Článek
Velázquezův obraz bývá často označován za Venušinu toaletu, což je ale omyl. Zrcadlo neslouží k tomu, aby si mladá žena upravila vlasy, ale aby zahlédla toho, kdo pozoruje ji, tedy nás, diváky.
Malba byla pečlivě zaznamenána v inventáři umělecké sbírky dona Gaspara Méndeze de Haro y Guzmán, ale není tu nijak specifikováno, že by šlo o božskou Venuši. Majitel obrazu don Gaspar měl pověst zhýralce a jeho skandály s herečkami a prostitutkami se staly pověstnými. Takže díky markýzově sexuálnímu apetitu i jeho vášni pro umění se zrodil akt, který náleží k nejkrásnějším ve světovém malířství.
Nahota a zrcadlo
Nahota viděná zezadu a částečně odhalená pomocí zrcadla se stala tématem i pro zakladatele severské renesance Jana van Eycka. Italský humanista Bartolomeo Facio v jedné ze svých učených knih nadšeně popisuje jeho obraz nahých dívek v lázni. Na malbě se prý promenádovaly obdivuhodné krásky, jejichž nejchoulostivější části sice cudně zakrývala tenká tkanina, nicméně umělec šikovně využil v obraze zrcadlo, takže divák mohl obdivovat alespoň jejich holý zadeček.
Moulinova mladičká dívenka s nádherným zadečkem se jmenovala Hamély a stala se oblíbenou modelkou hned několika fotografů.
Faciova nadšená slova jsou možná prvním svědectvím o tom, jak intelektuál a humanista přemítající o nejušlechtilejším poslání lidství dokáže při pohledu na svlečenou dívčinu vystřízlivět a vrátit se od snů k realitě.
Obraz se žel nezachoval, což je škoda, protože by to bylo zřejmě nejúchvatnější dílo rané severské renesance. Pouze z kopie známe jinou van Eyckovu malbu, která ukazovala mladou koupající se dámu. I zde hrálo zrcadlo důležitou roli, aby divák viděl zezadu to, co mělo zůstat skryto jeho pohledům.
Už staří Řekové a Římané
Kdo jako první v dějinách malířství začal s vyobrazením nahých žen zezadu? Ani Diego Velázquez, ani Jan van Eyck nebyli průkopníky. Nápad se zřejmě zrodil v hlavě už některého z velikánů antického umění.
Tak třeba víme, že starořecký sochař Praxiteles, žijící ve 4. století před naším letopočtem, nainstaloval svoji proslulou sochu Afrodity na ostrově Knidu tak, že svlečenou bohyni smyslné lásky a krásy bylo možné spatřit z různých zorných úhlů a dalo se k ní přijít zepředu i zezadu. Z pečlivého vytvarování pozadí je zřejmé, že pohled na záda a zadeček sochař rozhodně nepovažoval za druhořadý.
Akty viděné zezadu si oblíbili i antičtí Římané. Ve vile Mysterií, která byla objevena při vykopávkách v Pompejích, najdeme namalovanou nahou tanečnici, jejíž křivky lze obdivovat právě jen zezadu. Oko muže se tu zpravidla zastaví v naději, že se stane zázrak a s dalším tónem hudby se ona dobře rostlá dívčina otočí.
Erotický zadeček
Akty viděné zezadu malovali s oblibou Correggio i Tizian v Itálii a kreslil je i Petr Paul Rubens v Antverpách. Eroticky vnímavého císaře Rudolfa II. jimi ohromovali na Pražském hradě dva manýristé Bartolomeus Spranger a Hans von Aachen.
Ale byl to až rokokový malíř François Boucher, který dal takovému aktu nebývalý smyslný náboj, čímž vůči sobě popudil i slavného encyklopedistu Denise Diderota. Ten o Boucherovi napsal: „Tento člověk se chápe štětce jedině proto, aby mi odhalil ženská ňadra a zadky. Zbožňuji obojí, ale nesnáším, když mi to někdo jen ukazuje.“
Boucher však měl se svými nahotinkami obrovský úspěch a zaujal i erotickou fantazii Casanovy, proslulého svůdce žen. Zadeček a stehna prý dokázal namalovat tak úžasně, že „oko snad již nemohlo toužit, aby spatřilo i cosi více…“
Za akty do vězení
Tématu dívčího aktu viděného zezadu se v 19. století vděčně ujali malíři jako Gustave Courbet nebo Edgar Degas, ale také průkopníci fotografie. Félix-Jacques Antoine Moulin vytvořil na toto téma velkolepé dílo, které může směle konkurovat i Velázquezovu aktu.
Ve své době to však bylo považováno za provokaci a Moulin měl se svými akty obrovské problémy. Fotografie mu zabavila policie, celá jeho tvorba byla označena za obscénní a on sám musel na měsíc do vězení.
Moulinova mladičká dívenka s nádherným zadečkem se jmenovala Hamély a stala se oblíbenou modelkou hned několika fotografů. Pózovala i pro Eugena Durieua a Adriena Tournachona, bratra slavnějšího podporovatele impresionistů Nadara. Její akt zezadu je skvostný, a je dokonce možné, že ladné křivky inspirovaly ještě o více než sto let později Jana Saudka k jeho často reprodukované fotografii Žena s walkmanem.
Muži nestárnou
Prudérie vůči Moulinovi je překvapující, neboť akt patřil k velkému tématu akademického umění, uctívaného smetánkou tehdejší společnosti. Ztělesněním této tvorby byl malíř Jean Auguste Dominique Ingres, jenž byl přímo posedlý malováním nahých žen zezadu. Na toto téma namaloval už jako osmadvacetiletý obraz Žena po koupeli, (Valpinçon), který je mezi Francouzi v jejich Louvru stejně oblíbený jako Mona Lisa.
Jeho nejpůsobivější záda francouzského umění obdivovali ještě surrealisté a pro katalánského malíře Salvadora Dalího to byl jeden z podnětů, jak nevšedním způsobem namalovat svoji milenku, družku a manželku – proslulou mrchu Galu.
Zajímavé je, že k naprosto stejné ženě a k jejím obnaženým zádům se Ingres vrátil v samém závěru své kariéry. Na obraze zvaném Turecké lázně, kde je nejméně dvacet nahotinek, jimž dominuje právě akt viděný zezadu, najdeme kromě autorova podpisu i latinskou poznámkou AETATIS LXXXII, což znamená VE VĚKU 82 LET. Poselství nápisu je celkem jasné: nemohu se toho nabažit ani ve dvaaosmdesáti! Muži prostě nestárnou…