Článek
V minulých dobách žily různé rodinné generace většinou pohromadě. Vzájemná podpora a pomoc byly samozřejmostí. Staří pomáhali s výchovou vnoučat i v hospodářství. A lidé střední generace pokládali za svou samozřejmou povinnost, že se postarají o své stárnoucí rodiče. Kdyby to neudělali, dostalo by se jim všeobecného společenského odsouzení.
Ještě existovalo jasné povědomí o tom, co je mravné a co ne. Lidé znali pocit studu. Nemusíme si přitom dělat iluze, že vztahy v těchto rodinách byly vždycky jen idylické jako v Babičce Boženy Němcové. Ale sobecké a vyhraněně individualistické nároky lidí byly v těch dobách podle všeho méně vyhrocené.
Moderní doba přinesla rychlé tempo, ale také atomizaci rodiny. Generace se rozdělily a vazby mezi nimi se rozvolnily. Morální aspekt ztratil na své naléhavosti. A lidé se nějak zapomněli stydět. Hlavní jim připadá jejich pohodlí a štěstí. Za ním jdou často hlava nehlava.
Proč by děti měly trávit více času s prarodiči
Česká specialita
Česká podoba tohoto jevu má proti zvyklostem v západním světě ještě jedno specifikum. Mladá generace přijímá od svých rodičů podporu všeho druhu s naprostou samozřejmostí i v dospělosti. Dokonce to bere jako jejich povinnost.
V momentě, kdy situace nazraje a pomoc potřebují rodiče, začnou být mnohým dětem jejich potřeby na obtíž a distancují se od nich. Mají přece tolik práce, starostí a důležitých věcí, do kterých jsou trochu sobecky zahledění.
Chybí jim tolerance a vcítění se do potřeb starého člověka. Ten zvlášť silně prožívá pocit samoty, nedostatku lásky a přijetí. Těžce nese, když ho nikdo nepotřebuje. Pro vnoučata je přitom blízký a častý kontakt s milujícími prarodiči velkým darem a obohacením jejich citového světa. Budou z něj čerpat celý život.
Marek Herman: Výchova dítěte se musí odmakat
Prarodiče jsou po rodičích nejbližší lidé
K dětem je váže silné emocionální pouto. Rozšiřují okruh citového světa dítěte a dávají jeho životu další rozměr, který rodiče nemohou nahradit. Jsou také nositeli kontinuity rodu. Často dětem vyprávějí, co zažili s jejich rodiči, když byli ještě dětmi, ale také o jejich předcích.
Tím u vnoučat vytvářejí stabilitu osobnosti a vědomí, že jsou genetickým pokračováním lidí, kteří někam směřují, něco budují a nechávají to tady dalším generacím. Čím více blízkých vztahů dítě má, tím citově zralejší a stabilnější člověk z něho vyroste.
Pozitivní vliv babiček a dědečků na výchově dětí se často podceňuje
Rodiče navíc zapomínají, že každé jejich chování se stává vzorem pro jejich děti. Tak jak se oni chovají ke svým rodičům, tak se jednou budou jejich děti chovat k nim. S velkou pravděpodobností se jim všechno jednou vrátí jako bumerang. A možná, že i oni budou jednou psát smutné dopisy, aby ulevili své zraněné a opuštěné duši.
