Jak se učí sex po česku

„My vám všechno povíme.“ „Jo, my vám všechno vysvětlíme,“ holedbá se hlouček studentů, když se jich chci jako novinářka zeptat na jejich postoj k problematice sexuální výchovy. Jenže na otázky většinou odpovídají „Jo! Co? Fakt? (ha, ha, ha)“ a „No jasně.“

Sexuální výchova je pro školy povinná, každá škola si ale zařizuje sama to, jak hodiny a přednášky budou vypadat, a to proto, že školní osnovy nejsou příliš specifické v tom, jak by se měla sexuální výchova vyučovat. Říkají jen, že by se děti měly dozvědět o prevenci sexuálních chorob, o menšinách a tak dál. Na vedení školy pak je, jestli předá odpovědnost do rukou učitelům, nebo si zavolá externí odborníky.

„Tak učili jsme se o tom v biologii. Mužské a ženské pohlavní orgány (ha, ha, ha),“ říká patnáctiletá Andrea. „Nic novýho,“ dodává. Sexuální výchova patří i do občanské výchovy. „Tady s paní učitelkou jsme nandávali kondom na koště, protože jsme nesehnali banán,“ vzpomíná si blonďatá slečna, jak se učili o prevenci proti přenosu viru HIV. Andrea ještě s rozpustilým smíchem dodává, že o sexu chce vědět úplně všechno, hodně ji zajímá a bude se i nadále vzdělávat, jak jen to půjde.

Dnešní studenti tedy berou diskuse o sexu a sexuálním životě s nadhledem a zřejmě nemají ostych se tématu věnovat. Chuť učit se a doplňovat si informace tu očividně je. Tento fakt mohou učitelé a přednášející jen přivítat.

Televize, tisk, internet - to všechno jsou dnes bohaté a především snadno dostupné zdroje informací, ale i otázek o této problematice. Dnešní děti si dokonce často myslí, že o sexu vědí daleko víc než jejich rodiče. A ti se navíc podle odborníků se svými dětmi o daném tématu baví více než v minulých desetiletích. Přesto je v některých rodinách sex stále ještě tabu, nebo se s diskusemi začíná příliš pozdě.

Dnešní trend jednoznačně hlásá informovanost od nejútlejšího dětství. Bez váhání odpovídat na všetečné otázky našich malých zlatíček, které mohou nejedné mamince vehnat ruměnec do tváří. Výsledky statistik zabývajících se touto problematikou trend informovaných dětí jen potvrzují. V počtu nakažených virem HIV je na tom naše republika opravdu dobře. Ročně se bavíme jen o několika desítkách případů. Počet nechtěných těhotenství dívek pod osmnáct let se také ročně počítá jen na pár desítek. I průměrný věk ztráty panictví a panenství je podle výzkumů v dnešní době až kolem osmnácti let.

Vlastní názor mají žáci i na nevěru. „Podle mě je to úplně normální, zvlášť teď, když jsme mladí,“ prohlašuje sebevědomě deváťačka Martina v první řadě. Zbytek třídy v zásadě přikyvuje a hihňá se.

Podle lektorky etiky a sexuální výchovy Marie Novákové, která byla sama středoškolskou studentkou v sedmdesátých letech, jí pravdivost statistiky potvrzují hlavně studenti středních a vysokých škol, se kterými osobně mluví. Marie je velká idealistka. Svoje přednášky vede tak, aby studentům vysvětlila, že pravým důvodem k sexu je láska. Učí je také mít větší úctu k sobě samému a ke svému tělu.

„I páťáci vědí, že pokud jsou zamilovaní, chtějí být zamilovaní navždy,“ myslí si Marie, která začala učit sexuální výchovu v polovině devadesátých let. Se studenty si povídá o tom, co je vlastně sex. Že začíná už tím, že se na sebe ve školce dívají dvě děti, že se poprvé vezmou za ruce nebo se poprvé políbí. Studentům se také snaží osvětlit, jak se chovat v partnerském vztahu a jak by se měl jejich přítel či přítelkyně chovat k nim.

Marie studentům očividně fandí a snaží se jim porozumět. „Když jsem byla v jejich věku, nosily se krátké sukně. Chodily jsme oblékané podobně jako dnešní dívky,“ vysvětluje lektorka s tím, že mladým děvčatům se pochopitelně líbí, když se na ně někdo obdivně podívá, méně už si ale uvědomují, že by se tím mohla dostat do problémů.

„Řeším to tak, že pochválím hezké a nepříliš vyzývavé oblečení nějaké dívce, a pak si povídáme o tom, proč je, nebo není dobré se takhle oblékat,“ vysvětluje Marie.

„Jde i o to, aby žáci měli ve vztahu sebeúctu, kterou by měli získat v rodině, bohužel to tak vždycky není.“ Během přednášky požádá slečny, aby zavřely oči a představily si pěkného kluka. Pak pokračuje tím, že mladík má zájem s dívkou chodit, ale ví se o něm, že věrnosti zrovna neholduje. Marie řekne dívkám, aby ruku zvedla ta, která by s ním i tak chodila.

Ruce zvedne jen pár slečen. Když se jich Marie zeptá proč, holky jsou buď naivní a prohlásí, že dotyčného krasavce změní, nebo si nevěří a myslí si, že by s nimi lepší nechodil.

„Děti si často pletou dojmy s pojmy. Jejich znalosti jsou široké, ale jednostranné a velmi nepřesné,“ vysvětluje s tím, že se snaží dát sexualitu do kontextu se vztahem. Po přednášce mi říkají, že věci o vztazích se nedočtou v žádném časopise,“ vysvětluje Marie.

Časopisy pro náctileté se spíš zabývají fyzickými věcmi. Ani romantické příběhy filmových postav nebo novodobých hvězd jim prý moc neukážou, jak být s partnerem v rovnocenném vztahu. Představy o osudovém vztahu jsou sice krásné, ale těžko splnitelné.

Ministerstvo školství nedávno připravilo oficiální příručku, kterou se měli řídit všichni učitelé občanské výchovy, ale po protestech církve a některých rodičovských aktivit byla stažena. Ve společnosti probudila poměrně vášnivou debatu o tom, jestli má ve škole své místo.

Dvaapadesátiletý gay-aktivista Jiří Hromada tuto příručku pomáhal připravovat. Jeho úkolem bylo zpracovat kapitoly o homosexualitě, ve kterých jde především o boj proti homofobii. „Co se týká kapitol o homosexualitě, jde hlavně o to, jak uvést věci co nejdřív do správného kontextu, aby je děti dobře vstřebaly a nevytvářely si předsudky,“ dodává s tím, že postoj většinové společnosti je dnes bez pochyby mnohem otevřenější a vstřícnější než za jeho mládí.

Potřebnost sexuální výchovy a jejího upřesnění samozřejmě podporuje s tím, že příručka konečně učitelům dávala jasné vodítko, jaké informace žákům sdělovat. Předtím to bylo jen na jejich posouzení. Myslí si, že vzdělávání je v tomhle ohledu potřeba.

Přesto si ale, když vzpomíná na svá léta ve škole, na neinformovanost nestěžuje. „My jsme žádnou sexuální výchovu neměli. I tak jsme si dokázali najít informace,“ říká Hromada, který vnímal svoji odlišnou sexuální orientaci už od třinácti let, tedy na začátku sedmdesátých let. Informace od autority ale v pubertě přece jen dostal. „Měl jsem velmi dobrý vztah s maminkou, byli jsme si velmi blízcí a povídali si o všem. Když se zdráhala o něčem mluvit, řešila to jinak,“ vzpomíná Hromada.

Jednou našel třináctiletý Jiří na psacím stole ve svém pokoji knížku pro dospívající.

Nejdřív nalistoval kapitolu o homosexualitě, která ho překvapila. „Dočetl jsem se tam, že pokud by mě někdy oslovil nějaký pán s tím, že mi pomůže s úkoly nebo mě zavede do sportovního oddílu, tak mám jít a udat ho na policii. Říkal jsem si, že já bych s ním klidně šel, kdyby byl hezkej,“ směje se Hromada. Vážně to ale očividně nemyslí.

I když má škola pro sexuální výchovu otevřené dveře a osnovy nařizují, aby se nějakým způsobem vyučovala, intenzita výuky se velmi různí. Sedmnáctiletý gymnaziální student Pavel si pamatuje jen jedinou přednášku, která se týkala prevence drogové závislosti a sexuality. Kromě varování před závislostí na návykových látkách dostal rady ohledně prevence proti viru HIV.

„Vím, že jsme měli sexuální výchovu v osnovách občanské nauky, ale vzhledem k tomu, že byla určena na konec roku, nestihli jsme nic probrat,“ vysvětluje Pavel. Má i přítelkyni, ale dodatečné informace a znalosti z oblasti sexuality prý nijak zvlášť nevyhledával. „I když se o sex nijak nezajímáte, stejně se k vám informace nějak dostanou. Pamatuji si například, jak jsem sledoval pořad v televizi a byla tam reportáž o sexu,“ dodává. Spolehlivým zdrojem byli i spolužáci a podle Pavla hlavně vlastní zkušenosti.

Patnáctiletá Patricie dostala poměrně zevrubnější průpravu. Na různých seminářích jí odborníci, kteří obcházejí základní školy, vyprávěli o možnostech přenosu HIV a o tom, jak neotěhotnět. „Až budu mít stálou známost, budu používat antikoncepci, kterou si jednou za tři měsíce nalepíte na kůži. Bude s tím nejmíň práce,“ uvažuje školačka.

Když přemýšlí nad tím, jak sexuální výchova pro školy vlastně vypadá, rozesměje se. „No, prezervativy nám rozdávali, už když mi bylo dvanáct. Dostali jsme vždycky jeden za správně zodpovězenou otázku. Hodně jsem se hlásila a všechno věděla, takže jsem jich domů donesla dost,“ vzpomíná s úsměvem školačka a vyfoukne kouř z cigarety.

Jinak podle ní záleží hodně na přednášejícím. „Naposledy jsme se dozvěděli, že pokud nechceme dostat HIV, měli bychom abstinovat a taky hlavně abstinovat,“ vyprskne Patricie. „Člověk na přednášce to opakoval hodinu a půl. Taky jsme si měli koupit knihu, kterou napsal, abychom se z ní všechno dozvěděli. Ale nevím, jestli takové poučování pomůže.“

Patricie si myslí, že o sexu a vztazích toho rozhodně ví víc než její máma. Shodou okolností učitelka. Doma moc otázek na téma intimní vztahy nedává, nevěří, že by jí rodiče mohli poradit.

Když se jí zeptám, jestli věří statistikám, které tvrdí, že dnešní mladí lidé mají první pohlavní styk průměrně až v osmnácti letech, okamžitě odpoví, že ne. „Dotazníky se vyplňují ve škole a učitel pozná písmo svých žáků. Hodně mých spolužáků v nich prostě nepsalo pravdu o tom, jestli s někým už spali,“ vysvětluje.