Článek
V "našem" městečku se vyskytovalo mnoho obchůdků s pizzou. Krámští ji buď pekli na velikém plechu a pak rozkrájeli na čtverce asi 10 x 10 centimetrů, nebo vyráběli rovnou malé kulaté picy o deseticentimetrovém průměru. Výrobek tvořilo na prst tlusté těsto pečené dohněda, navrchu ochucené rajčatovým protlakem a trochou sýra. Těsto budilo dojem nadýchanosti a lehkosti. Ale zdání klame. Když jsme obětovali v přepočtu asi šedesát korun za jeden lákavý kousek a dcera se do něj poprvé zakousla, jen údivem vykulila oči. Těsto bylo tuhé jako podešev a s největší pravděpodobností bramborové. Ta trocha kečupu a sýra nemohla na jeho nestravitelnosti a absenci jakékoli chuti nic změnit. Pizzu jsme ani ve dvou nedokázali pozřít, a tak jsme se ji snažili nenápadně vnutit houfům italských toulavých psů. Ale ani ti po ní neštěkli.
Vyzkoušeli jsme ještě několik krámků, ale tahle "rychlopizza" byla všude stejně nedobrá - tuhá až gumová a suchá. Brzy jsme si všimli, že jejích nedojedků jsou plné ulice. Patrně nijak zvlášť nechutnala ani domorodcům. Je to zvláštní - navštívila jsem později i jiná italská letoviska, ale nikde už jsem na tenhle druh poživatiny nenarazila. Asi to byla nějaká místní záležitost.
Legendou Itálie byla prý odjakživa zmrzlina. Nemohli jsme si tedy její ochutnávku odpustit. Hned napoprvé jsme vpochodovali do krásné velké cukrárny, jejíž vitríny lákaly desítkami druhů. Vzhledem k ceně si každý z nás vybral jeden kopeček a venku jsme si dávali vzájemně ochutnat. A řeknu vám - zase se nám ty naše české mlsné huby pěkně protáhly.
"Pane Bože! Za tři kopečky týdle břečky jsme vysolili sto vosumdesát kaček! No fuj! Až je mi z toho špatně!" vztekal se muž (kterého jsme s dcerou tajně překřtily na "taťku Skrblíka").
Vymetli jsme ještě několik zmrzlinářství, ochutnali rozmanité druhy,ale všude to bylo stejné. Totiž stejné jako u nás. Nic moc extra - snad jen více druhů ovoce nakrájeného ve zmrzlině. Kam se ta slavná italská zmrzlina hrabala na poctivou socialistickou třeba v Bulharsku!
Teď možná nade mnou zlomíte hůl a řeknete si: "No jó! Stará struktůra nyje po zlatejch časech svýho mládí a má pocit, že tehdy všechno chutnalo líp." Jenže italská zmrzka nejela ani mé dceři, a ta žádné socialistické pochutiny nepamatuje. Obávám se, že na kvalitě mražené pochoutky se zkrátka a dobře podepsala globalizace. Trh schramstlo několik velkých firem a ty dodávají své fádní výrobky do celého světa. Už není žádná italská nebo bulharská zmrzlina, už je jen Malgida či Palgida nebo jak se všechny ty univerzální blafy jmenují!
Když jsme nepochodili s pizzou ani se zmrzlinou, rozhodli jsme se ochutnat prokazatelně místní zákusky. Při večerní procházce jsme si vyhlédli velkou cukrárnu a s dcerou do ní odvážně vstoupily. Taťka Skrblík zůstal trucovitě venku. Prý nebude podporovat naši marnivost a jen nám důrazně připomíná, že ne vše chutná stejně jak vypadá.
Na jeho varování jsme rychle zapomněly, protože v cukrárně vypadalo všechno tuze krásně, lákavě a neodolatelně.
Část obchodu byla vyhrazena regálům s bonbóny, lahvičkami nejrůznějších ořechů, semen a ovoce zalitých buď medem nebo likérem, na pultě se v miskách skvěly růžové plátky naložené v cukru. Nevěděly jsme, na co se dívat dřív. Vše tam bylo tak jiné než u nás...
Vetší část cukrárny zaplňovaly vitríny plné zákusků a neznámého pečiva. Mlsně jsme zkoumaly jejich obsah a pečlivě vybíraly. Pak jsme si stouply do malé fronty a sledovaly, co kupují Italky (muži se tu moc nevyskytovali). Ty o zákusky nejevily mnoho zájmu, požadovaly spíše klasickou bábovku. Prodavači jim ji vždy uložili do krabice, pak vzali něco jako velkou cukřenku a začali bábovku kropit. Ano kropit, neboť z domnělé cukřenky dopadala na pečivo jakási tekutina. Prodavači kropili tak dlouho, až bábovka byla nacucaná jako houba, ztěžkla a oni ji na jedné ruce sotva udrželi. Teprve pak krabici převázali a odevzdali spokojené zákaznici.
Tenkrát jsme nechápaly, co to ti podivíni činí. Později se mi ale do ruky dostal tištěný průvodce Řeckem a v něm jsem našla vysvětlení: Lidé v horkých přímořských končinách nemohli vyrábět krémové zákusky jako u nás, neboť ledničky jsou známé poměrně krátce. Pekli spíše sušenky a suché bábovky, které před konzumací namáčeli (a stále namáčejí) cukrovou vodou, aby byly měkčí a vláčnější. (Tímto je zodpovězeno i to, proč nám v Bulharsku servírovali úplně rozmáčené řezy. )
V té cukrárně jsme tohle všechno ovšem ještě netušily a s dcerou jsme si poručily zabalit asi šest různých zákusků. Ještě než jsme vznesly přání, italský prodavač - když zaslechl češtinu - jen významně mrkl na kolegu: "Ó jé - Češi! Ti si vezmou tak nanejvýš jeden kousek do ruky!" dalo se vyčíst z jeho pohledu. Poté, co jsme začaly ukazovat prstem na to a ono, se jeho výraz změnil v podstatně uctivější. Možná byl taky rád, že cizinci mají zájem o jeho domácí dobroty.
Vybrané kousky vypadaly opravdu lákavě: trubička plněná krémem, politá čokoládou a obalená sekanými oříšky, košíček s náplní, též politý čokoládou a ozdobený třešničkou... už si to všechno nepamatuji. Pyšně jsme ukazovaly taťkovi Skrblíkovi náš nákup a nabízely mu, ať si dá s námi. On jen posměšně zavrtěl hlavou: "Já si počkám, až co to s váma udělá. A rači se ani neptám na cenu, protože by se mi mohlo udělat špatně i bez ochutnávky!"
Tož jsme se s chutí zakously samy. A běda! Krása opravdu není všechno. Ačkoli zákusky byly různé, chutnaly stejně - hrozně přeslazeně. V té sladké kalamitě načisto zmizela chuť čokolády, oříšků a ostatních dobrot. Jen sladko a sladko. Krémy nebyly máslové - asi kvůli horku a trvanlivosti. Spíš obsahovaly želatinu a působily - jak vtipně odhadla dcera - jako "žabí sliz". A pečená složka byla neuvěřitelně tvrdá - jak jsme se tak s první vervou zakously, div jsme si zuby nevylámaly. Nešťastně jsme ochutnávaly další a další kousky - vše se stejným výsledkem. Pak jsme mlčky a pokorně pod manželovým výsměšným pohledem vysypaly celý nákup (za 250 korun českých) do koše.
"No - teď už snad dojdete k rozumu!" zakončil taťka Skrblík naši degustaci a pak se rozesmál. To nás udivilo - TAKOVÝ smích po TAKOVÉ útratě?! Ale muž nám své rozpoložení hned objasnil: "Chacha - já si představuju naše české důchodce v tomhle prostředí. Jsou zvyklí vyrazit si občas do cukrárny na větrníček a kávičku. Tady by je to vyšlo levnějš - jeden zákusek by mohli žmoulat do konce života a neubylo by!"
Zklamaně jsme kráčeli ulicí a téměř vrazili do mého bratra. Hnal se vpřed jako bagr - právě totiž zahlédl tutéž cukrárnu a jeho mlsný jazyk (stejný jako můj, vždyť jsme "jedné krve") ho poháněl do klusu. Násilím jsme ho zastavili a varovali. Myslím, že marně. Určitě počkal, až zajdeme za roh a ... Asi udělal stejnou zkušenost, protože o cukrárně se už nikdy nezmínil.
Tímto končím kapitolu o ochutnávání cizích jídel. Než mě, milí čtenáři, začnete zase lát za mou přílišnou kritiku a škarohlídství, vězte, že já na svět rozhodně černě nekoukám. A je mi taky jasné, že mnoha lidem by ta mnou pohaněná pizza, zmrzlina nebo vyhozené zákusky chutnaly. Já ale vyprávím SVÉ zážitky a dojmy. Vaše mohou být přece úplně jiné! A abyste si nemysleli, že jsme si v té Itálii jen nacpávali teřichy, příště budu vyprávět o návštěvě antických památek a italském temperamentu.