Když milujete svého domácího mazlíčka víc než kohokoliv jiného na světě

Ten, kdo nikdy neměl domácího mazlíčka a neutvořil si s ním tak pevné pouto, těžko někdy pochopí, jak si někdo může právě ke zvířeti utvořit tak hluboký a svým způsobem zvláštní vztah. Nicméně i věda dnes už dokáže vysvětlit, proč tomu tak je.

Láska mazlíčka bývá hluboká a bezpodmínečná, tedy přesně taková, jakou nalézt u lidí je to úplně nejtěžší. I z tohoto důvodu mnozí upřednostňují svého chlupatého parťáka před svým partnerem. Což samozřejmě vztahům jako takovým moc nenahrává a i mazlíček se tak stává častým důvodem rozchodu.

Studie společnosti Link AKC zjistila, že 80 procent chovatelů by se i rozešlo se svým partnerem, pokud by nevycházel s jejich mazlíčkem. Ze stejné studie rovněž vyplynulo, že až polovina lidí se přiznala k tomu, že odmítli účast na nějaké akci či setkání s přáteli jen proto, aby jejich mazlíček nemusel být sám doma. Zároveň ale 85 procent tvrdilo, že se jim díky jejich mazlíčkům velmi významně zlepšilo duševní a emocionální zdraví.

Přestože spousta lidí své mazlíčky polidšťuje, odborníci humanizaci zvířat nedoporučují. Ve skutečnosti to, co dělá spojení mezi zvířaty a lidmi tak zvláštní, je skutečnost, že jde o jiný druh, než je ten náš. Láska, kterou lidé cítí ke svému psovi nebo kočce, je jednoduchá, protože jsou to také jednoduché bytosti. I proto láska k lidem bývá mnohem složitější a přináší řadu problémů.

Podle Freuda milujeme zvířata tolik, protože vnímáme jejich lásku k nám jako absolutní a bezpodmínečnou. Zvířata nás jednoduše milují bez ohledu na náš vzhled, ekonomické postavení nebo osobnost.

Průměrná délka života našich čtyřnohých přátel je dvanáct let, což se zdá být opravdu nefér. Znamená to tedy, že času, který s nimi sdílíme, je velmi málo. Proto i jejich ztráta je bezesporu jedním z nejbolestivějších okamžiků v našich životech. Jejich nepřítomnost v nás vyvolává smutek a naprostou opuštěnost. Odchod mazlíčka má tak na nás velmi silný emocionální dopad a intenzita našeho zármutku se často rovná a někdy i převyšuje to, co zažíváme při smrti někoho blízkého.

Ztráta kohokoliv, kdo je v našem životě významný, a to bez ohledu na druh, je velmi těžká a člověk si musí projít fází truchlení, aby tu ztrátu zvládl.

Jack Levin, Arnold Arluke a Leslie Irvine provedli studii zaměřenou na pochopení toho, proč někteří lidé cítí zvláštní spřízněnost se psy, kterou nemají s jinými lidmi.

Cílem vědců bylo zjistit, zda jsou lidé více sužováni týráním zvířat, nebo týráním jiné lidské bytosti. Jejich výsledky dospěly k závěru, že lidé mají tendenci se více obávat bolesti zvířat než lidí všech věkových kategorií, kromě dětí.

Vůči dětem, štěňatům a dospělým psům lidé projevovali více empatie než dospělým lidem. Věk tedy dělá rozdíl v empatii vůči lidským obětem, ale ne vůči zvířecím obětem (v tomto případě psům). Jak štěňata a dospělá zvířata, tak miminka a malé děti totiž vnímáme jako zranitelné a bezbranné bytosti. Naše empatie se zvyšují, když se oběť nedokáže bránit a je závislá na ochraně někoho jiného.

Jak tedy vidíte, je naprosto přirozené milovat svého mazlíčka a starat se o jeho blaho, a to i do té míry, že ho upřednostníte před svými zájmy. Nicméně měli byste mít vždy na paměti, že silné pouto s mazlíčkem může způsobit i emoční závislost na něm, kdy se kvůli němu můžete začít stranit společnosti, což z dlouhodobého hlediska nevěstí nic dobrého. Velmi dobře se z toho může rozvinout i duševní problém.