Článek
Obecně se dá říct, že lži jsou v lidském chování všudypřítomné a stoprocentně pravdomluvný člověk prostě neexistuje. „Jde o fenomén, který přitahuje pozornost laickou i odbornou a někdy se s ním v životě setkává a vyrovnává každý,“ říká psycholožka Hedvika Boukalová s tím, že existuje mnoho podob tohoto fenoménu.
„V našich vztazích na sebe může brát podobu od téměř komické události až po situaci závažnou, s významnými důsledky.“ Asi tedy nebudeme příliš přemýšlet nad tím, jestli byla pochvala našeho nového účesu upřímná a jestli to máme kolegyni věřit. Jinou věcí je, pokud se nám zdá, že manželovy historky o tom, kde byl, nějak nesedí…
Jak zjistíte, že máte co do činění s patologickým lhářem
Každopádně jestliže nás někdo s nějakým špatným nebo manipulativním úmyslem klame a balamutí, není to nic příjemného.
„Kritériem lži je skutečnost, že osoba, jež je obelhávána, neví, že bude obelhávána. Proto například hráči pokeru nejsou obelháváni během blufování, protože to je součástí hry a jejího kontextu,“ vysvětluje psycholožka.
Intuici přebije rozum
Opravdu však alespoň nějak nelze vytušit, že se s námi nejedná čestně? Výsledky studie publikované v časopise Psychological Science ukazují, že v sobě máme instinkty, jež nás na lež mohou upozornit, jen jsou většinou převálcovány naší vědomou myslí.
„I když lidé často nemohou vědomě rozlišit pravdu od lži, vnímají je na nějaké méně vědomé úrovni,“ myslí si autoři studie.
Na to, jak tyto instinkty probudit, poslouchat, a klam tak rozeznat, ovšem všeobecně platný návod neexistuje. „Každý má jiné lživé chování,“ upozorňuje psycholog Gregory Jantz.
„Proto tady není žádná garantovaná metoda, jež by lež odhalovala.“
Jak si vysvětlit nevěru partnera
Poučky o uhýbání očima nebo škrábaní se na nose zkrátka nejsou pravdivé. Zkušení lháři o nich navíc dobře vědí a snaží se takovému podezřelému chování vyhnout.
Potenciálně klamaný člověk tedy musí vzít v potaz spousty faktorů. Jedním je překvapivě věk. Lžeme totiž téměř od plenek. „Už když se podíváme na své dětství, neměli bychom být překvapeni, že lhaní je něčím tak běžným,“ konstatuje psycholog.
„Lži se dají vypozorovat již u dvou a tříletých dětí,“ doplňuje pediatr a psychiatr Michael Lewis s tím, že vyhýbat pravdě se děti naučí rychle.
Lewis zkoumá dětské lži po desetiletí a rozdělil je do čtyř hlavních typů:
- Lež, která chrání city ostatních.
- Ta, která má ochránit samotného lháře.
- Obelhávání sama sebe.
- Snaha někomu ublížit.
Tento model si přinášíme i do dospělosti.
Proč se nevyplácí dětem lhát
Čím jsme starší, tím méně lžeme
Předškoláky bychom samozřejmě neměli soudit tak přísně. „Předškolní děti už dokážou rozlišit mezi pravdou a nepravdivým údajem a vědí, že lhát není správné. Otázkou zůstává, zda děti dokážou hodnotit i dopad své lži,“ upozorňuje psycholožka Boukalová.
„Pokud už o skutečnou lež jde, je u dětí důležité pátrat po jejím motivu. Co chtějí získat, čemu se chtějí vyhnout?“ radí s tím, že dětské lži bývají většinou jednodušší a pod náporem podrobných otázek neobstojí.
I když se na klamání těch nejmenších často přijde, jejich potřeba lhát s věkem nemizí. Lewis se svým týmem udělal experiment, kde slíbil dětem sladkost pod jednou podmínkou – nesmějí se podívat do jisté konkrétní krabice. Děti nechal s krabicí samotné a z druhé místnosti je pozoroval kamerami. O tom, že se do krabice nepodívaly, lhaly dvě třetiny pětiletých dětí a devadesát procent dětí ve věku sedmi let.
Vděku se děti musí učit, bezohledné sobce z nich vychovají rodiče
„Děti, které v experimentu lhaly, měly v průměru o deset bodů větší IQ než ty, které mluvily pravdu,“ říká pediatr s tím, že na tom byly lépe i s emoční inteligencí, a dodává ještě jeden zajímavý postřeh: „Více lhaly i emočně stabilnější děti.“
Podle odborníků z Fondu Evelyny Debeyové frekvence lhaní stoupá až do puberty a nejvíce lžou adolescenti. S přicházející dospělostí ale frekvence klesá, a čím jsme starší, tím je nižší. Pravděpodobnost, že vám bude lhát šedesátník nebo starší člověk, je opravdu velmi malá.
Jak často klameme?
Otázka, jak často lže takzvaně průměrný člověk, odborníky trápí a čísla se ne vždy shodnou. „V naší nedávné studii šedesát procent participantů uvedlo, že během typického dne neřeknou ani jednu lež, a dalších dvacet pět procent uvedlo, že řeknou jednu, maximálně dvě lži denně. Takže to vypadá, že osmdesát pět procent lidí je v podstatě upřímných,“ uvádí profesor psychologie Christian Hart.
Podle stejné studie ale jedno procento lidí lhalo víckrát než dvacetkrát denně. „Takže se zdá, že malá skupina lidí lže opravdu hodně a je zodpovědná za většinu lží v naší společnosti.“
Takové lidi nejpravděpodobněji odhalíme prostě časem. Jiné výzkumy ukazují, že i pro tyto lidi platí, že lež má krátké nohy. Jejich romantické vztahy končí právě kvůli lži, ze stejného důvodu ztrácejí i práci.
Proti chronickým lhářům začnou časem mluvit fakta, takže pokud si u nich povšimneme něčeho zvláštního, chce to trpělivost. Popřípadě si srovnávat zkušenosti se společnými kamarády nebo kolegy.
Metoda agentky FBI
Ale co s lidmi, kteří nám obvykle říkají pravdu nebo které tak dobře neznáme? Ani policie samozřejmě neodhalí sto procent zločinců, ale má své metody, jak s nimi jednat.
Bývalá agentka FBI LaRea Quyová radí, čeho si všímat a jak jednat. Potenciální lhář by se rozhodně neměl cítit jako na výslechu.
- Vytvořte souznění. „Hodný policajt“ toho obvykle zmůže víc než „zlý polda“. Chovejte se během konverzace empaticky a dozvíte se toho mnohem víc, než kdybyste byli studení a obviňující.
- Překvapte je. Nečestná osoba se bude chtít připravit na vaše potenciální otázky, aby její odpovědi zněly instinktivně a přirozeně. Možná si i správné odpovědi nacvičovala předem. Takže se jí zeptejte na něco, co nečeká. Pravděpodobně zaškobrtne.
- Spíš poslouchejte, než mluvte. Lháři typicky mluví o něco více, aby zněli věrohodně a získali si svého posluchače. Také používají komplexnější věty, aby zakryli pravdu. Proto si uvědomujte tyto věci:
Stres většinou způsobí to, že lidé mluví rychleji.
Stresovaná osoba často mluví o něco hlasitěji.
Náhlá změna přirozeného hlasu obvykle poukazuje na úskok.
- Všímejte si ‚ne‘. Je to klíčové slovo vedoucí ke zjištění, jestli vás někdo klame. Když říká ne, obvykle není upřímný, pokud se přitom dívá jiným směrem nebo u toho zavře oči, popřípadě váhá. Někdy prodlouží ne na nééé. Nebo ho jakoby zazpívá.
- Požádejte o historku pozpátku. Pokud příběh opakují pravdomluvní lidé, uvědomují si při jeho opakování více faktů a detailů. Lháři si svou historku nacvičí a pak ji opakují stále dokola téměř nezměněnou. Pokud budete otázky pokládat tak, že obrátíte chronologii příběhu, lhář se bude spíš zadrhávat a držet stejných slov, kdežto pravdomluvný člověk bude naopak přidávat detaily.
- Dejte si pozor na příliš mnoho komplimentů. Jistě, někteří lidé jsou přirozeně velmi milí. Ale pokud se vám někdo snaží až příliš zalíbit, něco tu nemusí sedět. Přílišný souhlas s vašimi názory, konstantní pochlebování a nepřirozený smích vašim vtipům nejsou znamením věrohodnosti.
- Pokládejte doplňující otázky. Někdy se lidé pouze cítí za něco trapně. Například na pracovním pohovoru se kandidát může cítit nesvůj kvůli tomu, že ho vyhodili z předchozí práce. Nemusí to znamenat, že není pro nové místo kvalifikovaný. Je dobré vidět věci v kontextu.
| Řeč těla leccos prozradí |
|---|
| Dlouhý nos jako Pinocchiovi žádnému lháři nenaroste. Ani se na něm nebude škrábat. Přesto se některé nonverbální projevy sledovat vyplatí. Chce to ale cvik, a především nepřeceňovat vlastní detektivní schopnosti a možnosti – podobně se totiž mohou chovat lidé i z naprosto nevinných důvodů. Na co si tedy dát pozor, pokud máme podezření, že jsme klamáni? |
| Nerovnoměrnost ve výrazech obličeje. Během přirozených projevů emocí se nám obličejové rysy projevují symetricky. Například jdou nahoru oba koutky úst, při překvapení se nám stejně zvedá obočí. Při úsměvu jen jedním koutkem nemusí jít o upřímnost. (Ovšem pozor, někteří lidé mají právě k takovým grimasám předurčené, přirozené dispozice a o lháře nejde.) |
| Falešný úsměv. Používáme ho, když se kvůli něčemu cítíme nekomfortně, ale chceme to zakrýt. |
| Uklidňování sama sebe. Toto se dá vypozorovat snadno. Pokud jsme ve stresu, chceme vyvolat pocit bezpečí, které cítíme, když nás hladí osoba, jíž důvěřujeme. Sami si proto hladíme hřbet ruky, krk, temeno hlavy, muži se prohrabují ve vousech. |
| Roztažení zorniček. Tohle zvládne vysledovat jen dobrý pozorovatel. Zorničky se rozšíří v případech, kdy po něčem toužíme, i když slovy říkáme, že ne. |
| Náhlá změna postoje těla. Když se někdo snaží působit sebevědomě a uvolněně, ale najednou sebou trhne, může to naznačovat, že jen předstírá. |
