Článek
„Včera večer jsme se zase hádali. Manžel mi vyčítal, že kašlu na domácnost i na rodinu a věnuju se jenom svému obchodu. Je fakt, že večer už ani nemám sílu s ním promluvit, natož být milá. Jenže on na druhou stranu chce, aby se mu vrátily peníze, které do mého podnikání vložil,“ krčí bezmocně rameny pětatřicetiletá majitelka pražské prodejny se zdravou výživou. „Nebýt Kristýny, už bychom šli od sebe,“ tvrdí žena, která si sice vlastním obchodem splnila jeden svůj sen, ale jiný tím možná zničila.
Pokus o záchranu
Teď z toho však má peklo na zemi a přiznává, že do určité míry si za to může sama. Dlouhá léta totiž manžela zahrnovala nadstandardní péčí v podobě každodenních teplých večeří o dvou chodech a připraveností být mu v jeho volném čase vždy k dispozici. Jenže poté, co po rodičovské dovolené rozjela živnost, nemá čas na manžela ani na dítě. Dceři to vynahrazují babičky. A manželovi? Kdo ví, možná už se poohlíží jinde.
„Vím, že Kristýně by rozvod strašně ublížil, protože Honzu miluje a je šťastná, když jsme občas všichni pohromadě,“ zdůvodňuje podnikatelka svou snahu manželství udržet. Dokonce uvažuje o dalším dítěti, které by ji mohlo s mužem dát znovu dohromady. To, jak by všechno stíhala se dvěma potomky, když už teď padá každý den únavou, zatím nepromyslela.
I když už si partneři nemají jako muž a žena co říci, ještě je šance, že dokážou být společně dobrými rodiči.
O záchranu manželství by se určitě pokusit měla. „Pokud se v rodině vyskytuje domácí násilí nebo jeden partner před dětmi ponižuje toho druhého, není co řešit, ale jsou situace, kdy se dá rodina ještě zachránit. Ať si každý z rodičů klidně žije svůj vlastní život, důležité je, aby se k sobě před dětmi chovali přátelsky, s úctou a s respektem,“ tvrdí dětská psycholožka Václava Masáková.
Věděla, že má své jisté
Poměrně bezbolestně překonal zhruba desetileté období odcizení se svou ženou padesátiletý ochránce přírody z Novojičínska. „Postupně jsem si uvědomoval, že mě manželka nemá ráda a všechno jí na mně vadí. Jenže kvůli dětem jsem se to rozhodl vydržet a rozvedl jsem se až před rokem, kdy mladší dceři bylo osmnáct let.
I když jsem předtím opakovaně uvažoval, že podám žádost, pokaždé u mě převážily obavy z toho, jak by to poznamenalo děti, kdyby je třeba manželka štvala proti mně. Hodně jsem k nim přilnul i díky tomu, že jsem s nimi byl nějaký čas na rodičovské dovolené,“ vypráví muž, který práci i každou volnou chvilku tráví pobytem v přírodě.
Na rozdíl od bývalé ženy, která nejradši seděla doma u televize a výlety do hor nebo na vodu jí nic neříkaly. „Děti trávily volný čas raději se mnou, protože jsem je bral na akční dovolené. Manželka s námi byla dvakrát a potom se vždycky na něco vymluvila, ale bylo jasné, že ji to nebaví. Někdy to tak bývá: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Před svatbou se hodně snažila a dělala i to, o co neměla ve skutečnosti zájem, ale když už měla své jisté, tak si přestala dělat násilí.“
Život mu kromě syna a dcery zpestřovaly přítelkyně, kamarádi a práce, která ho vždycky bavila. „Bylo to více méně korektní soužití, ale bez zájmu o toho druhého, takže každý jako by bydlel zvlášť, i když ve stejném bytě.
Teď už mají děti svůj život, znají i moji novou přítelkyni, která s námi jako součást party už několik let jezdí na hory, takže se s ní přirozeně skamarádily. Rozumně jsem jim vysvětlil, že už by se to s jejich matkou nedalo dát dohromady, a koneckonců samy věděly, že náš vztah už stojí za houby. I když na nich bylo vidět, že chtějí, abychom se nerozcházeli, nijak zvlášť to neprožívaly.“
Když jsou hádky na denním pořádku, má smysl zůstávat pohromadě?
Plnit společný úkol
„Pro úspěšnou výchovu je naprosto zásadní, aby dítě vyrůstalo v harmonickém, klidném a láskyplném prostředí, kde bude mít pocit, že je důležitou součástí skupiny. Toho není možné dosáhnout v případě, že si rodiče už nerozumí a jejich vztah nefunguje,“ upozorňuje odborník na rodinné vztahy Karel Chába s tím, že doma nemusí přímo lítat talíře. „Stačí, když si každý z rodičů hraje na svém písečku a nefungují jako pár.“
Také psycholog Jiří Procházka z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje si myslí, že děti jsou v partnerství jakýmsi stabilizačním prvkem a motivací, proč neshody řešit, ale už ne překážkou pro rozchod. „Pokud ale vzájemný vztah rodičů postrádá určité hodnoty, pak to, že nedojde k rozvodu, nemusí být zárukou, že rodina plní potřeby dítěte,“ upozorňuje.
Kdybych se stavěl na hlavu…
Co odchod od rodiny udělá s dětmi, byla první myšlenka, kterou řešil pětačtyřicetiletý řidič sanitky z Prahy, když ho žena začala vyhazovat z bytu. Po patnácti letech manželství jí začalo vadit, že tráví víc času v práci než s rodinou, že se málo stará o zahrádku, nevymýšlí společný program na víkend, a v posledním stadiu soužití ho podezírala i z toho, že na pizzu schválně dává ostrý kečup, aby ji ostatní nemohli jíst.
„Kdybych se stavěl na hlavu, nikdy jsem se jí nezavděčil. Když už nevěděla, co má na mě vytáhnout, vymyslela si, že mám milenku,“ vzpomíná na tři roky staré události otec dvou dětí.
„Když se nám před sedmi lety narodil postižený syn, čekal jsem, že nás společné neštěstí spojí, ale bylo to přesně naopak. Nejdřív jsem si myslel, že žijeme v normálním manželství, které trvá osm let a jenom z něho vyprchala počáteční vášeň a romantika. Ani by mě nenapadlo, že to žena vnímá tak dramaticky. Vysvětloval jsem jí, že to nemůže být jako na začátku, ale tlak, abych se odstěhoval, byl v posledních měsících takový, že jsem si nakonec sbalil kufry.“
Nejdůležitější pro něho bylo najít si bydlení poblíž rodiny, aby mohl být co nejvíc s dětmi, zvlášť s nemocným synem, protože dcera v pubertě už měla do značné míry svůj život. „Když ji manželka k mému překvapení k naší debatě zavolala a zeptala se jí, co by řekla tomu, kdybychom se rozešli, tak puberťáckým způsobem odpověděla: Dělejte si, co chcete, mně je to jedno. V každém případě jsme se ale snažili, aby děti cítily, že je milujeme.“
Důležité je chovat se k sobě přátelsky, s úctou a s respektem, nabádá rodiče, kteří vůči sobě ochladli, psycholožka Václava Masáková.
To, že dneska mnohem víc kopou lidi sami za sebe, a už méně za rodinu včetně dětí, potvrzuje psycholožka Václava Masáková. Přibývá dokonce párů, které se rozejdou ještě před narozením dítěte nebo brzy po porodu. „Když si chce někdo založit rodinu, měl by mít aspoň částečnou perspektivu společného života a pocit zodpovědnosti, jenže jak se ukazuje, funguje to čím dál méně. Spousta lidí nechápe, že dítě není plyšová hračka nebo pejsek, ale vyžaduje určitou míru oběti a sebezapření.“
Jinými slovy: pokud to tátovi a mámě už společně neklape, je třeba se domluvit na klidném rozvodu anebo zůstat formálně spolu, zkusit se k sobě chovat přátelsky, nepřekážet jeden druhému a plnit společný úkol vychovávat děti. „Pro dítě to je méně bolestivé, než když rodiče nekomunikují vůbec a je mezi nimi napětí,“ vysvětluje psycholožka a dodává, že i soužití tohoto typu má své hranice. „Pokud paralelní vztah jednoho z rodičů převládne nad zájmem rodiny, je jasné, že rozpad manželství je nevyhnutelný.“
Všechno se nedá ututlat
Kouč partnerských vztahů Karel Chába by však podobné kompromisy nedělal. „Nešťastný člověk nikdy nebude vzorný rodič. Takový jedinec tíhne k nervozitě, zlobě, nenávisti a na svém okolí si vybíjí frustraci ze zpackaného života,“ zdůrazňuje s tím, že v dospělosti děti svým rodičům mnohdy vyčítají, že se včas nerozvedli.
Ve své poradně měl před časem manžele se třemi dětmi, kteří se snažili marně napravit svůj vztah. Muž se chtěl od rodiny odstěhovat, ale žena mu vyhrožovala, že pokud to udělá, nebude se moci stýkat s dětmi.
„Dohodli se, že budou sdílet domácnost a vychovávat děti, ale každý si bude žít po svém. Už za čtyři měsíce se ke mně žena vrátila, že takto se žít nedá, že ji stojí hodně přemáhání být před dětmi v pohodě, ačkoli se trápí. Pomohl jsem jim naplánovat klidné odloučení i to, jak to mají citlivě vysvětlit dětem.“
Odborník na partnerské vztahy Karel Chába má jasno: „Nešťastný člověk nikdy nebude vzorný rodič.“
Snaha ochránit potomky před traumatem z rozvodu je jedním z důvodů, proč se většinou matky nemůžou k takovému kroku rozhoupat. Někdy jsou schopné kvůli zachování rodiny tolerovat i manželovu nevěru. „Jedna z mých klientek to vydržela několik měsíců, i když jí muž řekl, že už s ní nechce žít a zůstane jen kvůli dětem.
Žena to psychicky špatně snášela a byla podrážděná. Dokonce i hluk z dětského pokoje, který dřív sotva vnímala, ji rozčiloval natolik, že začala být na děti protivná. Po naší spolupráci našla odvahu a od muže odešla,“ zmiňuje další případ Karel Chába, který je přesvědčen, že dlouhodobě není možné před dětmi utajit, že to rodičům neklape.
„Přetvařovat se lze maximálně několik dnů nebo týdnů, ale hrát si na spokojeného rodiče, když jste přišli o partnera, se podepíše na psychice každého. Emoční zatížení je v tomto případě na vrcholu negativních událostí, které nás mohou v životě potkat,“ dodává odborník.
Zůstaneme rodiči
„Když se k sobě lidi chovají s úctou a s respektem, není to cennější než romantické důkazy lásky, než bouřlivá objímání? Vždyť dneska už všude nefungují ani společné ložnice, které byly ještě před čtvrtstoletím signálem společného života. A když se dítě začne vyptávat, tak je možné mu říci, že každý z rodičů chce mít svůj klid,“ předkládá Václava Masáková recept pro dětskou duši, jak v rodičovském poslání pokračovat dál.
„V psychologickém poradenství je možné zamýšlet se odděleně nad partnerstvím a rodičovstvím. Zatímco to první mohlo být kdysi i naplňující, ale přestalo, rodičovský vztah zůstává a jeho jasné oddělení ho může i podpořit. Tento společný cíl ale partnerům nevydrží věčně, a někteří klienti dokonce žijí s představou, že až děti odrostou, například odmaturují, tak za sebou zabouchnou dveře,“ říká ze zkušenosti psycholog Jiří Procházka.
