K rozvodu vedla cesta přes popraviště

Rozvod byl v dějinách vždy velkým problémem a pro svazek dvou lidí platilo následující: žena se má starat o manžela a dům, manželé si musejí být věrní, jejich manželství je nerozlučitelné. Ovšem srdci neporučíš, tvrdí staré rčení, proto dlužno podotknout, že mnozí, kdo byli v soukromí nespokojení, se o útěk ze svazku alespoň pokusili. To byl případ Doroty Černé ze 17. století.

Dorota se v roce 1633 jako dvacetiletá vdala v Jičíně za téměř padesátiletého vdovce, krejčího Baltazara Černého. Nevycházela s ním, „byl sešlej a v loži nepotřebnej“. Rozvést se nemohla, a tak od muže několikrát utekla. V roce 1645 se dokonce dostala do vězení, protože uprchla až na Moravu, „kde prostopášně a zle živa byla, ano, i jinšího manžela sobě vzíti chtěla“.

Od toho nakonec upustila a zvolila ještě dobrodružnější život: „Mezi vojáky švédský se dala a mnoho neděl mezi nimi zůstávajíc, proti Pánu Bohu a jeho svatým přikázáním, i také svazku manželskému s nimi hřešila a zle obcovala.“

Takový čin mohl být potrestán i trestem smrti. Jičínský soud ji ale v srpnu 1645 odsoudil jen podmíněně k trestu smrti a propustil ji. Její vetchý manžel se totiž za ni přimlouval. Podmínku ovšem dostala potupnou – musela se pravidelně modlit a činit v určité dny pokání, nesměla v kostele sedět s měšťankami, „aby jim nečinila pohoršení“, a také si musela předcházet manžela.

V případě, že by znovu utekla, jí hrozilo „ztrestání na hrdle“. Jak to s dodržováním příkazů dopadlo, nevíme.

Vztah církve k rozvodu měl ale svůj vývoj. Už sv. Vojtěch (956–997), druhý pražský biskup, kritizoval své vrstevníky za to, že žijí v polygamii či v konkubinátu. Nebylo to tak zlé – současní historici soudí, že staří Čechové měli patrně zcela stabilní manželství, které s polygamií nemělo nic společného. Objevoval se u nich ale konkubinát. Spočíval v tom, že staří a bezdětní manželé k sobě „přibrali“ nějakou dívku, která by manželovi zajistila narození potomka.

O pravidla určená pro manželství se spolu s církví zajímal i panovník. V roce 1039 v Hnězdně nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil kníže Břetislav svá Dekreta. Mimo jiné obsahovala nařízení: „Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou.“ Ten, kdo by chtěl manželství opustit, měl být „uvržen do vyhnanství do Uher, aby nákazou jedné ovce boží stádo ovcí se neposkvrnilo“.

Přestože bylo manželství z hlediska církve i panovníka nerozlučitelné, praxe byla někdy jiná. Žena totiž mohla být svým mužem zapuzena. Stávalo se to většinou z politických důvodů. Příkladem byl král železný a zlatý Přemysl Otakar II.

V roce 1252 si Přemysl ve svých devatenácti letech vzal v rakouském Hainburku sedmačtyřicetiletou dědičku rakouských zemí Markétu Babenberskou, vdovu po římském králi Jindřichovi Štaufském. Markéta se sice po jeho smrti zavázala, že půjde do kláštera, ale to nevadilo. Přemysl se stal vévodou rakouským. Markéta byla věrná žena – dokonce jej doprovázela při slavné bitvě u Kressenbrunnu 12. července 1260, kdy Přemysl zvítězil nad uherským vojskem Bély IV.

To jí nebylo moc platné. Vzhledem k věku už nemohla mít děti a v případě Přemyslovy smrti by se mohl zhroutit celý stát. A tak Markéta souhlasila, aby její choť udržoval poměr s její dvorní dámou Anežkou, kvůli krátkým vlasům zvanou Palceřík. Anežka byla z váženého rakouského rodu (snad z rodu Kuenringů) a často se s Přemyslem objevovala na veřejnosti. Panovník s ní měl několik dcer a syna Mikuláše. A usiloval o jejich legitimní uznání církví.

Papež Alexandr IV. sice uznal legitimitu dětí, ale odmítl případné Mikulášovy nároky na trůn. Mikuláš nakonec obdržel opavskou provincii s vévodským titulem. Tato situace nutila Přemysla k novému sňatku. Nedělalo mu to potíže – se svým manželstvím spokojený nebyl.

Panovník se rozhodl, že sňatek prostě zruší. Použil k tomu tehdy oblíbené argumenty. Manželství prý nemůže platit, neboť Markéta se po smrti prvního manžela zavázala, že vstoupí do kláštera. Hlavní argument byl, že s manželkou nemůže Přemysl Otakar II. počít dítě. To museli respektovat i Markétini přívrženci. Markétu bývalý manžel odškodnil dolnorakouským hradem Krumau, kde žila až do své smrti v roce 1267. A on sám se znovu oženil.

Jako osmadvacetiletý si vzal v říjnu 1261 sedmnáctiletou Kunhutu, vnučku poraženého Bély IV. Byla veselá a temperamentní. Porodila mu dvě dcery a v září 1271 dlouho očekávaného syna – Václava.

Zapuzení ovšem bylo především záležitostí panovnickou. Poddaní měli jiné metody. V roce 1574 byl v Táboře sťat jistý Jíra Kobza. O svém provinění vypověděl následovně: „K tomu se znám, že sem sobě druhou ženu vzal a s ní sem se voddal a tuto prvnější sem vopustil s dítkami. A když jest tato první za mnou přišla s děťátkem, ke mně se hlásila, že sem její muž voddávanej, a já sem jí mluvil před lidmi dobrejmi, že není moje žena, ale že jest jen moje byla kuběna, a klamal sem.“

V roce 1581 přišel o hlavu v Táboře další bigamista, Jan Krumpach. Bigamii čili dvojženství chápal městský zákoník jako uzavření sňatku jedním z manželů ještě za života manžela druhého. Muž bigamista býval potrestán stětím, žena zahrabáním zaživa. Přísné byly tyto tresty právě proto, že přečin směřoval proti manželství. Byly ovšem i výjimky.

V roce 1596 žaloval malostranský měšťan Pavel Preysnsyn svou ženu Marianu, že se mu zpronevěřila se soukeníkem Braunem a začala s ním žít. Navíc jej soukeník „zbodal nožem a ona z toho měla radost, a nebránila ho, eště se tomu smála“. Konšelé odsoudili paní Marianu k smrti, ale kupodivu apelační soud na Pražském hradě ji osvobodil s odůvodněním, že „jest ženské pohlaví mdlé“.

Přelom v dějinách manželského práva znamenal leden 1783. Patent Josefa II. z tohoto roku definoval manželství jako občanskou smlouvu. Uznával instituci rozvodu manželů od stolu i lože. Rozloučené manželství mohlo být obnoveno.

Přesto rozvod zůstával jen posledním východiskem z nouze a to platilo i o zákonu z roku 1812, který rozvody povoloval – jejich počet byl zanedbatelný. A když k rozvodu došlo, tak obvykle v bohatých šlechtických rodinách, které si to mohly dovolit. Ten, kdo skutečně hodlal sáhnout až k rozvodu, totiž musel v 19. století podstoupit smírčí sezení u faráře či rabína, platit za ně a často se takové smiřování protáhlo i na rok, podle finanční potřeby faráře.

Navíc bylo důležité, zda manželství spadalo pod státní jurisdikci, či církevní. Katolíci stále hlásali, „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Od roku 1868 byl v Rakousku povolen civilní sňatek – na konci 19. století u nás bylo přes 200 000 rozvedených.

Mezi nejčastější příčiny rozvodů patřilo cizoložství a opilství. Žena, neplnoprávná v manželství, nebyla kupodivu rozvodem nijak zkrácena. Jestliže po sňatku musela přijmout mužovo jméno a uznávat ho jako hlavu rodiny, rozluka jí mohla mnohé poskytnout. Žena rozvedená z manželovy viny dostávala od bývalého muže výživné, on nic. Byl-li bývalý muž chudý, platil ženě stát, kdežto „nuzný manžel proti manželce neměl nárok na výživné“.

Změnu manželského práva přinesla nová republika v roce 1918. A probíhala dramaticky. V pondělí 28. dubna 1919 projednávalo Národní shromáždění v Rudolfinu novelu zákona o manželství. Předložil ji čs. socialista dr. Bouček, jeden z budoucích tvůrců ústavy z roku 1920. Byl to strohý a jasný návrh o povinnosti civilního manželství a o jeho rozluce.

Proti vystoupili všichni klerikální poslanci, ale i mnozí agrární. Jejich jménem promluvil stříbrovlasý, impozantní arcibiskup pražský, spolužák papeže Benedikta XV., František Kordač:

„Ve všeobecné snaze zavést rozluku manželství spatřuji generální zpověď lidstva od Boha vzdáleného.“ A citoval evangelium: „Kdo by manželku svoji propustil a jinou pojal a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží.“ Po jeho slovech následoval výbuch. Na galerii totiž byli zástupci Spolku rozvedených. A ti se patřičně rozzuřili.

Nějaký rozčilený baryton zařval: „Jménem 200 000 rozvedených žádáme také my Národní shromáždění o amnestii! Dostane ji, jak vidno, kdekdo, i církev, jen my stojíme stranou!“ Následoval bojovný ryk jeho stoupenců – mužů i žen. A to nebylo všechno.

Vzápětí začali klerikální poslanci na znamení protestu tlouci pěstmi do lavic, sociální demokraté a čs. socialisté zase v odpověď metali spisy nejen po klerikálech, ale i po parlamentní stráži. Organizace Spolek rozvedených zatím statečně zápasila na galerii s policisty, přičemž Marie Havlátová z Kladna podle Národních listů „propadla zcela zuřivosti a prokousla boltec parlamentnímu sluhovi, za což se bude zodpovídat před soudem“.

Po násilné obstrukci byli rozvedení, ale i někteří poslanci doslova vyneseni z parlamentu. Rozvedení vedle rvačky stačili předat poslancům i vlastní návrh ústavních doplňků. Vedle požadavku rozluky v něm byl i pokrokový požadavek práva ženy na interrupci. Rozvedení ovšem nepočítali s tak bojovou reakcí kléru.

Protikatolický duch byl sice díky válečnému prohabsburskému postoji církve velmi silný, přesto Boučkův návrh neprošel. V květnu 1919 byl schválen pouze nepovinný občanský sňatek, ale i fakultativní sňatek církevní. I tak ale katolíci zuřili. Nebylo to nic platné, lidé se rozváděli dál. Středověké časy minuly.