Jak vychovat dítě bez mindráků

Láhev s mlékem spadla na zem, roztříštila se a rozlila po podlaze. Moje spolužačka ze třetí třídy, která ji shodila, příšerně zrudla, znervózněla a vypadalo to, že se rozbrečí. Učitelka zareagovala perfektně. Vzala hadr, kýbl, koště a lopatku, které stály v koutě a oslovila celou třídu: "Ukážu vám, jak rozbitou láhev uklidit, aniž byste se pořezali." Do úklidu zapojila i několik dětí, včetně nešťastné dívky.

Je otázka, jestli její rychlá a věcná reakce zvedla spolužačce sebevědomí, ale rozhodně jí ho nenabourala. Což by se určitě stalo, kdyby začala lamentovat, co to vyvedla, že je nemehlo a pak ji nechala napospas případným pošklebkům spolužáků. Ale kolik dospělých dokáže v podobných situacích zareagovat tak klidně a racionálně?

Psychoterapeutka začala doučovat Tomáše, který ještě v devíti letech nedovedl číst. Ale maloval hezké postavičky a dělal to rád. Psychoterapeutka ho požádala, aby jí nějakou namaloval a zároveň jí vysvětlil, co kreslí a proč. Jeho vyprávění o veverce, která v kovbojském vcházela do saloonu, zapsala. Na příští hodinu přinesla text přepsaný na počítači. Takhle to udělali několikrát. Příběhy pak spolu začali číst. Pro Toma to bylo snazší, protože poznával svá slova a věty. Navíc ho vlastní příběhy víc bavily.

Od nich přešli ke katalogu velkovýrobce hraček. Tom si v něm četl o těch, které se mu líbily. Pak si nanečisto zkusil některé objednat k Vánocům. A sice tak, že vyplnil formulář. Trénoval se tím zároveň v psaní. Díky neobvyklému a hlavně citlivému přístupu se během čtyř měsíců dostal na úroveň žáka třetí třídy.

Podle psycholožky se to podařilo hlavně kvůli tomu, že nezačali tím, co Tom neuměl, ale tím, co uměl. Psychoterapeutka ho chválila a povzbuzovala, takže své pokroky vnímal jako viditelné úspěchy. To zvyšovalo jeho sebevědomí a chuť zkoušet nové věci. Brzy dohnal své spolužáky a úspěšně se vrátil do třídy, ze které musel kvůli svým potížím odejít.

"Úspěch významně posiluje sebedůvěru," zdůrazňuje psycholožka a učitelka Patricie Berneová, spoluautorka knihy Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti (Portál). "Nejlepší je, když dítě dosahuje úspěchů nepřetržitě." Podle ní je jedním z hlavních problémů současných vzdělávacích systémů ten, že dětem s budováním sebedůvěry moc nepomáhají. Zdůrazňují spíš chyby a tedy negativa.

"Děti nejsou hodnocené za to, co udělaly správně, což by je motivovalo," říká. "Jsou hodně hodnocené z hlediska svých omylů a selhání." Berneová upozorňuje rodiče, aby se snažili neuvádět své děti do rozpaků, zejména před jejich kamarády. Aby jim projevovali důvěru, nevtíravý zájem a skutečné pochopení.

Pokud jde o strach, který většina z nich mívá z neznámých věcí, zmírníme ho tím, že jim vylíčíme, co je čeká. U holiče, v nové škole, u zubaře, na táboře. Někdy pomůže i to, když je doprovodíme až tam, kam je doprovodit můžeme. Dítě to vnímá jako podporu.

Děti milují návštěvy neobvyklých, zajímavých míst. A nemusí to být zrovna drahé atrakce. Když je vezmete třeba večer do lesa nebo na jezero, případně s nimi budete v noci pozorovat z louky hvězdy, může to pro ně být stejně silný zážitek, a někdy i silnější.

Podobně je dokáže nadchnout skládka bývalého zlatého dolu, kde najdou spousty "zlatého" pyritu, hledání polodrahokamů třeba v okolí Kozákova, ovšem třeba také zdánlivě banální návštěva knihovny, kde si můžou půjčit krásně obrazové publikace. Zážitky nejsou otázkou peněz, ale spíš fantazie. Společný výlet na neznámé místo pro ně nemusí být jen hezkou vzpomínkou. Je pro dítě také oceněním vašeho vzájemného vztahu a posiluje jeho sebedůvěru.

Je typické, že děti s nízkou sebedůvěrou nerady dávají najevo své pocity. Bojí se, že by se jim druzí mohli vysmát nebo je kritizovat. U některých to jde tak daleko, že odmítají tu část své osobnosti, která se umí rozzlobit. Strach z hněvu dokáže některé z nich doslova paralyzovat.

Jak zhoubné je pro vývoj osobnosti potlačování emocí a kolik psychických i zdravotních potíží si tím dítě může v budoucnu způsobit, o tom by odborníci dokázali vyprávět romány. Proto by rodiče neměli okřikovat své dítě, když projeví i záporné emoce. Pokud se může bez obav rozzlobit nebo naštvat, cítí se svobodněji, uvolněněji a roste jeho sebedůvěra. Rodiče by měli hlídat jenom to, aby to nezacházelo do zbytečných extrémů, kterou jsou obtížně přijatelné.

Podle doktorky Berneové pomáhá dětem s nízkým sebevědomím hodně to, když jim rodiče vyprávějí příběhy z vlastního života. O tom, že i jim se spousta věcí nepodařila, něčeho se báli, někdo jim ublížil a obtížně se s něčím vyrovnávali. Protože je překonali, stanou se pro děti nadějí, že by se i ony mohly se svými potížemi úspěšně vyrovnat.

Navíc jim povídání o těch situacích obvykle umožní mluvit o svých pocitech a o tom, jak je prožívají. Jednou z největších rodičovských chyb bývá to, když svou lásku k dítěti podmiňují jeho výkony a chováním. Například dobrým prospěchem ve škole, výkony ve sportovním oddíle, žákovskou knížkou bez poznámek atd.

To je velmi spolehlivý způsob, jak z něj udělat frustrovaného zakomplexovaného člověka. Pro dítě má naprosto zásadní význam, když ví, že ho rodiče budou mít rádi i přesto, že není a nikdy nebude dokonalé. Přesto, že se bude dopouštět chyb, omylů a sem tam i průšvihů. Poněvadž to je přirozené a člověk se tak učí žít.

Když dítě naučíte různým dovednostem, třeba plavání, zvyšujete jeho sebevědomí. Zdaleka nejde jen o to, že je šikovnější a lépe si připadá mezi svými vrstevníky, ale hlavně vidí, že vám na něm záleží.