Osobní spokojenost versus rodinné štěstí aneb Co je v životě důležité

Nejdůležitější rozhodnutí, která v životě děláme, jsou „vypočítána“ tak, aby nám zajistila určitý stupeň osobního štěstí. Někoho si vezmeme, zvolíme si konkrétní práci, protože věříme, že nás učiní šťastnými.

Dokonce i malá rozhodnutí, která děláme každý den, nám mají do života přinášet trochu štěstí. Posezení v kavárně, oběd s přáteli, večer strávený u oblíbeného filmu. Touha být šťastní je natolik silná a všudypřítomná, že ji vědci označují za tzv. „konečnou závislou proměnnou“. V psychologickém smyslu není pro člověka nic důležitějšího, uvádí pro server Psychology Today emeritní profesor psychologie Lawrence T. White.

Je to ale skutečně pravda? Převyšuje touha po osobním štěstí všechno ostatní? Nebo existuje důležitější forma – štěstí vlastní rodiny?

Mezinárodní tým odborníků učinil před dvěma lety poměrně překvapivý objev. Stovky univerzitních studentů ze čtyř zemí – Kanady, Kolumbie, Japonska a Polska – uvedly, že si cení štěstí své rodiny více než svého vlastního.

Výsledky byly překvapivé především proto, že byly velmi podobné ve všech uvedených zemích, a především pak v Kanadě, která je brána jako „vysoce individualistická, kde lidé obecně staví vlastní zájmy vysoce nad ty rodinné“. Vědci tak začali tvrdit, že narazili na jakýsi univerzální psychologický vzorec.

K ověření této teorie provedl tým pod vedením psychologa Kuby Kryse z Polské akademie věd druhou studii. Dotazovali se více než 12 tisíc dobrovolníků ze 49 zemí na šesti kontinentech. Většinu tvořili vysokoškoláci (83 procent) v průměrném věku 25 let.

Účastníci odpovídali na řadu otázek, jejichž cílem bylo posoudit názory na dvě věci – důležitost osobního štěstí ve srovnání s důležitostí štěstí rodinného.

Jejich odpovědi pak přinesly jasný důkaz o univerzálním fenoménu, že „rodinné štěstí se cení více než štěstí osobní“.

Ve 48 ze 49 zkoumaných zemí muži i ženy uvedli, že štěstí a blaho jejich rodiny jsou důležitější než jejich vlastní. Rozdíl nebyl veliký, ale podle odborníků statisticky významný. „Nadřazenost“ rodinného štěstí byla navíc potvrzena nejen v kolektivisticky zaměřených zemích, jako jsou Nigérie nebo Tchaj-wan, ale také ve vysoce individualistických společnostech typu Austrálie nebo Spojené státy.

Po důkladném prozkoumání všech dat našel výzkumný tým ve studiích jednu proměnnou – tzv. vztahovou mobilitu. Ta označuje náročnost (snadnost), s jakou mohou členové společnosti vytvářet nebo přerušovat mezilidské vztahy.

Právě podle ní lze podle odborníků předpovědět, do jaké míry si respondenti cení rodinné štěstí více než osobní.

Ve společnostech, kde je vztahová mobilita nízká – například ve východní Asii, Africe či na Středním východě – utvářejí lidé relativně málo přátelství, jejich vztahy jsou ale dlouhodobé a nelze je tak snadno opustit. Naproti tomu v zemích s vysokou mobilitou – například v Severní Americe, západní Evropě či Latinské Americe – se vztahy navazují snadněji, ale také se snadněji rozpadají. Lidé snáze najdou nové přátele, opustí staré, založí nové rodiny.

Je tak poměrně logické, že v zemích s nižší vztahovou mobilitou hodnotili lidé rodinné štěstí jako důležitější než v zemích s vyšší mobilitou, kde ale i tak stále hrálo výraznou roli.

„Je logické, že hodnotíme cenněji něco, o čem víme, že máme na celý život a nelze to jen tak nahradit,“ souhlasí White.

Jak na závěr Kuba Krys dodává, jeho studie by mohla být relevantním podkladem pro mnohé behaviorální vědce, aby přehodnotili svá dřívější tvrzení ohledně osobního štěstí jako nejdůležitější věci na světě.