Kastrace jako způsob, jak se dřív dostat zpátky do normálního života

Uvědomil si totiž, že může být pro chlapce na prahu puberty nebezpečný, protože za své chování ve stavu, který mu zatemní mozek, není schopný ručit. Do doby, než se začal se svou sadomasochistickou deviací léčit, naštěstí nikomu surově neublížil. Vyhlédnutou oběť u popelnic zachránil její otec, který přivolal policii.

„Kluk křičel, i když jsem řekl, že se mu nic nestane,“ vzpomíná Luděk Jirák. Po kastraci před dvěma lety se výrazně zklidnil. Když s ním přece jenom občas zacloumají zbytky hormonů, rychle se vzpamatuje a upaluje pryč.

„Už si s tím umí daleko lépe poradit,“ tvrdí Želmíra Herrová, primářka sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, kde s kolegy pošlou ročně na kastraci dva tři pacienty, vždy s jejich souhlasem. Tento způsob léčby, který se u nás například sexuálním vrahům navrhuje automaticky, ale celkem ho ročně podstoupí jen několik nemocných, je však trnem v oku Výboru proti mučení Rady Evropy.

Českou republiku za kastrace v době ochranné léčby už několikrát pokáral, protože je považuje za mrzačení. Co na tom, že leckdy o ni pacient požádá z vlastní iniciativy? Při Ministerstvu zdravotnictví ČR začne kvůli tomu od dubna fungovat centrální kastrační komise, která bude o každé takové operaci rozhodovat. Už teď je jasné, že neprojdou kastrace u lidí ve vazbě a u mladších pětadvaceti let.

„Všude v Evropě se dává přednost jiným způsobům léčby. My považujeme za normální, když delikventa vykastrujeme a je hotovo. V tom se ale vracíme do historie: je to jako oko za oko, zub za zub. Když je delikvent na svobodě, kastraci klidně může podstoupit, ale v léčebně by to tak být nemělo,“ prohlásila 18. ledna, kdy vláda záležitost projednávala, zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková.

Alternativní postup propagovaný EU i českou vládní zmocněnkyní, jakým je například hormonální léčba, zabírá u většiny pacientů. Jenže například u Luďka Jiráka injekce nefungovaly. Navíc je při této terapii jeden zásadní problém - pokud se vysadí, pacient může být časem znovu nebezpečný. Recidiva se uvádí kolem 17 procent, zatímco po kastraci jsou to procenta dvě.

Česko je už teď spolu s Německem v rámci Evropské unie ostrůvkem naděje pro nemocné i z jiných zemí, kteří si svou deviaci uvědomují a nechtějí okolí dál ohrožovat. Jako třeba čtyřicetiletý Angličan, který se u primářky Herrové před časem dožadoval kastrace, protože v rodné zemi mu nedokázali nijak pomoci. „Na Západě léčí devianty jako cvičené opice, aby dělali něco jiného, než je jejich přirozenost,“ říká odbornice s tím, že pedofilům například dávají elektrické šoky při promítání snímků malých dětí.

Zmiňovaný sexuální agresor z britských ostrovů se u nás sice operace nedočkal, ale pomohly ho ztlumit hormonální injekce. „Bylo mi líto přistoupit v jeho případě na nezvratný krok, jakým je kastrace, když měl tak perfektní náhled na svůj problém. Nejdřív si jednou za čtvrt roku jezdil pro injekci, kterou jsem mu později posílala s tím, ať si ji třeba píchne sám. Muž byl spokojen, protože přestal mít jakékoli deviantní fantazie, ale potom přišel o práci, takže si léčbu (sedm tisíc korun jednou za čtvrt roku) už nemohl platit, a momentálně je tam, kde byl.“

Jenom díky velkému přemáhání dosud nepřekročil zákon. „Vyprávěl mi, jak ve Francii v jednom hostelu spatřil náhodou přes otevřené dveře holčičku, která spala na gauči. Byla nehybná a nikde nikdo, což je pro nemocného jeho typu ta nejrizikovější situace. Představte si, že byl v tu chvíli blízko orgasmu, takže mu to přestávalo myslet, ale ještě z toho dokázal vycouvat,“ podotýká primářka.

Kastrace neboli odstranění žláz, které produkují pohlavní hormony, výrazně ovlivnila chování i dalšího pacienta havlíčkobrodské léčebny, dvaačtyřicetiletého Luboše Růžičky. Zatímco dřív ho přepadala chuť okamžitě povalit a znásilnit neznámé ženy, teď se za nimi nanejvýš ohlédne.

„Předtím jsem to měl stálé, ženy jsem si vybíral náhodně podle tvarů a chůze, ale teď toužím po sexu jenom občas a navíc mě to během chvilky přejde,“ říká trochu nešťastně, že život teď nestojí za nic, ale jedním dechem dodává, že v operaci viděl způsob, jak se dřív dostat zpátky do normálního života.

Absolvent zvláštní školy a otec dvou dětí z Kouřimi na Kolínsku má za sebou dohromady dvacet let kriminálu. O tom, co v jednadvaceti letech provedl, mluví bez zjevných výčitek svědomí. „Když jsme šli od odvodu, tak jsme slavili a trošku jsme se ožrali. Připletl se mezi nás chlap, ať neděláme bordel, tak jsem ho oddělal. Nejdřív dostal dvakrát pěstí a pak jsem mu rozrazil hlavu trubkou z lešení. Dodnes toho nelituju. Neměl nás rušit.“

O svých ženských obětech, na kterých se jako sexuální agresor ukájel, však mluví jako o chudinkách, které k tomu přišly jako slepé k houslím. Jednou se vloupal do domu, kde znásilnil starší paní, jindy se zase vrhl na dvě ženy na veřejných záchodcích. Když začaly křičet, nechal je být, ale to už ho zatýkala policie. „Měl jsem něco vypito a přišlo to na mě. Jenom jsem je chytil a osahával, jednu jsem sice vzal do kravaty, ale vůbec jsem ji nepřidusil,“ líčí jeden ze svých pokusů o znásilnění.

V léčebně je bývalý zedník a popelář tři čtvrtě roku a nad jeho dalším osudem visí otazník. Primářka Herrová ho stále pozoruje a zatím není úplně přesvědčena, že svou deviaci zvládne ukočírovat v mezích zákona. „Onehdy jsem ho musela přivřít, protože v areálu léčebny prý stopoval ženy a marně se jim dvořil,“ podotýká lékařka s tím, že se obává, aby nedošlo ke konfliktu. „Tento pacient má navíc poruchu v sebeprosazování, nedokáže na základě argumentů ani výhrůžek ustoupit, a pokud by se mu vzepřela žena, mohlo by být zle.“

Luděk Jirák je jiný případ. V léčebně zůstává dobrovolně, protože nemá kam jít. „Už dávno jsem ho propustila, ale vrátil se, protože maminka ho vyhodila a všechny azylové domy, kde bydlel, zkrachovaly. Začal být depresivní a pokoušel se o sebevraždu. Když je deviant stresovaný i jiným způsobem, například že nedostane výplatu, ztratí střechu nad hlavou nebo má jiné trable, tak může dojít k recidivě, i když je vykastrovaný. Luděk nám zavolal, tak jsme ho přijali a nechali ho, aby nám pomáhal při terapiích s ostatními pacienty,“ vysvětluje Želmíra Herrová.

Na internetové seznamce si našel šestadvacetiletou přítelkyni, prodavačku s vlastním bytem v Hradci Králové, za kterou se chystá na víkendovou návštěvu. „Podle fotky vypadá slušně, takže je to na dobré cestě,“ usmívá se mladý muž s dokončeným základním vzděláním a dodává, že vyhlédnutá žena ví o jeho minulosti všechno.

Smířil se s tím, že po kastraci nemůže pomýšlet na vlastní děti a na zákroku vidí spíš pozitiva. „Skoro vůbec už nemyslím na malé kluky, a když na vycházce nějakého potkám, už mi nezačne bušit srdce a nezačínám se potit jako dřív. Než ale riskovat nějaký průser, jdu rychle pryč.“

Přestože kastrace nebezpečnost pacienta nevyloučí na sto procent, je poměrně spolehlivou cestou k tomu, aby snížila jeho sexuální náruživost, která navíc přirozeně klesá s věkem. Výjimečně si ale devianti o vyjmutí části varlat říkají ze zcela jiného důvodu - touží po změně své sexuální identity. Aktuálně v Havlíčkově Brodě žádá o kastraci pacient s komplikovanou diagnózou, který se na začátku aktivace sexuality cítí jako žena uvězněná v mužském těle. To ale není všechno.

Jakmile se nastartuje jeho deviace, vzruší se sám sebou jako ženou a mění se v muže toužícího po průzkumu ženského těla i za cenu jeho roztržení. „I když se převléká do dámských šatů a nechal si napsat neutrální jméno, najednou je z něho chlap, který už může být nebezpečný. Nesměruje totiž k normální souloži a orgasmu, ale má touhu roztrhnout ženu, aby zjistil, co je uvnitř,“ líčí složitost problému čtyřicetiletého pacienta Želmíra Herrová.

„Při vyšetření jsem zjistila, že svoje partnerky zničehonic masakruje, mlátí je do modra až do krve. Když není partnerka po ruce, tak ubližuje sám sobě, pořeže se, protože potřebuje mít zážitek krve,“ vypráví primářka. Jeho případ už dokonce řešila policie a soud mu dal podmínku, ale neposlal ho na léčení. Do Havlíčkova Brodu se dostal z protialkoholního oddělení v Jihlavě, kde si s ním kvůli ženskému oblečení nevěděli rady.

„Až na základě vyšetření na psychiatrii v Brně mu napsali, že je velmi nebezpečný, protože stopuje holčičky a kdo ví, co by s nimi dělal, kdyby se jeho sexualita aktivovala. Zatím neudělal nic, chce jenom dosáhnout přeměny pohlaví a kastrace by mu v tom pomohla. Na jeho žádost mu zatím píchám ženské hormony, protože si myslí, že mu po nich vyrostou prsa. Já jsem zase přesvědčena, že snižují jeho nebezpečnost.“