Článek
Všimli jste si, jaký máte obvykle dobrý pocit, pokud někomu dáváte radu nebo ho o něčem poučujete?
„Když jsme v pozici, kdy někomu můžeme radit, pocítíte vlastní moc,“ upozorňuje profesor psychologie Art Markman. Je to často až opojné a taková situace v nás utvrzuje vědomí vlastní hodnoty. Ať už oprávněně, či nikoli.
Není proto divu, že nás zklame a raní, pokud se dotyčný našimi radami neřídí. Měli jsme přece jen dobré úmysly! Nebo ne? A proč se tohle všechno vlastně děje?
Jako neposlušné dítě
„V prvních letech své terapeutické praxe jsem byl velmi překvapen, že si ode mě klienti nenechají přímo poradit. I když ke mně docházeli, protože hledali způsob, jak lépe zvládat svůj život. Dnes mě naopak spíš překvapuje, když radu přijmou,“ říká psychoterapeut Frederic Neuman a popisuje případ jedné ze svých klientek.
„Hledala zaměstnání, ale odmítala si vzít vhodné oblečení na pracovní pohovory. Moje doporučení, aby se oblékla přiměřeně, ignorovala. Když jí totéž po roce poradil kamarád, nejen že ho poslechla, ale také se mě zeptala, proč jsem to nikdy neudělal já,“ vzpomíná psychoterapeut a dodává, že klientka musela k rozhodnutí nejdřív dojít sama, až pak byla schopna radu přijmout.
Proč se tedy tak často musíme nejdřív spálit, než přijmeme i osvědčená doporučení od přátel či kompetentních osob?
„Dnešní dospělí strávili velkou část dětství posloucháním kázání učitelů a byli podřízeni rodičům, kteří kontrolovali převážnou část jejich života. Dřív nebo později v životě dosáhli bodu, kdy mají poslouchání dost. Raději udělají chybu a přijmou důsledky. Jako neposlušné dítě,“ myslí si klinický psycholog Seth Meyers.
Jak rodiče manipulují s dospívajícími dětmi
S kamarády opatrně
Rady ale ignorujeme i z dobrých důvodů, například na základě pragmatické úvahy. Prostě víme, že nám doporučení nepomůže.
„Výsledky studie Amy Beisswangerové a Erica Stonea z roku 2010 ukazují, že nás kamarádi často nabádají, abychom riskovali způsobem, kterým by si sami hazardovat netroufli,“ upozorňuje výzkumná pracovnice v oblasti rozhodování Eva Krockowá. „Je to překvapivý výsledek. A určitě stojí za to, položit si otázku, proč tomu tak je.“
Když ponecháme stranou nečestné úmysly, kdy lidé chtějí svého známého obelstít a poškodit, takže ho navádějí ke špatnému rozhodnutí, může být důvodem špatných rad nízké sebevědomí kamaráda.
„Lidé, kteří se podceňují, budou přeceňovat vás i vaši schopnost zvládnout riskantní situaci.“ Krockowá ještě uvádí příklad neinformovaných kamarádů – těch, kteří se neobtěžují vyptat se na celkovou situaci včetně detailů a zjistit si dostatečné množství informací. Jejich poučování se pak dá přirovnat ke střelbě naslepo.
Jak být lepšími přáteli
Jak tedy můžeme poznat, od koho a jakou radu přijmout? A kdy si nekomplikovat život posloucháním zbytečností? Poradce Alex Turnbull radí zamyslet se nad několika body:
- Zrcadlí zkušenosti radícího ty moje? Je zajímavé a často užitečné ptát se lidí, kteří mají jiné životní zkušenosti. Ale sami se musíte rozhodnout, jestli jsou pro vás jejich rady relevantní. Vždyť i my sami dáváme rady z vlastní perspektivy: „Já bych na tvém místě udělal…“ Perspektiva radícího je podstatná. Víc se pravděpodobně trefí, pokud má stejné nebo podobné životní, pracovní či osobní cíle.
- Pozor na předsudky. Pravda je, že raději přijmeme doporučení, jež potvrdí naše současné přesvědčení a postoj, než to, které je s nimi v rozporu. Není to nutně špatně, ale měli bychom si toho být vědomi.
- Srovnávejte. Zeptejte se více lidí na více názorů.
- Rozmyslete si, jestli pro vás v případě špatného rozhodnutí bude lepší, když se zmýlíte vy, nebo když poslechnete cizí špatnou radu. V důsledku jste to vy, kdo rozhodnutí udělá a ponese za ně důsledky. Někdy je lepší následovat svůj instinkt, selhat a poučit se než poslechnout cizí názor, selhat a litovat toho, že jste svůj instinkt nenásledovali.
Odborníci radí neradit
A co když jste na druhé straně? Vidíte někoho blízkého, jak se trápí. Kolegu, který si neví rady s úkolem… Poradit je přece aktem dobré vůle a snahy pomoci. Podle mnoha odborníků, kteří se poradenstvím živí, bychom si to ale měli sakra rozmyslet, než začneme někomu mluvit do života, i když bychom často vážně chtěli.
Vůči poskytování nevyžádaných rad totiž není zcela imunní nikdo. „Myslíme si, že pomáháme člověku v nouzi. Neuvědomujeme si ovšem, že dávání rad může snadno představovat překážku v mezilidských vztazích,“ vysvětluje expert na řešení konfliktů Aido Civico.
Tím, že radíme, podvědomě posíláme druhému zprávu, že nemá schopnosti a prostředky, jak vlastní problém vyřešit. V podstatě mu dáváme najevo, že není dost dobrý.
Dobře míněné rady kamarádek, které nefungují
Podle Gustava Razzettiho má nejlepší odpověď na problém ten, koho se týká:
- Nespamujte lidi svými moudrými řečmi. Nevyžádaná rada prostě nefunguje. Lidé se mohou cítit odsuzováni a kritizováni, a pokud vyvíjíte nátlak, jen se vůči vám uzavřou. Vměšovat se do cizích záležitostí je delikátní věc.
- Nepřemýšlej! Neodsuzuj! Poslouchej! Jak řekl americký herec a publicista Will Rogers: Nikdo nepropásněte dobrou příležitost zmlknout. Někdy je nejlepší rada žádná rada. Když člověka vyslechnete, změníte svou roli ze ‚zachraňujícího hrdiny‘ na ‚pomocníka‘. Pokud se pokusíte situaci skutečně pochopit a přijmout perspektivu toho druhého, je to mnohem účinnější, než když ho nutíte přijmout tu vaši. Navíc, ruku na srdce – máte dost informací, než otevřete pusu? „Samozřejmě je snadné do této pasti spadnout, i když si to člověk uvědomuje,“ uzavírá Razzeti.
| Pan Radílek |
|---|
| Nevyžádanou radu dostaneme čas od času nejspíš všichni. Ale co když na nás někdo pálí jeden „dobře míněný“ pokyn za druhým? „Všimla jsem si zajímavého jevu. Čím větší radílek, tím méně užitečné jeho rady jsou. Většinou jen dávají pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé a jasné, tedy absolutně neužitečné a hlavně zbytečné,“ myslí si lektorka komunikace Petra Lachnittová s tím, že je bezpředmětné takového člověka upozorňovat na to, že je vám jeho poučování nepříjemné. „Bude tvrdit, že to dělá jen pro vaše dobro.“ V tom případě je lepší prostě poděkovat a dát najevo, že jsme se svými postupy a doporučeními spokojeni. A že si to uděláme po svém. I ironie je povolena. Co třeba: Děkuji za tvou třetí (čtvrtou, pátou…) radu! nebo Máš pro mě ještě nějakou zpětnou vazbu? |
