Článek
Málokdo je ochoten připustit, že průběžně snižující se počet dětí v evropských zemích se datuje už od konce 19. století. Probíhal ve dvou vlnách. Přičemž ta druhá vlna se datuje od konce šedesátých let. V naprosté většině zemí Evropy je dnes porodnost na tak nízké úrovni, že není schopna zajistit reprodukci obyvatelstva.
Kvalita před kvantitou
Příčinou sto let trvajícího populačního poklesu však nebudou moderní metody plánovaného rodičovství. Ty můžeme označit pouze za nástroj. Příčinou je fakt, že lidé kladou při výchově důraz na kvalitu, ne na kvantitu.
Redukce plodnosti se pro většinu z nich jeví jako sociálně a ekonomicky přínosná. V médiích se naopak setkáváme s poplašnými zprávami o hrozící demografické katastrofě. O tom, že by se naše obyvatelstvo mohlo zredukovat z deseti miliónů na devět. Nebo dokonce na pouhých osm. Pokud to ovšem nezachrání přistěhovalci.
Musíme se otázat, zda plození většího množství dětí skutečně přispívá k individuálnímu, rodinnému a celospolečenskému blahu. Jestli bychom tedy měli pokračovat v propagaci plodnosti a označit ji za téměř vlasteneckou povinnost.
Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Především ještě nikdo nedokázal, že by nízká porodnost měla negativní účinek na míru společenského blahobytu.
Stárnutí populace vyžaduje sice změnu důchodového systému, z hlediska celospolečenského prospěchu má však spíš blahodárné následky. Pro hodnotový žebříček seniorů je většinou příznačná rozvážnost a odklon od materiálního konzumu.
To může přinést vysoce pozitivní ekologický efekt. Překotný konzum, plýtvání a exploatace zdrojů bývají totiž negativními znaky spíše mladé populace. Mnozí ekonomové a politici žijí v mylné představě, že vytvořením příznivých ekonomických a sociálních podmínek přivedou mladé lidi k vyšší plodnosti. Že se za ty investice společnosti vyšší mírou plodnosti prostě odvděčí.
Představují si společnost jako jakýsi automatický stroj, kde se na jedné straně budou vhazovat byty, rodinné přídavky i laciné pleny a na druhé straně začnou vypadávat novorozené děti. Tak to však bude fungovat maximálně 3 nebo 4 roky a potom přijde kompenzační pokles porodnosti. Takže celkový počet obyvatelstva se nezvýší. Všechno už to tady bylo před třiceti lety. A tento nerovnoměrný populační růst nám působí komplikace dodnes.
Racionální smýšlení
Rozhodnutí o vlastním rozmnožování není dnes věcí náhody ani vlasteneckého přesvědčení. Lidé se chovají racionálně a snaží se svá rozhodnutí konat k vlastnímu prospěchu.
Zplození dítěte jim přináší užitek psychologický - naplňuje rodičovská očekávání, dává jim radost a lásku, dokáže je potěšit svými úspěchů atd. Má však také svá psychologická negativa - děti zabírají čas, dělají nepořádek a rámus, dají se na scestí či propadnou drogám.
Stejně tak lidé zvažují ekonomické přínosy - sociální zvýhodnění, finanční příspěvky, podporu ve stáří. Podobně jako ekonomické výdaje - od narození do dospělosti nás dítě přijde nejméně na půl miliónu korun, ale spíše na víc, a musíme počítat i s takzvanými "náklady ztracených příležitostí", tedy šance, které by rodiče mohli využít, kdyby je nevázala starost o dítě a rodinu.
Nic proti bytové politice a novomanželským půjčkám! Švédští sociální politici však už v roce 1995 splakali nad výdělkem. Nesmírné investice do populační politiky tam přinesly výsledky nevalné. Lidé na celém světě totiž usilují o to, aby platili co nejmenší daně a měli co možná nejvyšší výhody. Krásně to vyjádřil švédský ekonom Akerman: "Pokud Švéd musí volit mezi lepší nemocniční péčí a dovolenou u Středozemního moře, pak se rozhodne pro obojí."
Není potom divu, že si švédští mladí manželé, kterým se narodilo dítě, řeknou v právě přiděleném bytě: "Jedno dítě nám stačí. Ty, které budou jednou platit daně, z nichž ve stáří můžeme čerpat prostředky na nemocenskou péči a na důchod, ať vychovávají jiní." Obávám se, že se česká mentalita od té švédské příliš neliší. Omezení antikoncepce a zákaz potratů to rozhodně nevyřeší.