musí se také postarat, aby v důchodu nebyly bezdomovkyněmi – a najednou tu jsou nemocní rodiče,“ upozorňuje koučka Zdeňka Kárná s tím, že v tom okamžiku hrozí mentální a fyzické vyčerpání včetně vyhoření.

Má ale účinnou radu, i když není jednoduchá – je třeba si jasně vymezit, kolik pomoci jsme schopny a ochotny poskytnout. Říct si o pomoc nebo vyhledat organizace, které lidem s nemohoucími příbuznými pomáhají. Zkrátka si připustit, že na to nemusíme být samy.

Ovšem až příliš často se stává, že žena opravdu sama zůstane. Děti vylétají z hnízda, což samo o sobě způsobuje velký stres a pocity osamění, k tomu se může přidat i rozpad manželství. Taková situace vzbuzuje náhlé, ale velmi intenzivní otázky: Proč tu jsem? Jak najdu životní naplnění v druhé půlce života?

„Odchod dětí z rodiny pro rodiče může znamenat signál vlastního stárnutí, ztrátu jistot a pocitu potřebnosti. Bez nadsázky můžeme označit toto období za dobu velké krize,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut David Vaněk a dodává, že jedním z vážných důsledků bývá často i nesoulad mezi partnery.

Právě vnější okolnosti, životní výzvy a způsob, jakým se s nimi vypořádáme, mají obrovský vliv na náš pocit štěstí. Popasovat se s nimi se mnohdy neobejde bez přehodnocování našich postojů, bilancování, změn v životě – ať už velkých, nebo malých. Dobrá zpráva ale je, že tento věk také nabízí silnou dávku pozitiv, o která se můžeme opřít – například zralost, moudrost a zkušenosti. Kolem padesátky jsou ženy (samozřejmě i muži) stále ještě dost mladé na to, aby na základě takto získaného nadhledu znovu objevily samy sebe. A dost zralé na to, aby si věřily – a ještě dokázaly svůj život pozitivně přetvořit.

„My ženy děláme mnoho věcí, které se točí kolem péče o druhé. Snažíme se, aby naše děti byly zdravé, šéfové spokojení a domácnost fungovala jako na drátkách. Byla jsem úplně stejná. Když mi na prahu padesátky odešly děti z domu a já se rozhodla opustit roky nefungující manželství, uvědomila jsem si, že jsem ze vší té péče vynechala jednoho člověka – sebe,“ svěřuje se sedmapadesátiletá Sabina.

„Fakt je, že u mě nenastal nějaký velký bod zlomu. Šlo spíš o řadu malých krůčků. Dcera mi koupila poukaz na lekce pilates, protože už nemohla poslouchat, jak si pořád stěžuju na bolavá záda. A tím vše začalo,“ pokračuje s tím, že se bolesti zad časem zmírnily, takže mohla začít hledat další činnosti a aktivity, které by jí přinesly radost do nově tvořeného života.

„Říkám si, kdy už jindy než teď. Jsem realistka – nevyčítám si, že nejsem tak v kondici ani nevypadám stále mladě, jako třeba Sharon Stoneová a podobné hvězdy showbyznysu. Neměla jsem čas ani prostředky o sebe od mládí intenzivně pečovat. Jsem smířená i s tím, že mé finance jsou omezené. A také že možná už nepotkám nikoho, kdo se mnou zůstane ve stáří. Ale mám štěstí, že jsem si mohla zařídit celkem příjemný život více méně podle svého.“

K tomuto poznání se ovšem musela Sabina postupně dopracovat. V dnešní době máme většinou před očima médii a popkulturou vytvořený obraz ideální padesátnice, tedy někoho, kdo má schopnosti, ví, co chce, a také ví, jak si o to říct. Navíc už o sebe umí pečovat, udělat si radost a užívat si. A hlavně má na to všechno i fyzické předpoklady – je štíhlá a samozřejmě sportuje, aby, když si vzpomene, mohla dělat prakticky cokoli.

V reálu to tak jednoduché není, přesto k tomu chce podle koučky Zdeňky Kárné řada jejích klientek v tomto období života směřovat. Nebo alespoň hledat vlastní verzi takového ideálu.

„Problémů a cílů, se kterými za mnou klientky chodí, je mnoho,“ konstatuje. Ženy po padesátce podle ní cítí jakýsi nesoulad či nepohodu, často však tento pocit neumějí pojmenovat konkrétně.

„Ale vědí, co nechtějí. I to je dobrý výchozí bod,“ povzbuzuje s tím, že naštěstí ve své cestě za sebepoznáním a změnou mohou těžit z výhod širokého spektra zkušeností. Zažily různé vztahy, zaměstnání, vyřešily řadu životních situací, ať už lehkých, nebo těžších.

„Nejčastější témata jsou tato: Celý život dělám pro jiné, teď se chci rozvíjet já, věnovat se svým koníčkům, na které jsem zapomněla v důsledku ‚obětování se‘ rodině. Chci mít svůj byznys na přivýdělek, abych nemusela prosit manžela či partnera a měla své vlastní finanční prostředky. Chci se více starat o sebe. Chci začít cestovat,“ vyjmenovává koučka a doplňuje, že například podnikatelky nebo jiné úspěšné ženy si po desítkách let práce mnohdy uvědomí, že jí věnovaly příliš mnoho.

A kladou si otázky – co jsem zažila, co ještě chci zažít? A podobně se jistě ptají i další ženy v nejrůznějších profesích, které strávily velkou část svého aktivního života hlavně prací a péčí o rodinu.

Právě chtění je podle Zdeňky Kárné patrně jedním z nejdůležitějších faktorů této životní etapy. „Důležitější než vůle něco změnit je touha věci změnit. Stejně tak je silnější inspirace než motivace. Něco musí chtít ve vyšším smyslu naše duše, jinak řečeno naše opravdové já,“ uzavírá.

Pokud se tyto předpoklady naplní, mají ženy padesátnice velké šance prožívat šťastné a naplněné období svého života. Podle vícero výzkumů jsou na tom statisticky lépe než muži stejné věkové kategorie. „Existuje mnoho teorií o tom, proč se ženám daří lépe než mužům. Jednou z nich je, že jsme jednoduše zdravější a aktivnější,“ myslí si psycholožka Mary Pipherová a upozorňuje i na častější dobré vztahy s rodinou a přáteli.

„Umíme vést důvěrné rozhovory, mluvit o svých nejhlubších emocích a pomáhat ostatním mluvit o těch jejich. Můžeme mít dlouhodobého partnera a často nás podporují i desítky let stará přátelství.“ Takže i když ženy prožívají období, ve kterém se musí znovu ‚najít‘ nebo změnit svoje postoje, často mají opravdu na čem stavět.

Dalším důležitým stavebním kamenem je i vyzrálejší vztah sama k sobě. „Letos jsem zažila názornou ukázku štěstí starších žen,“ vypráví psycholožka, jak překvapivé důsledky mělo, když přestala cvičit ve sportovním centru své univerzity a začala docházet do tělocvičny pro starší ženy.

„Všimla jsem si velké změny v atmosféře šaten. Na univerzitě byly mladé ženy většinou vystresované a nešťastné.“ Čile sice komunikovaly pomocí mobilů nebo se svými cvičícími partnery, ale hovořily o své váze, financích, studiu a problémech ve vztazích.

„Téměř všechny skrývaly svá těla tím, že se při svlékání krčily. Až na občasné veselé řeči o víkendech nebo školních prázdninách byla konverzace většinou pochmurná,“ konstatuje psycholožka. Ženy staršího věku podle ní už svůj vzhled tolik neřešily, pohybovaly se volněji a svobodněji. Věkem získaný nadhled může být velmi osvobozující.

Podobně to vidí i socioložka Deborah Carrová. Jednou z nejlepších stránek stárnutí je podle ní fakt, že už se nijak zvlášť nestaráme o to, co si o nás lidé myslí. Jistě, chceme být respektovány svými spolupracovníky a milovány rodinou a přáteli, ale na důležitosti vzdálenějších názorů ostatních prostě tolik nezáleží.

Akademické studie o vlivu vrstevníků ukazují, že naše touha zapadnout mezi ostatní prudce klesá, jakmile opustíme období dospívání a mladé dospělosti. A naopak dělat to, co považujeme za správné, nabývá s věkem na důležitosti. Tlaku okolí, trendů, společenských norem či módních názorů navíc už dokážeme daleko snáze odolat.

Moudrost poznání sebe sama, jež přichází až s časem a životními zkušenostmi, nám umožňuje činit životní rozhodnutí, která jsou pro nás nejlepší. Bez ohledu na to, co si myslí ostatní – ať už jde o změnu povolání, první maraton, touhu naučit se hrát na hudební nástroj, nebo nalezení nové lásky třeba v šedesáti. Jde jen o to, abychom našly to, co nám sedí.

Zajímavé je, že ženy mnohem častěji než muži trpí sebepodceňováním v zaměstnání. Vědci tento fenomén nazvali syndrom podvodníka. Popisuje stav, kdy máme pocit, že si ocenění nebo příležitosti, jež se nám naskytly, nezasloužíme. A často jej provází mučivý pocit provinění a strachu, že se vše provalí a ukáže se, že na to ve skutečnosti nemáme.

Typicky pak své úspěchy přisuzujeme něčemu mimo nás. Štěstí, případně, že jsme byly ve správný čas na správném místě, ale třeba i božskému zásahu. Prostě čemukoli jinému než vlastním schopnostem a energii. Místo toho, abychom si uvědomily, že jsme díky své práci nebo talentu získaly skvělé místo nebo společenské uznání.

V padesáti se už ale můžeme ohlédnout a podívat se realisticky na všechny situace, v nichž jsme prokázaly své schopnosti, dovednosti a dobrý úsudek. Možná bylo to první povýšení ‚náhoda‘ nebo ‚štěstí‘. Ale druhé? Třetí? A další úspěchy? Pokud takto zhodnotíme důležité výzvy, kterým jsme čelily, a problémy, jež jsme úspěšně vyřešily, měl by syndrom podvodníka postupně ustoupit skutečné víře a důvěře ve vlastní schopnosti.

Vědci také doložili, že emoční reaktivita, tedy to, jak silně citově prožíváme životní vzestupy a pády, s věkem klesá. Dokládají to například výsledky studie Roberta S. Stawskiho z britské University of Essex zveřejněné v roce 2008 v časopise American Psychological Association. Schopnost zvládat nebo ‚regulovat‘ vlastní pocity se časem většinou zlepšuje – nezažíváme sice už takové euforie jako v období opojného dospívání, ale důležité je, že ani pády už nebývají tak bezútěšné. Prostě už dobře víme, že jedna manželská hádka neznamená rozvod, stejně jako jeden přešlap v práci nevěstí rovnou vyhazov.

Udržet naše emoce v reálném poměru k tomu, co se v životě děje, je jedním z opravdových darů zrání a stárnutí. Nedostatek dramat neznamená nedostatek vášně nebo ducha – znamená to jen, že jsme schopny své pocity a energii nasměrovat produktivním způsobem.

Podle blogerky Christine Carterové má padesátka ještě jednu obrovskou výhodu. „Více si uvědomuji, co mě vyčerpává a co mě naopak obnovuje, takže lépe nacházím v životě rovnováhu,“ říká s tím, že dřív ji, podobně jako mnoho jiných žen, přepadal pocit provinění pokaždé, když se bavila nebo odpočívala. Bez ohledu na to, jak moc byla unavená. A v tomto se Carterová jednoznačně shodne i s vědci – schopnost naslouchat svým potřebám a hodit za hlavu to, co je nepodstatné nebo co může počkat, je v životě jednoduše terno.