Článek
Minule jsem psala o tom, že lidé mají sklon vidět situaci černější než ve skutečnosti je. Výjimkou není ani zdraví. Však už to krásně popsal Jerome Klapka Jerome ve Třech mužích ve člunu. Jeden z jeho hrdinů se náhodou začte do domácího lékaře a když ho dočte, je přesvědčen, že trpí všemi v knize popsanými chorobami, vyjma sklonu k samovolným potratům, což při svém temném rozpoložení nakonec považuje za újmu a nespravedlnost.
I mě postihla nejčernější podezíravost stran vlastního zdraví, a to právě při pečlivém vyšetření u všemožných odborníků.
I mě postihla nejčernější podezíravost stran vlastního zdraví, a to právě při pečlivém vyšetření u všemožných odborníků. Marodím málo a k lékaři chodím zřídka - to už musí být. A když už něco je, mám nahnáno. Nejsem hypochondr, ale má bujná fantazie v takových situací začne vykreslovat neuvěřitelně chmurné verze možných budoucností.
I mě postihla nejčernější podezíravost stran vlastního zdraví, a to právě při pečlivém vyšetření u všemožných odborníků. Marodím málo a k lékaři chodím zřídka - to už musí být. A když už něco je, mám nahnáno. Nejsem hypochondr, ale má bujná fantazie v takových situací začne vykreslovat neuvěřitelně chmurné verze možných budoucností.Tuhle se mi cosi usadilo v krku a šimralo mě to při každém pohybu. "To bude rodící se vole," napovídalo mé pesimističtější já. "Však víš, že to máme v rodě. Nebo by to taky mohlo být něco horšího... Třeba nádor, kdo ví...".
Místo abych své černé já odeslala do pekla, popřála jsem mu sluchu a vyděšeně pelášila k lékaři.
Kromě strachu mě k němu ale hnala i naděje. Poslední dobou jsem totiž začala pěkně boubelatět a bylo mi jasné, že bez nějaké té autority nad sebou se k samovolnému omezení papání neodhodlám.
I když se to nezdá, mám z lékařů respekt a rozhodně je poslouchám na slovo. Kdyby mi v rámci léčebné procedury poručili stříhat ušima, bez debat se to naučím. Trochu jsem doufala, že doktor mi "něco najde" (to by bylo, aby se v mém věku něco nenašlo!) a zakáže mi debužírování.
Lékař mi prohmatal krk a bezradně pokrčil rameny. "Nic nenacházím, ale vy už jste roky nebyla na pořádném vyšetření, tak ho provedeme teď. Aspoň se dozvíme, jak jste na tom," rozhodl a hned vypsal spousty papírů pro své odborné kolegy.
Kolečko jsem začala nazítří v laboratoři - tamním upírům jsem odevzdala lahvičku s močí a zkumavku krve. Pak jsem pelášila přes celé město na další procedury. Sestra na příjmu si prohlédla podané papíry a štěkla: "Vy dete na operaci?" Ztuhla jsem jako Lotova žena. "Jakou operaci?" zakoktala jsem. "No co já vím - v žádankách je zaškrtnutá kolonka předoperačního vyšetření," ťukla sestra ukazovákem na lístek. A to už bylo mé černé já v sedmém nebi: "Vidíš, vidíš - tu to máš. Určitě ti vyrostl v krku nádor, ale doktor ti to ještě neřek!" Pokoušely se o mně mrákoty, ale nedala jsem se tak snadno: "Houbeles - doktor řek pořádný vyšetření a takový je právě to předoperační. Proto ho v papírech zaškrtnul. Žádná operace nebude!"
Úlisný had ve mně zahanbeně zalezl a mlčky přečkal EKG i vyšetření kapacity plic. Neremcal ani při snímkování hrudníku. Zato potom se odvázal až běda.
Úlisný had ve mně zahanbeně zalezl a mlčky přečkal EKG i vyšetření kapacity plic. Neremcal ani při snímkování hrudníku. Zato potom se odvázal až běda. Příslušný odborník prosvítil vyhotovený snímek a pečlivě ho prohlížel. Já také. Zatímco on dělal "hm, hm", já si všimla, že mi chybí kus jedné plíce. "Á - je to tady! Já si to vždycky myslela," vítězoslavně zařvalo mé temné já. "Je to jasný - máš tuberu! A možná nádor k tomu. V krku i na plicích!" Musela jsem se opřít o zeď, abych se nesvalila pod náporem takové chmurné vize. Má lepší část však přišla na pomoc nečekaně rychle. "Neblbni, prosim tě. Uklidni se. Žádnej kus plíce ti nechybí - ten stín na snímku je přece tvoje srdce!"
To se mi ulevilo! Ale klidu jsem měla nabýt až pozítří u svého lékaře, který mi sdělí výsledky všech vyšetření.
Seděla jsem v čekárně a uvažovala, zda budu shledána zdravou nebo zda ve mně lékaři vyšťourali nějakou nepravost. Zdravá bych byla ráda, ale to by mi zase nehrálo do plánů na zhubnutí. A tak jsem se rozhodla: hned jak vejdu do ordinace, naleju svému doktorovi čistého vína. Řeknu: "Ještě než začnete o mém zdraví, pane doktore, vězte, že chci zhubnout a na to potřebuju vaši pomoc. Chci, abyste mi - ať už je nález jakýkoli, řekl, že mám třeba v háji žlučník nebo žaludek a že musím dodržovat nějakou drastickou dietu. Já se znám. Já bych to jinak nedokázala."
No - hezky jsem si to sesumírovala. A už jsem byla na řadě. Vešla jsem do ordinace, pozdravila a nadechla se k plánovanému proslovu. Než jsem z něho stačila říct byť jen slabiku, doktor se na mě široce usmál a dobromyslně zahlaholil: "Á, paní Šimoníková! Je to vynikající - fakt VY-NI-KA-JÍ-CÍ!" slabikoval pro jistotu. "Jste zdravá jako řípa, srdce, plíce, ledviny, hormony - všechno funguje jako ve dvaceti. Gratuluju," dodal radostně a asi vůbec nechápal, proč se tvářím jako zmoklá slepice.
A tak jsem měla po žížalkách. Jen mé černé já se chechtalo jako blázen a kompletní osobnost dál "žere jako mlejn"!
