Jolana Nová žije se šelmami

Je neuvěřitelné sledovat Jolanu, když prochází kolem klecí se lvy a tygry. Od jejího prvního pohybu ji sledují všechny páry šelmích očí. Lev na ni zařve, tygřice ji pozdraví frknutím a nastaví čumák pro pohlazení. Je vidět, že ji zvířata uznávají, stejně jako ona respektuje je.

Už od malička Jolana věděla, že chce tuto práci dělat. Vystudovala střední odbornou školu – obor chovatel cizokrajných zvířat. A hned po škole nastoupila do zoo ke kočkám.

Co všechno s sebou práce chovatele nese? Podle Jolany je velmi důležitý dobrý pozorovací talent. Začíná v sedm hodin ráno tím, že zkontroluje zvířata, a když se jí něco nezdá, sleduje je, případně zavolá veterináře. Pak následuje úklid ubikací, před kterým je nutné větší zvířata vyhnat do venkovního výběhu, a příprava krmení, která obsahuje i řezničinu. Odpoledne se zvířata krmí a uklízejí se naopak venkovní výběhy. Při tom všem Jolana se zvířaty komunikuje a ona jí po svém odpovídají. Zná je velmi dobře.

Každá šelma má jinou povahu, stejně jako člověk. Lev, který ji vítal řevem, je prý protiva, který neustále zastrašuje a dává najevo, že on je tady král. „Levhart obláčkový se v přecházecím tunýlku (kterým šelmy přecházejí zevnitř ven a naopak) nechá drbat na bříšku a ocásku, když má náladu, sameček jaguarundi má zase rád pohodlí a teplíčko, jeho samička Amálka je zvědavá. Každá kočka má svoje,“ vypočítává Jolana Nová.

Na starost má lvy indické, levharta jávského, levharta obláčkového, jaguarundi, kočky rybářské, karakaly, což jsou afričtí rysové, a gepardy. Také se stará o kozorožce a himálajské táhry. Dříve to byli jenom lvi a tygři.

„Menší kočičky jsou více plaché a nechtějí se moc mazlit, komunikovat, a ty větší, to je kus od kusu. Jedna tygřice si povídá, pozdraví, nechá se pohladit. Tygr třeba vůbec nemá zájem,“ vysvětluje Jolana. Zná své svěřence dobře, až člověka napadne, jestli se s nimi může třeba pomazlit. „Je potřeba držet si odstup, dodržovat bezpečnost a zachovat rozum. Samozřejmě vím, jak ta zvířata zareagují. Drbu si je přes mříže, a když vidím, že na ně jdou čertíci, stáhnu se,“ říká.

Snaží se ale všechna zvířata naučit, pokud jí to dovolí, aby si od ní dokázala vzít maso z ruky. „Je to výhodné, když je potřeba jim dát prášky, které se dávají do kousků masa. Když jim to dávám přímo do tlamy a oni si to vezmou, mám jasný přehled, že to opravdu sežrali. Někdy je to těžší. Měla jsem tu lva, který řval, dělal divadlo, plival mi do obličeje. Sedla jsem si na bobek, zklidňovala ho, on se sesunul na zem, furt řval a já mu pořád podávala maso. Najednou z něj byla kočička, moureček. Zjistil, že mám maso, a dokázal si ho ode mě vzít.“ Jolana říká, že důležité je neustoupit, nedat najevo strach, být důsledný a povel dotáhnout do konce. Přirovnává to k výcviku psa.

Chovatelé se mohou stát také náhradními rodiči. Jolana se od narození starala o malou lvici Josefínu, pro kterou její matka neměla mléko a nechtěla se o ni starat. Jolana ji tedy nahradila, ale nechtěla zpřetrhat vazbu s její lví mámou, spala s ní nejdříve v šatně, kde ji co dvě hodiny krmila mlékem a později se s ní přesunula do klece vedle lvů.

Když byly Josefíně tři měsíce, podařilo se ji spojit s jejími biologickými rodiči. Přesto pouto s chovatelkou zůstalo silné. „To jsou pocity, které se nedají pořádně přenést, taková vnitřní blaženost,“ popisuje Jolana, co prožívala, když na Josefínu, která byla mezi lví smečkou, zavolala a ona přiběhla.

„Když jsem ji zavolala, zapískala jsem, ona přiběhla, celá rozjuchaná, oddělila jsem si ji od dospělých lvů a šly jsme se pomazlit do klece. Úžasné a zároveň vtipné na tom bylo to, že jak mě brala za mámu, tak když už měla přes metrák, sedala jsem si na zem s oporou za zády, aby mě neporazila, a ona si dala packy kolem mě, vzala si cíp mého svetru a dudlala. Bylo to zajímavé i pro návštěvníky. Obrovská lvice mě objímala kolem pasu a třeba půl hodiny dudlala můj svetr.“

Tento úzký vztah spolu měly do Josefíniných sedmi let. „Pak jsme ji museli odstěhovat do zoo v Ostravě. Byla jsem za ní dvakrát. Poprvé krátce poté, co jsme ji odvezli. Když jsem ji opouštěla, ona řvala, volala mě, já brečela. Hrozně se jí stýskalo, mně taky. Po dvou letech jsem za ní jela zase.”

„Povídala jsem si s ošetřovateli o tom, jaká je, a oni mi říkali, že není moc mazlivá. Chtěla jsem ji vidět. Ale nemohla jsem jít k ní do klece, protože jsem byla těhotná, nechtěla jsem nic riskovat. Jen jsem ji chtěla vidět ve výběhu. Pískla jsem na ni. Viděla jsem, jak přechází, byla ke mně zády. Najednou se zastavila, nastavila uši a stočila je za mým hvízdnutím. Zavolala jsem na ni. Ta letěla z kopce ve výběhu k mřížím, kde jsem stála, úplně rozrušená, já taky. Ona si lehla na zem, já k ní vrazila ruce, ona měla slastně vyplazený jazyk a já ji drbala. Nahoře stáli ošetřovatelé a nevěřili svým očím,“ vypráví.

Ale jsou bohužel i příběhy dramatické, které prožívají chovatelé šelem. Není totiž nic výjimečného, když zvíře napadne ošetřovatele, kterého dobře zná. Jolana přiblížila příběh jedné zahraniční chovatelky, kterou nedávno napadl ve výběhu tygr a zabil ji.

„Když zvíře v zajetí napadne člověka, je to vždycky lidskou chybou. Ta ošetřovatelka, která vstoupila do výběhu, si nezajistila dveře a vlítl na ni tygr, který ji zabil, přestože ji znal. Pořád jsme totiž pro ta zvířata narušiteli jejich teritoria. Pořád jsme slabší a rušivý element a oni jsou vždycky šelmy. Je to o štěstí a momentu překvapení. I zvířata jsou totiž překvapená, když se najednou ocitají bez zábran. Pak záleží právě na štěstí.”

„Znám případ, kdy ošetřovatelka vešla do klece, že ji bude uklízet, a najednou tam byl velký sibiřský tygr. Zvířata jsou zvyklá na určité povely: jdi ven, přejdi atd. Ona zachovala klid, stáhla se, on k ní čichal a ona mu rázně, jako jindy, řekla: jdi vedle! A ten samec od ní odešel a přešel do jiného boxu. Ale to je to strašně velké štěstí!“

Někteří lidé mají pocit, že je život v zoologických zahradách pro zvířata smutný a špatný. Nejlépe asi může odpovědět právě člověk, který svou prací žije a zvířata, o která se stará, pro něj mnoho znamenají. „Zvířata, která se narodí v zajetí a nevědí, co je volná příroda, berou za svůj domov to, co jim člověk nabízí. Jsou to zvířata, která nejsou vystavena jako ta ve volné přírodě stresům, nemusí lovit, obhajovat teritorium, hledat si samici. To teritorium, které mají, jim svým způsobem stačí,“ říká.

Musím se zeptat také na chování návštěvníků pražské zoo. „Bohužel se ještě stále setkávám s některými neukázněnými návštěvníky. To, že někdo hodí chleba se salámem lvům do výběhu, budiž. Ale já v něm nacházím kameny. Házejí je po lvech, aby měli dobrou fotku. Asi si neuvědomují, že když se trefí, mohou jim ublížit, třeba vyrazit oko. Nechápu to!“

Co považuje Jolana Nová ve své práci za největší odměnu? „Dělám to, co jsem vždycky chtěla dělat. Splnily se mi sny, po kterých jsem toužila. Můj vzor je Joe Adamsonová, která odchovala lvici. Já jsem si odchovala lvici i tygřici, která následně odchovala i svá mláďata. Největší odměnou v mé práci je to, když se zvířata, o která se starám, rozmnoží a pak sama úspěšně odchovají svá mláďata.“