Kurzy lásky pomohou nalézt úskalí vztahu i jejich řešení

Jednoho pátečního večera jsem se se svým partnerem ocitla kdesi za Prahou v meditačním centru. Utahaní po celotýdenním shonu jsme se převlékli do pohodlného oblečení a spolu s dalšími dvanácti dvojicemi se odebrali vstříc něčemu neznámému.

Mohlo to být dobrodružství i legrace, ale rozhodli jsme se vzít to vážně.

Učitel John Hawken, který vede kurzy pro páry po celé Evropě, nejprve pustil pomalejší taneční hudbu. „Tančete každý sám, to je důležité proto, abyste poté mohli s chutí tančit spolu. Je to stejné jako v životě.“ Pak hudba ustala a na Johnův pokyn jsme si k sobě stoupli zády a opřeli se o sebe.

„Dýchejte zhluboka a představujte si, že vaše páteře tvoří kmen jednoho jediného stromu. Větve přitom tvoří vaše paže.“ Fantazie mi pracuje na plné obrátky. Opravdu mi připadá, že jsme jedním stromem. „Pod nohama cítíte své společné kořeny a ve vašich tělech proudí jedna míza. Vaše energetická těla se propojují a cítíte blaženost…“

To, co nám učitel nabízí, bereme všichni za své. Dvojice tu jsou proto, aby se naučily, jak vnímat partnera i beze slov a jak s ním vnitřně být, i když příště budou každý jinde. Vědí, že právě tady mohou zjistit, jestli ve vztahu chtějí oba totéž a dokážou být upřímní sami k sobě i k sobě navzájem. Možná je to práce na celý život, ale někde se začít musí.

Po vizualizačním cvičení se stromem následuje další, nazvané odkrývání masek. John Hawken, který vychází z uceleného systému SkyDancing od Margo Anand, při své práci využívá jak moderních psychoterapeutických postupů, tak i prvků z tradičních systémů, jako je šamanismus nebo tantra. A to naši zvědavost podněcuje o to víc.

S partnerem sedíme na žíněnce naproti sobě v tureckém sedu a pozorně posloucháme, co máme dělat. Vzhledem k tomu, že je páteční večer, na sebe nejprve koukáme trochu unaveně a na vteřinu mě napadá, co asi dávají v televizi.

Pak mě druhý den ráno, kdokoliv mohl požádat o radu, jak vyřešit problém ve svém vztahu. Karla vznesla následující dotaz: „Miluju Zdeňka, ale máme spolu neustále konflikty. Nikdy mu to nedokážu vysvětlit tak, aby mě pochopil. Co mám dělat?“

„V první řadě si uvědom, že tě Zdeněk nemůže úplně pochopit nikdy už proto, že je muž a ty žena. Kromě toho ale ve vašem vztahu vidím, že jste jako dvě děti, které spolu bojují a každé chce vyhrát. Vaše hádka je jenom hledání munice, kterou nabíjíte své zbraně, abyste se mohli strefit do druhého. Váš boj neskončí, dokud si to neuvědomíte.

Je to, jako kdybyste za volant posadili dítě a sami si sedli na místo spolujezdce. Jste ale zodpovědní sami za sebe a můžete si říct, že tohle už dělat nebudete. Anebo se dál účastnit těch komedií, i když v tom případě je mnohem lepší jít do kina. Když začne boj, zastav ho.

Podívej se na Zdeňka a řekni mu: ‚Miluju tě, ale uvidíme se později.‘ Odejdi a v boji nepokračuj. Byla by škoda, kdybyste svou lásku zabili, a pokud si to neuvědomíte, může se to stát.“

Odpoledne se se svým problémem ve vztahu svěřila Kamila. „Nechci ubližovat sobě, ani jemu, ale už nemůžu dál. Ocitli jsme se na mrtvém bodě. Chce se mi křičet, ale nevím, jestli mě můj manžel uslyší. Nechci takhle dál žít. Jsme každý sám, i když jsme spolu.“

Její muž Pavel, vysoce postavený manažer, seděl vedle své ženy a upřeně se díval do podlahy. „Všiml jsem si, že čeští muži jsou zvláštní,“ začal poté promlouvat terapeut. Dávají ženám tak málo, že se tomu divím, protože nikde jinde by jim to neprošlo, a nemyslím tím peníze. Je tady tradice, že i tak od svých žen dostanou úplně všechno – lásku, péči, děti…

Muži jsou rozmazlováni a hýčkáni, i když ženám nechtějí dát sami sebe. Co to ale je, co si tak urputně brání? Proč zůstávají ve svých ulitách a neotevřou se lásce? Proč se ochuzují?“

Jaký byl výsledek? Po dvou dnech se Pavlovo chování nápadně změnilo a se svou ženou odjížděli domů zamilovaní jako kdysi. „Pavel musel ve svém stavu ještě chvíli setrvat, nic dalšího nebylo třeba. Když jeden partner počká, začne pak ten druhý, vstřebá-li určité informace, dveřmi od svého vězení najednou třást sám,“ vysvětlil nám John při závěrečním sezení.

Jinými slovy: když někomu něco řekneme až příliš přímočaře, může si vůči tomu vytvořit obranu, ale když ho tím provedeme a naťukneme jenom jemně, může se stát zázrak a člověk překročí svůj vlastní stín.

„Něco se změnilo,“ shrnul náš učitel sérii několika dotazů. „Stále častěji se právě v Česku setkávám s páry, které si přejí pracovat na zkvalitnění svého vztahu, jsou-li spolu už několik let, a pokud naopak vztah teprve začíná, chtějí mu dát pevné základy. Je to úžasný posun.

O kurzy určené párům je stále větší zájem, ale k vyšší kvalitě soužití musí člověk nejprve dozrát. Nejde o to, zůstat ve vztazích z povinnosti, nebo ze strachu, abychom nezůstali sami, ale měli bychom si to zvolit jako cestu, při níž chceme hlouběji poznat sami sebe.

Každé partnerství má svá úskalí a důležité je neutíkat od nich, ale naopak se do nich ponořit ještě hlouběji. Jedině tak dojde k posunu. Když od nich utečeme, vzniká nevěra.

Člověk však touží po stále nových podnětech zvenčí a dobývání nových osob proto, že není schopen ponořit se hlouběji do toho, co už je. Jindy je člověk nevěrný ve chvíli, kdy mu ve vztahu něco chybí. Odehrává se to nevědomě. Pak ho ovšem nevěra vnitřně nijak neobohacuje a většinou se cítí i provinile, což není moc dobré. Pokud vám něco chybí ve vašem vztahu, promluvte si o tom s partnerem. Možná to do vztahu dokážete vnést, a pokud to možné není, můžete vztah ukončit, anebo otevřít.“

Podle Johna Hawkena bychom každý den měli svého partnera vnímat novýma očima, jako by to bylo poprvé. Když každý moment dokážeme vnímat úplně čerstvým pohledem, láska se stává nepřetržitým dobrodružstvím, jinak ve vztahu zavládne nuda a ta přináší smutek. Chceme-li poznat skutečnou lásku, musíme odložit všechna svá tajemství a riskovat.

V psychologii je známo, že náš partner představuje jednak naše tzv. pozitivní projekce, kdy se u partnera zamilujeme do toho, co nevědomě obdivujeme u sebe, ale zároveň představuje i to, co sami před sebou skrýváme – to jsou tzv. negativní projekce. Právě ty na nás vyskočí ve chvíli, kdy pominou líbánky a my máme najednou pocit, že se náš partner změnil.

Ve skutečnosti jsme pouze spatřili obraz sebe sama a možnosti máme dvě. Buď to budeme brát jako výzvu k překonání svých vlastních hranic, nebo od nich utečeme do jiných vztahů, kde však po určité době dojde k témuž.

„Žádný vztah se nikdy nemůže dostat do stadia, kdy neexistuje problém. Rozpory jsou zákonité, ale rozpad vztahu můžou způsobit jen tehdy, když se dlouhodobě neřeší.

Láska znamená přijímat druhého takového, jaký je, nesnažit se ho vlastnit, ani předělávat. Pokud někoho opravdu milujeme, chceme, aby byl šťastný, a to bude tehdy, zůstane-li svůj.“

Podle psychologů existují určité základní věci, které vztah vyživují, a když je pomineme, pomalinku onemocní. Jedna ze základních věcí je, že ve vztahu musí každý žít svou vlastní pravdu a nelze v něm být jako oběť.

„O své pravdě je třeba promlouvat k druhému, i když máte strach, že vás partner odmítne. Strach vždy spolehlivě zničí všechny šance na štěstí. Má-li vztah přetrvat, nemůže být založený na strachu, ani na dominanci některého z partnerů.

A vůbec největší destruktivní síla pramení z potřeby mít pravdu a z utvrzování se v tom, že druhý ji nemá. Pak nastává boj. Pravda je totiž jako koberec spletený z mnoha nití, v němž každý má tu svou. Dávejte svou lásku, druhému najevo a když ji přijme, buďte mu vděční. Mohl ji totiž také odmítnout.“