Nejčastější partnerské lži

Obvykle proto, aby zakryl nějaké své nedostatky, chyby, provinění, nerespektování zásad či ve snaze usnadnit mezilidské vztahy. Lži tedy neslouží výhradně sobeckým, ale i vyšším cílům, a nelze je proto ztotožňovat s jednoznačným zlem.

Potvrzuje to i psycholog Dan Ariely, podle kterého lžou všichni, jen někteří více a jiní méně. Přičemž například milosrdné lži do dospělého partnerství patří. Ale i s nimi je zapotřebí zacházet opatrně. Jednak strach z odhalení případné lži činí dotyčného zranitelným a zároveň do budoucna i z nevinné lži může vzniknout řada komplikací.

Jakmile jedinec jednou souhlasí s něčím, co mu není příjemné, či zalichotí druhému, ačkoliv k tomu není důvod, pak musí očekávat, že toto chování bude od něj automaticky žádáno i do budoucna. Proto předtím, než člověk učiní neupřímné rozhodnutí, musí pohlížet nejen na daný okamžik, ale i na budoucnost, jelikož dlouhodobé potlačování skutečných pocitů může vést k psychickým problémům v podobě frustrace, vnitřní osamělosti či deprese.

Samozřejmě nepravdy mohou výrazně narušovat důvěru ve vztahu s partnerem a mohou se začít promítat i do ostatních vztahů – k dětem, rodičům, přátelům atd. Zvlášť pokud se jedná o nevěru, kde hraje klíčovou roli tzv. rada Miroslava Plzáka: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“

„Nevěra je nebezpečná svou nevypočitatelností. Podvádějící obvykle chtějí zůstat v roli solidních hráčů, to znamená manželství nezrušit a zejména pak netraumatizovat vzniklou situací děti. Bohužel se ale dost často zamotávají do vlastních lží, až se nevěra stejně provalí,“ vysvětlují psychiatrička Dita Šamánková a psycholog Tomáš Novák v knize Pravda a lež v partnerství, kterou vydalo nakladatelství Grada.

„Lidé se často nerozvádějí kvůli nevěře, ale pro nechutnosti, které nastanou po jejím prozrazení. Také záleží na postoji podváděného. Pokud se nevěrník začne kát a podváděný ho i poté bude neustále vyslýchat a vyzvídat další a další podrobnosti, proč jej dotyčný podvedl, pak obvykle nevěrník řekne cokoliv, jen aby měl klid. S pravdou to ale nebude mít nic společného. Pár se tak bude dál a dál zamotávat do dalších lží,“ dodávají autoři.

Výmluvy – mezi nejčastější výmluvy patří: Opravdu to nešlo, Neměl/a jsem ani chvíli času, Už bylo vyprodáno, Prostě jsem nemohl/a odejít z práce včas, Je to jen dámská/pánská jízda. Dále pak výrok „zůstaneme přáteli“, jímž se formálně pokoušíme zpříjemnit protějšku rozchod. Za velmi výmluvný trik se pak také považuje: Ano, ale…, kdy pomocí slůvka „ale“ dokážeme vždy zdůvodnit, proč to nešlo.

Odpovím to, co chce slyšet – a budu mít klid. Někdy jde skutečně jen o pohodlnost a snahu vylhat se z nepříjemné situace. Jindy jednoduše neumíme říct „ne“ v situaci, kdy protějšku na „ano“ zjevně velmi záleží. Nezřídka se takto můžeme chovat i následkem teroru. Existují i rodiny, v nichž je tabuizována jedna ze základních zásad asertivní komunikace, a to že na otázku je možno odpovědět kladně, nebo záporně. „Ano“ se u nich rázem mění na „snad“.

Únik – jedna z cest, jak se vyhnout naslouchání subjektivně nepříjemným zprávám nebo nutnosti učinit náročná a osobně složitá rozhodnutí, je útěk. „Však ono se to nějak samo vyřeší.“ Únik je v podstatě o zbabělosti, vyhýbání se pravdě. Partner se v těchto případech oprávněně cítí podveden.

Finance – ve fázi získávání partnerky mívají muži tendenci nadsazovat své finanční možnosti. Když je takříkajíc ruka v rukávě, bývá tomu naopak.

Sex – je velmi důležitou součástí partnerského života. Jde při něm opravdu o hodně – o rozmnožování genů, naše sebevědomí, pocit důležitosti a přijetí druhým člověkem – proto při něm lžeme a s druhým manipulujeme tak, abychom o toto všechno nepřišli.

Někteří muži například na základě svého vlastního sexuálního neúspěchu jsou schopni partnerce lhát o tom, jak je pro ně nepřitažlivá, jen aby ji potrestali za své vlastní selhání.

S tím samým chováním se psychologové setkávají i v případech, když se na muže provalí nevěra. Brání se ve stylu: „Nikdy jsem tě neměl rád, v ničem jsme si nerozuměli, jsme spolu jen kvůli dětem, sex mě s tebou už dlouho nebaví.“ Ženy často lžou v rámci jakéhosi obchodování se svou sexuální přitažlivostí – od předstírání panenství přes bolení hlavy po předstírání orgasmu.

Ideální žena – žena, která zvládá děti, kariéru, sebevzdělání, péči o tělo a ducha, partnera, sport, cestování, ruční práce atd. Prostě umí vše, na co si vzpomenete. Samozřejmě i takové ženy existují, nicméně lze je považovat spíše za výjimky. Většině žen tato představa maximálně způsobí neurózu.

Někdy se ženy stylizují do role superženy, jen aby nenápadně své muže přiměly k tomu, aby jim začali pomáhat s domácností. Mnohem úspěšnější jsou přitom ženy, které předstírají svou neschopnost, především v činnostech, jež bývají považovány za mužské (výměny žárovek, zapojení elektrospotřebiče apod.). V ten okamžik neexistuje nic, co by víc zalichotilo mužské ješitnosti, než to, že bez nich se chod domácnosti jednoduše neobejde.

Miluji tě, rád tě mám, necháš-li mě, tak si něco udělám – citoví vyděrači se lží manipulují velmi profesionálně. S city mají ale obvykle málo společného. Všechny děti jsou naše – nejeden muž se snaží získat ženu přes její děti. Zpočátku si hrají na dokonalé otce, ale časem začnou vůči dětem partnerky trpět doslova averzí.

Alkoholické „O Smolíčkovi“ – lži alkoholiků nejčastěji znějí ve stylu: Tak jako já pijí všichni. Kdybych chtěl, tak pití nechám, Nejde mi o alkohol, do hospody chodím za lidmi, se kterými potřebuji nutně něco dojednat apod.

Obvykle je nutné dávku vypitého alkoholu přepočítat alkoholickým koeficientem. To znamená, že reálná konzumace je zhruba trojnásobkem toho, co závislý na alkoholu uvádí.