Článek
Lékařské tajemství, tedy lékařská mlčenlivost o údajích pacienta, o jeho diagnóze a způsobu léčení i zdravotním stavu, je jednou z nejdůležitějších mravních zásad lékařské etiky. Adepti lékařství přísahají, že ji nikdy neporuší. Z Hippokratovy přísahy vycházejí také další etické kodexy, jako etický kodex sester a ošetřovatelek. Ale také etický kodex pacientů, obsahující mimo jiné i práva duševně nemocných, handicapovaných, umírajících, jakož i kodex práva na nemocničním lůžku. Všechny pak bez rozdílu stanoví rovněž závazek a povinnost mlčenlivosti.
S ohledem na zvláštní právní režim tzv. svobodného povolání vykonávaného lékaři byla zřízena zákonem č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, Česká lékařská komora, jež přijala i Stavovský dokument České lékařské komory č. 10 - Etický kodex České lékařské komory. V ustanovení par. 2 odst. 10 uvádí, že lékař je povinen v zájmu pacienta (s výjimkou, kdy je to právně nutné) důsledně zachovávat lékařské tajemství - tedy nepodávat informace jakékoliv třetí straně o skutečnostech, jež se dověděl přímo nebo nepřímo v rámci svého profesionálního vztahu k pacientovi. Z tohoto závazku ho neuvolní ani smrt pacienta.
Česká lékařská komora má kromě nařizovací také disciplinární pravomoc. Její orgány jsou proto oprávněny řešit i stížnosti na výkon povolání členů. Porušení povinností stanovených Etickým kodexem České lékařské komory (například zásady mlčenlivosti) je tedy disciplinárním deliktem. Etické kodexy jsou pod zákonnými akty, to znamená, že vycházejí z ústavních zákonů či ze zákonů a nemohou s nimi být v rozporu.
Zpracování citlivých údajů
Dnešní medicína i užívané technické prostředky rozšířily okruh osob zúčastněných na vyšetření, poskytnutí zdravotní péče a zpracování zdravotnických informací. Proto se ustupuje od užívání pojmů lékařské tajemství i mlčenlivost a tato povinnost je uložena také ostatním pracovníkům ve zdravotnictví.
Ústředním právem (podle nové právní úpravy zavedené zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) je právo na soukromí. Zákon definuje i tzv. citlivé údaje. Označují se tak osobní data vypovídající mimo jiné o zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu. Citlivé údaje lze zpracovávat, pokud dala osoba, jíž se týkají, výslovný písemný souhlas, nebo je-li to nezbytné v zájmu zachování jejího života či zdraví, případně jde-li o poskytování zdravotní péče, hlavně pro účely sociálního zabezpečení.
Je nad jakoukoliv pochybnost, že kartotéky pacientů a zdravotnická dokumentace shromažďují (i zpracovávají) citlivé údaje. Všechna zdravotnická zařízení jsou tedy ve smyslu výše uvedeného zákona správci nebo zpracovateli osobních údajů. Všichni zaměstnanci zdravotnického zařízení, kteří s nimi zde přicházejí do styku, jsou pak povinni zachovávat mlčenlivost nejen o osobních údajích pacientů, ale také o bezpečnostních opatřeních, která je chrání. Tato mlčenlivost trvá i po ukončení zaměstnání nebo po skončení příslušných prací.
Dvě stránky mlčenlivosti
Lékařské tajemství má ovšem dvě stránky. Tu první, pojednávající o informacích o pacientovi směrem ven ke třetím osobám, jsme už popsali s upozorněním, že se okruh lidí vázaných mlčenlivostí mnohonásobně rozšířil. Aktéry druhé stránky ale zůstávají jen lékař a pacient. Jde o to, co může a co musí doktor nemocnému říci, neboť každý má právo vědět, jak na tom je.
V Etickém kodexu Práva pacientů se také uvádí, že pacient má právo na informace, aby se rozhodl, zda souhlasí s každým novým diagnostickým či terapeutickým postupem. Má také právo znát jména osob, které se jich zúčastní. Plnou právní odpovědnost nese za pacienta lékař, proto je právě on povinen ho informovat. Což činí také v zájmu své právní ochrany.
Lékař smí některé skutečnosti zamlčet, musí však mít k tomu pádný důvod. Existují ale okolnosti, kdy se stává právní povinností informovat pacienta v plném rozsahu - například u pozitivního nálezu HIV a podobně závažných a nebezpečných chorob.
