Láska s cizincem: Jak jsou na tom Češi a největší překážky

Záleží-li vám na vašem multikulturním vztahu, musíte si dopředu ujasnit zásadní životní témata, jako je výchova dítěte, práce, fungování vztahu, ale i zvládání stresových situací, které se často dostaví s prvními návštěvami úřadů při relokaci nebo při prvotních projevech rasismu na ulici.

Ne nadarmo se říká, že při zamilovanosti lidé na svět hledí přes růžové brýle a cokoliv, co je od jejich lásky zrazuje, je dopředu zapovězeno. Ve vztahu s cizincem ale může mít tato zaslepenost často neblahé důsledky.

Než tedy řeknete své ano vyvolenému partnerovi z ciziny, a třeba jen ze sousedního státu, diskutujte, mluvte, dívejte se spolu na filmy a sdělujte si své pocity.

Vnímejte reakce a postoje, a to zejména v krizovějších situacích. Protože právě tyto situace vám ukážou mentalitu partnera v plné výši.

Jakmile uzavřete manželství, nastane realita všedních dnů a pro národnostně smíšený pár to může být jedno velké překvapení. Ať už jsou to „maličkosti“ jako zjištění, že manžel nebude až takový pracant, jak se zdálo před svatbou, nebo že pojem postarat se o domácnost znamená pro exotickou manželku zamést podlahu, nebo absolutní nezvládání stresu po nepříjemných situacích, jako je výslech na cizinecké policii či vyslechnutí rasistické poznámky od kolemjdoucího apod.

A že nebudete se svatbou pospíchat? Pravděpodobně budete, protože žít roky v nejistotě, zda partnerovi prodlouží vízum, pokud zrovna není z EU, zvládne opravdu jen málokdo.

Když tehdy dvaatřicetiletá Klára poprvé letěla do Indie, rozhodně se tam neplánovala zamilovat. Ale stalo se. „Už během dvou dnů po seznámení jsme oba hledali důvody, proč se potkat a být spolu. Vše bylo neuvěřitelně rychlé, včetně plánů do budoucna.”

Protože měla Klára v Česku velmi dobrou práci, bylo rozhodnuto, že za ní její Ind přiletí a budou žít tady. Tehdy ale neměli absolutně žádnou představu, jaké byrokratické martyrium je tady čeká.

„Celý rok jsme běhali různě po úřadech, absolvovali výslech, zda neplánujeme fingovanou svatbu, přičemž partner nesměl pracovat, dokud vše nebude mít úředně v pořádku. První partnerské problémy tak na sebe nenechaly dlouho čekat. Všechno bylo na mně, byla jsem máma i táta v rodině, překladatelka, živitelka, což ustojí málokterý pár.“

I když toto všechno ustáli a měli i svatbu, začaly se vynořovat rozdílné pohledy na svět i kulturní odlišnosti. Navíc pravidla a také systém EU je na hony vzdálen tomu indickému.

„Pro manžela byl například absolutně nepochopitelný měsíční maraton složenek, povinných pojištění nebo okamžité hrozby exekucemi za jakékoli zpoždění platby apod.” Nakonec tak z velké lásky zbyly v podstatě jen velké problémy.

„Ačkoliv jsme s manželem po rozvodu zůstali přátelé, doporučila jsem mu, aby se vrátil do Indie, protože život v Evropě není pro něj. Stejně tak jako pro jeho kamarády, kteří evropské vztahy také neustáli, a nakonec své štěstí nalezli až v Indii.”

Klára má dnes jasno: „Neměla jsem dopustit, abychom žili v Čechách, jsem přesvědčená, že smíšený pár má bydlet v neutrální zemi, protože když žena zastává i mužskou roli, je to začátek konce, a to může sex fungovat sebelíp.”

Jinou zkušenost má dvaatřicetiletá Anna, která si před dvěma lety řekla své ano s Brazilcem, se kterým se setkali v Praze.

„Samozřejmě nás čekala spousta odloučených dnů, než jsme si vůbec řekli, že chceme spolu skutečně být a založit rodinu. A to je velká zkouška, ale ani na okamžik jsme nezapochybovali. Řešení pobytu bylo navíc hodně náročné, výslech, stohy papírů na úřadech, do toho cesty do Brazílie, kde Dominik řešil práci, relokaci do Čech, tedy i hodně finančně náročné. Společně jsme ale vše zvládli. Dominik neměl s naší mentalitou a fungováním v Čechách sebemenší problém.“

Dnes už mají Anna a Dominik rodinu, Dominik v Čechách pracuje, má okruh přátel a funguje zde bez problému – až na pokračování v úřednickém stíhání.

„Víte, já dokážu pochopit, že si stát musí hlídat pobyty cizinců, že asi existuje hodně fingovaných svateb, ale když o nás mají už složku se všemi detaily našeho vztahu, když máme za sebou dva výslechy, máme spolu dítě, podporuje nás celá rodina, tak tady mi už hlava nebere, proč nám dělají problém s trvalým pobytem pro Dominika. Jsme normální rodina jako jakákoli jiná a soustavně řešíme místo těšení se na druhé miminko úřady a dokládání toho, že spolu žijeme,“ uzavírá Anna.

Jiný úhel pohledu přináší třiačtyřicetiletý Tony ze severní Anglie, který žije v Čechách deset let. Jako stěžejní vidí zejména komunikaci ve vztahu.

„Pokud mezi sebou nejste schopni mluvit, nemáte šanci. Občas si dělám srandu, že je vtipné dát si rande s někým, kdo vám nerozumí, protože pak ani nechápe, když plácnu něco blbého. Ale vážně, je jedno, jestli je to Češka, nebo dívka odjinud, která mluví cizím jazykem. Pokud se spolu nenaučíte komunikovat, vztah je odsouzen k zániku.“

Tony vidí dnes velkou výhodu v tom, že většina mladších žen mluví v Čechách anglicky, tedy jsou schopné i případné relokace.

V Čechách jinak zná mnoho smíšených párů, hodně se pohybuje mezi cizinci, ale nevidí zde žádný vzorec pro jakékoli definice úspěšnosti či neúspěšnosti vztahu.

„Zažil jsem hodně Čechů, mužů a žen, kteří žijí v otevřeném vztahu, ale setkal jsem se i se zcela milujícími páry, kde vše běželo jako v jakékoli místní rodině.“ V čem ale vidí stejně jako Klára i Anna úskalí, je česká byrokracie.

„Pravdou je, že česká byrokracie je náročná. To vede často k tomu, že se mnozí expati (přestěhovalec, člověk žijící v cizí zemi) spoléhají na české partnery, aby jim pomohli s některými byrokratickými nočními můrami. Je to těžké a může to vést k problémům ve vztahu, kde je vše bedrech jednoho z partnerů.”

Komunikaci bere jako zásadní také pětačtyřicetiletá Altin z Turecka, která je v Čechách vdaná podruhé.

„Dnes už vám řeknu jen jediné - kdo hledá rozdíly, hledá problémy, to nemůže fungovat. Já je nehledám a se svým českým manželem jsem šťastná. Naučila jsem se třeba i lyžovat, učím se česky, abych mohla komunikovat nejen s rodinou. Česká kultura je mi dnes už velmi blízká, vařím česká jídla a jednoduše nehledám rozdíly, důležité je se o všem bavit.“

Jak ukazují statistiky, na národnosti nezáleží. Nemusíme být daleko od hranic, problémy se vyskytují všude. V čem ale vidí všechny smíšené páry absolutní nutnost, je komunikace. Ostatně čísla jasně dokládají, že nejde až tak o kulturní rozdílnosti, nejvyšší rozvodovost zažívají paradoxně česko-slovenské páry.

Například v roce 2017 se rozvedlo 354 párů, jež tvořili Slovák a Češka a 343 párů složených z Čecha a Slovenky, přičemž v témže roce se celkově u nás rozvedlo 25 755 manželství.

Pro zajímavost ve stejném roce se rozvedlo také osmnáct párů, kdy muž byl z Nigérie, sedmnáct párů, kde muž byl Alžířan, čtyřicet párů se ženichem z USA nebo padesát jedna párů v případě tuniského manžela.

Vyšší rozvodovost je zaznamenána také v případě, že jsou muž nebo žena v páru z Ukrajiny nebo Vietnamu. Ve statistikách najdeme i státy jako Mongolsko, kdy manželství s českým mužem nevydrželo osmi smíšeným párům, z Jižní Afriky čtyřem a stejně tak čtyřem párům, kde byla nevěsta z Kuby.

Počet smíšených párů v Čechách už léta nijak dramaticky neroste. Sňatků, kdy je alespoň jeden z dvojice cizinec, bylo v roce 2017 uzavřeno 5093, což je pouhých 9,7 % z celkového počtu uzavřených manželství v České republice v daném roce. Pro srovnání v roce 2007 to bylo 8,7 %, během následujících let se nekonaly žádné statistické výkyvy.

České muže nejvíce přitahují Slovenky, Ukrajinky a Rusky, Češky zase nejčastěji volí partnery ze Slovenska, Německa a Velké Británie. Již tradičně bývá více cizinců mezi ženichy (2654 v roce 2017) než cizinek mezi nevěstami (1994 nevěst cizí státní příslušnosti v roce 2017).

Mezi zeměmi, odkud nevěsty do České republiky přijely v uplynulých letech, najdeme i vzdálené destinace jako Filipíny (v roce 2017 - 22 svazků), Brazílie (11 svazků) a Japonsko (19 svazků).

Ženichové pak v roce 2017 pocházeli např. z Austrálie (19 svazků), Tuniska (47 svazků) a Egypta (32 svazků).