Článek
Těch nejistých otců však zůstává i v současnosti mnohonásobně více. Vyplývá to ze zcela jasné biologické zkušenosti nerovného postavení muže a ženy v rozmnožovacím procesu. Žena musí nosit své nenarozené dítě 40 týdnů ve vlastním těle, posléze porodit, a navíc ještě kojit. Mužská role spočívá v oplodňovacím aktu, který trvá několik minut. Jakmile skončí, může třeba i anonymní tatínek zmizet v nenávratnu a beze stopy. Výjimečné nejsou ani případy, kdy takoví zmizelí "otcové" jsou třeba dva, někdy jich může být i více.
Britští vědci uveřejnili nedávno srovnávací studii o zdánlivém a skutečném otcovství v 54 zemích světa. Zjištěné výsledky byly velmi překvapivé. Průměrně čtyři procenta otců žije celoživotně ve falešném vědomí, že jejich syn nebo dcera jsou jejich vlastními potomky, a bohužel to není pravda. Tyto děti představují jakási kukaččí mláďata podstrčená do rodinného hnízda. Jejich pravým biologickým otcem je někdo jiný.
Metody zjišťování otcovství prodělaly v poslední době téměř revoluční pokrok. Není to tak dávno, co jsme mohli otcovství stanovit pouze shodou hlavních krevních skupin, nebo dokonce podle pravděpodobného data oplodňující soulože. Dnešní laboratorní možnosti stanovení DNA představují jistotu. Ostatně i z kriminalistiky víme, že tento dědičný znak je k identifikaci jedince mnohem spolehlivější než klasické otisky prstů. Jako biologický materiál slouží většinou obyčejný stěr sliznice z ústní dutiny, z vnitřní strany tváře. Obyčejná vatová štětička pak způsobí, že udeří hodina pravdy.
Pokud test otcovství prokáže pomocí DNA nevěru manželky, způsobí to manželskou a rodičovskou krizi. Enormnímu stresu vystaví také dítě.
Nad celým problémem však vyrůstá kardinální otázka: měli bychom za každou cenu po této skutečnosti pátrat a otcovství zásadně ověřovat? Tady se přece nejedná o usvědčení nebezpečného zločince, ale o odhalení partnerské nevěry. Navíc mnohé tyto případy propadly do hlubiny zapomnění, byly vytěsněny z vědomí a náhle zjištěné odlišné biologické otcovství zpochybní dlouhá léta pěstovanou rodinnou pospolitost. Většina výzkumů potvrzuje, že takováto pozdně odhalená manželská nevěra často způsobí manželskou a rodičovskou krizi. Může vést k psychickému zhroucení, manželským neshodám a domácímu násilí. Enormnímu stresu je bohužel vystaven i "cizí" potomek. Jeho důvěra a celoživotně budovaná citová vazba je náhle podkopána.
Některé komerční laboratorní společnosti nabízejí dnes možnost soukromého anonymního testování rodičovství. Je zajímavé, že v některých zemích vykazuje objednávání takovýchto otcovských testů každoroční růst. V USA se za deset let zvýšilo třikrát, některé jiné země vykazují v posledním desetiletí až desateronásobný vzestup. I na odborném fóru se vedou diskuse o etickém oprávnění takovéhoto podnikání. Výsledky nejsou jednoznačné. Na jedné straně slýcháme argumenty o nutném vítězství pravdy nad pokrytectvím, nalití čistého vína a základním lidském právu každého člověka znát své biologické rodiče. V koutku mnohé duše se však často usídlí pochybnost, jestli těmito ušlechtilými cíli není maskován komerční zájem DNA laboratoří.
Také u nás existují manželské páry, které vychovávají "kukaččí" mládě. Jedná se často o dítě adoptivní. Není jistě zapotřebí pochválit ušlechtilé cíle adopce, i když se v poslední době čas od času odhalují různé komplikace s tímto aktem spojené. Mám však na mysli i takové polovlastní děti, jejichž matka podstoupila umělé oplodnění semenem anonymního dárce, protože manžel byl naprosto neplodný. Podle u nás platných předpisů museli oba manželé s tímto zákrokem předem souhlasit. V takových případech dítě vyrůstá v láskyplném prostředí úplné rodiny. Většinou se nikdy nedozví, že jeho biologický otec není tím tatínkem, který ho pomáhal přebalovat, učil mluvit a chodit, který byl prvním kamarádem jeho chlapeckých her a důvěrníkem jeho pubertálních snů. A taky tím, kdo ekonomicky zabezpečoval jeho zdárný rozvoj i dospívání.
Položme si proto otázku: není otcovství tak trochu něčím jiným než poskytnutím spermie k oplodnění? Zcela jistě se tím liší od mateřství. A z toho pak už zcela logicky vyplývá otázka, zda je to usilovné pátrání po biologickém otcovství ve všech případech aktem prospěšným a užitečným.