Článek
"Jakmile skončí první tři měsíce nového života v důchodě, často vzniká uvnitř vztahu rozčarování," vysvětluje Marie-Adeline Poncetová, která již 30 let pořádá kurzy přípravy na důchod a značnou část hodin věnuje právě manželským vztahům.
Dost často se stává, že právě v tomto období si dlouholetí manželé uvědomí, že nemají společné zájmy ani stejná očekávání. Dohodnout se tak na společném trávení času je velmi složité a po psychické stránce náročné. Což potvrzuje i příběh Hervého, který odešel do důchodu o pět let dříve než jeho manželka Solange.
"Trávil celé dny na gauči. Zpočátku se snažil trochu starat o domácnost, ale to mu dlouho nevydrželo," vzpomíná Solange. "Chápu, že byla nervózní, když v šest hodin ráno vstávala do práce a já jsem se jen protáhl a pokračoval v odpočinku," přiznává Hervé. Připouští, že ho péče o domácnost psychicky ničila a že potřeboval pomalu dobíjet baterie, bez ohledu na povinnosti.
Ještě dnes pro manželské páry, které odcházejí do důchodu, zůstává domácnost polem působnosti ženy. "Jeden muž mi vyprávěl, jak mu manželka vyhradila jen jedinou skříň, kam si mohl dávat své věci," říká Daniele Lauferová, kterou citoval francouzský deník Le Figaro. Někdy to bývá čas, kdy se manželka rozhodne vyrovnat si účty s manželem, který byl příliš autoritativní. "Dala mu jasně najevo, že jí doma překáží, a omezila jeho roli v domácnosti na některé nákupy," dodává.
Přibývá rozvodů
Podle francouzského Státního ústavu pro demografický výzkum (INED) se mezi osobami staršími 60 let v posledních deseti letech dramaticky zvýšil podíl rozvodů, a to o celých 35 procent. Ne všichni se ale hned rozvádějí. Některé ženy přiznávají, že by bylo po tak dlouhém soužití škoda všechno zahodit. Podle Daniele Lauferové je důchod jen další krize. "A podobně jako všechny krize nakonec manžele může posílit," zdůrazňuje.
Marie-Adeline Poncetová tak na svých kurzech dává budoucím důchodcům praktické rady, jak zabránit konfliktům. Každý si musí najít modus vivendi, tedy způsob spolužití, podle toho, co manželský pár prožil, a podle temperamentu každého. "Mohou jít do kina nebo posedět na terase na sluníčku," říká.
Aby člověk vyšel z této krize bez úhony, je lépe, když si buduje svou nezávislost po celý život. To znamená mít svůj okruh přátel, své aktivity, své zájmy. Především je třeba dát životu smysl. "Spíše než si pasivně užívat kultury nebo sledovat sport je lépe vzít si na starost nějakou činnost, podílet se na sociálním životě ve své čtvrti. U nás například důchodci založili sdružení, které opravuje hračky a pak je dodává do dětských domovů," říká Poncetová.
Zásadní je podle ní ponechat si nezbytný čas na přemýšlení, které umožní najít smysl této nové životní etapy, a dát ten čas i tomu druhému. "Jen tak vás tato etapa může obohatit, a navíc zajistíte rovnováhu v domácnosti," dodává.
