Článek
Mohou nám různé příručky, jak spolu správně komunikovat, opravdu pomoci?
Určitě. Ale vědomě naučené věci jsou v naší psychice ukotveny nejmělčeji. Takže je nejúspěšněji použijeme v situacích, kdy jsme v klidu.
Jakmile se dostaneme do zátěžové situace, pod tlak, jsou tím prvním, na co zapomínáme a co nahrazujeme hlouběji zakotvenými vzorci chování. Tím, co je zapsáno v podvědomí.
Takže teprve tehdy poznáme, s kým opravdu máme tu čest.
Ano. Chcete-li někoho lépe poznat, můžete ho třeba vystavit nějaké mírné nespravedlnosti, něco si s ním špatně vysvětlit a z jeho reakcí odvozovat, jaké hodnoty a zásady v něm jsou. Dá se toho využívat, ovšem je na vaší korektnosti a slušnosti, kam v tom zajdete, a mělo by to být dobře zdůvodněno.
Pokud máme sklon reagovat pod tlakem emotivně, jsou nám tedy rady k ničemu?
Lze změnit úroveň toho, pod jak velkým tlakem budeme ještě reagovat racionálně. Samozřejmě to vždy nevyjde, ale o to víc materiálu máte ke studiu sebe sama.
Je dobré někdy vybuchnout?
Při pracovním vyjednávání to může být dobré, pokud je to hrané - jedním vybuchnutím ve správnou dobu ušetříte spoustu slov.
Nenechte se zatáhnout do cizího konfliktu
Jakou roli hraje to, jak při řeči působíme?
Stejně jako slova samotná je důležité i to, jak je vyjadřujeme, jaká je v nich emoce. Důležitý je tón řeči, ale i řeč těla.
Nonverbální komunikace asi lidi hodně zajímá, že?
Zajímá. Ale mrzí mě, že to, jak se zatváříme, kdy se nadechneme, usmějeme, jakou si vezmeme kravatu na přednášku a podobně, začíná být důležitější než to, co člověk říká a proč. Jsme moc zahlcení informacemi, a tak jdeme víc po povrchu.
Z toho profitují politici. To, jak mluví, spoustu lidí oslní, i když mnoha slovy neříkají nic.
Pojí se to s tím, že jsme ztratili schopnost posuzovat lidi z více pohledů, proto mohou být ve vysokých funkcích ti, kteří jsou nemorální a o nichž to lidé i vědí, ale nevadí jim to. Nectíme skutečné autority. Kdysi, když lidé něco nevěděli, spoléhali se na ty, kteří to vědí - na lékárníka, učitele, starostu...
Když jsem před lety studoval ve Spojených státech, fascinovalo mě, jak jsou tam uznávaní odborníci. Byl-li někdo starosta, měl prostě pravdu. Mohl se znemožnit a pak ztratit důvěru, ale byl tam přítomen předpoklad, že rozumí tomu, co dělá.
U nás se odborníkům lidé smějí, to je myslím velmi nebezpečný jev. Mimochodem autoritu obecně ztrácejí i rodiče, kteří se dnes poprvé v historii, kvůli novým technologiím, učí od dětí.
Důležitá nejsou jen slova, ale i to, jak je vyjadřujeme, jaká je v nich emoce. Roli hraje tón řeči i řeč těla.
V rodinách se také předávají komunikační vzorce. Můžeme se na to celý život vymlouvat?
Ne, ale opravdu to hraje obrovskou roli. Většinu těchto vztahových komunikačních vzorců prostě napodobujeme, i když se nám to nelíbí. Záleží na vztahu k rodičům: pokud je obdivujeme, tak je přímo a rádi napodobujeme, nebo to děláme naopak, pokud je rádi nemáme.
Třetí možností je lhostejnost. To znamená, že na nás neměli žádný vliv, ale je to výjimečné. A zároveň nejhorší, protože rodič je tu od toho, aby dítě ovlivňoval. Děti také umí něco, co my jsme zapomněli - výborně rozumět nonverbální komunikaci.
Jak to?
Mají čas nás studovat. Zeptejte se rodiče, jak by na nějakou situaci reagovalo dítě, a dítěte, jak by reagoval rodič. Vsadím se, že dítě bude přesnější - tátu a mámu napodobí naprosto přesně, včetně tónu hlasu.
Když se doma místo hádek mlčí
Nedílnou součástí našeho života je psaná forma řeči, která je většinou víc povrchní. Na druhou stranu - není to požehnání pro introverty - ty, kteří neumí v rozhovoru tváří v tvář pohotově reagovat?
Introverti se tak pohybují v prostředí, které je pro ně příznivější, ale jestli je to pro ně blaho, tím si nejsem jistý. Ve společnosti jim potom chybí extrovertní návyky a to je dostává do větší izolace.
Otázka taky je, jestli je dobré, že se dnes introverti podřizují extravertům. Je to tak nastavené, ale současně si stěžujeme na povrchnost. O introvertovi je známo, že více hloubá.
Konflikt prý posouvá věci dopředu...
Konflikty jsou palivem motoru vývoje. To platí pro všechny systémy, ať už jsou to třeba firmy, stát, nebo rodina. Systémy bez konfliktu stagnují.
Když manželé říkají, že mají nekonfliktní vztah, znamená to, že se ten vztah nevyvíjí?
Oni v takovém případě většinou lžou. I sobě. Nebo považují svůj vztah za nekonfliktní, ale on ve skutečnosti konfliktní je, jen si našli způsob, jak spor řešit bez hádek - žena se třeba naštve a muž ustoupí.
Život před nás staví spoustu témat a byl by zázrak, kdybychom na ně ve dvojici měli stejné názory. Důležité je, jak se ke konfliktu postavíme.
Buď prosazujeme svoje řešení, z toho obvykle vzniká spor plný emocí. Nebo můžeme hledat dobré řešení, najít skutečný problém. Když se v rodinách vyřeší komunikační disfunkce, často žádný problém nezůstane - nebo jen takový, který se dá snadno věcně vyřešit.
Formy vztahové manipulace, které lze do určité míry tolerovat
Kdyby si čtenář měl zapamatovat zásadu, která by mu pomohla v jakékoliv komunikaci, která drhne, co by to bylo?
Sestoupit z úrovně postojů na úroveň jejich příčin, tedy zájmů. Pokud s vámi partner nesouhlasí už ,z principu‘, je dobré ptát se sám sebe, proč asi říká, co říká, a co za tím je. Chce mě ponížit? Chce něco prosadit a připravuje si pro to prostor?
Můžete testovat, který váš odhad je správný. Třeba tím, že partnerovi něco nabídnete nebo naopak odepřete. Jakmile pochopíte jeho zájem, můžete s ním podle toho hovořit a stoupá šance na to se dohodnout.
