Článek
Podle psycholožky Alice Vondrové je důležité, aby vztahy zůstaly alespoň společensky korektní. Potvrzuje, že se málokdy stane, že si dva lidé spolu sednou, dají si kafe a řeknou si: „Hele, mě už to takhle nebaví,“ a ten druhý řekne: „Máš pravdu, mě taky ne. Tak víš co? Podáme to.“ Tak to nebývá. Když se objeví takoví výjimeční lidé, rozcházejí se samozřejmě celkem kamarádsky a nedělají si zle.
Jenže skutečnost je obvykle taková, že jeden opouští a druhý je opouštěn. „Ten, kdo opouští a má v sobě alespoň nějaké zrno slušnosti a nad věcí nadhled, je schopen větší velkorysosti a kamarádského přístupu,“ říká Alice Vondrová. Opouštěný člověk v sobě má naopak obrovskou směs negativních pocitů – od lítosti, trpkosti, zloby až k nenávisti. A to se těžko zvládá.
Rozhodně se to hned po rozvodu nedá změnit jako mávnutím kouzelného proutku. Mnoho lidí tyto negativní emoce rozdmýchá ještě tím, že během rozvodu a při jednání o rozdělení společného jmění všechno vyhrotí. Následně však zjistí, že se svým ex-partnerem komunikovat potřebují, ale ono to už nejde.
Nejdůležitější je snaha se dohodnout
Psycholožka proto doporučuje, aby se obě strany vždycky snažily vyřešit všechno dohodou. „Partneři by se měli domlouvat i za pomoci psychologa, mediátora, notáře, to je jedno. Dohadovat se třeba půl roku, ale docílit dohody. Jakmile se lidé začnou soudit, tak se nenávist rozdmýchá mnohdy do obrovských rozměrů a pak už není cesty zpět,“ varuje Alice Vondrová.
Ten, kdo opouští a má v sobě alespoň nějaké zrno slušnosti a nadhledu, je více schopen velkorysosti a kamarádského přístupu,
Takto rozehraná nenávist pak mezi lidmi trvá dál a nejvíce ji odnesou jejich děti. „Když jsou lidé bezdětní, tak ať se třeba pokoušou. V životě se už totiž nemusí vidět. Ale když mají děti, tak spolu v podstatě celý život budou muset být nějakým způsobem v kontaktu. A strašně zkomplikují život nejen dětem, ale vlastně i vnukům, protože tyto problémy se přenášejí dál přes generace,“ říká odbornice.
Je velmi těžké vychovávat děti, když se jejich rodiče nejsou schopni na ničem domluvit. Vždy je pro vztah dětí důležité, aby výchova matky i otce byla jednotná. Ve slušných rodinách se děti pravděpodobně budou stýkat i s druhým rodičem, nebo se rodiče domluví na střídavé péči. V takových případech je nutné spolu vycházet „alespoň korektně společensky slušně“, doplňuje psycholožka.
Šrámy na dětské duši
Psycholožka vysvětluje, že i emočně vypjatý vztah má svůj vývoj. I když se lidé pokusí rozejít kultivovaně, jsou emoce nejžhavější právě po rozvodu. Za rok už však situace vypadá jinak a za tři roky je zase úplně odlišná. Podle Alice Vondrové je ale pro dítě dlouhá doba čekat několik let, až maminka nebo tatínek vychladnou. Za takový čas mohou rodiče na malém dítěti napáchat nesmazatelné škody.
Rodiče by měli v každém případě zájmy svých dětí nadřadit zájmům svým. "V případě žen," říká Vondrová, „i když se dáma na toho tvora, který se s ní rozvádí, nemůže ani podívat, tak ho musí respektovat jako otce svých dětí a alespoň slušně se s ním bavit. Uvědomit si, že vášně vychladnou, život jde dál a ona bude mít jiné partnery, nebo si nastartuje úplně jiný svobodný život.“
Po rozchodu lépe než v manželství
Klára (38) „Manžel si našel přítelkyni a byl rozhodnut naše manželství po patnácti letech ukončit. Nejprve jsem byla zklamaná, nešťastná, zraněná. Pak jsem si uvědomila, že máme dvě děti, a rozhodla jsem se o manželství bojovat. Přesvědčila jsem ho k sezení u partnerské psycholožky, kam jsme docházeli asi tři měsíce. Měla jsem pocit, že se vše vyvíjí pozitivně, a na posledním sezení jsem byla ráda, když manžel pronesl větu, že by to již ukončil. Také jsem měla pocit, že už jsme na nové startovací čáře a naše rodina může fungovat dál. Jenže on to myslel jinak. Chtěl ukončit naše manželství. Byla to pro mě rána z čistého nebe, protože to nijak předem nenaznačoval. Naopak. Teď jsme již dva roky rozvedeni, a po pravdě musím říci, že spolu vycházíme lépe, než když jsme byli manželé. A děti jsou také v pohodě, protože vědí, že mají fungující mámu a tátu.“
Zamiloval se a teď žárlí
Hana (39): S manželem jsme byli klasická středoškolská láska. Když mi po osmnácti letech e-mailem oznámil, že konečně našel tu pravou lásku, zbortil se mi svět. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic, naše dvě děti, společné roky, vše, co jsme společně vybudovali. Jen jeho nová, o patnáct let mladší láska. Nezbylo mi nic jiného než se s tím smířit. Bylo to však o to těžší, že se svou novou partnerkou bydlí můj – dnes už bývalý – muž přes ulici. Vlastně si vidíme do kuchyně. Vždy dával i před dětmi velmi okázale najevo, že se zamiloval a konečně je šťastný. Po roce a půl jsem si i já našla partnera, se kterým jsem šťastná já i děti. To však můj exmanžel nese špatně a začal dělat naschvály. A to už jsme přitom dva roky – na jeho přání – rozvedení.
Děti tátu nechápou
Sylva (36): „S manželem mám tři děti a rozvedení nejsme. Žijeme však odděleně. Před dvěma lety mě totiž i s dětmi vyhodil z našeho domu s tím, že se mnou už nemůže žít a má mladinkou přítelkyni. Byl to šok. Nejhorší ale na tom bylo, že odřízl děti. Nebere si je, vídá je jen sporadicky, tak jednou za měsíc, kdy se staví na hodinku na návštěvu v našem pronajatém mini bytě 2 + kk. Pravda je, že platí všechny kroužky a výdaje na děti, protože bych vše z platu zdravotní sestry opravdu neutáhla. Děti však citově strádají a já jim neumím vysvětlit, proč tátovi nechybějí.“
Pro matku je podle psycholožky vždy výhodné mít s otcem svých dětí slušné vztahy. Protože on je pak také ochoten vyjít vstříc, když matka něco potřebuje. Např. víc peněz, jiné termíny na prázdniny, či když jede na služební cestu a potřebuje, aby potomky pohlídal.
