Jak na výbušnou a neurotickou povahu

Na první schůzku jsem jela do Českých Budějovic. Domluvila jsem si hodinu u body terapeuta PhDr. Filipa Abramčuka, Ph. D. Hned, jak jsem vešla do jeho ambulance, mě do očí uhodila matrace na zemi.

„Některým klientům může přijít zvláštní, že ji tady vidí,“ reaguje na můj pohled Filip Abramčuk. „Zvlášť když vlastně přijde žena k muži.“

První hodiny s klienty sedí v křeslech a povídá si s nimi o tom, co je k terapeutovi přivedlo a na čem chtějí pracovat. Já si ale sednu rovnou na matraci, protože na povídání není čas a já chci hlavně vyzkoušet, jak může mé psychice pomáhat právě práce s tělem.

Filip Abramčuk vystudoval psychologii, udělal si doktorát a pak se přihlásil do čtyřletého body terapeutického výcviku. „České školy vám dají teoretické znalosti. Na akademické půdě se nenaučíte práci s lidmi,“ vysvětluje, proč pokračoval ve studiu i po doktorátu.

V body terapii je důvěra mezi klientem a psychologem klíčová už proto, že v ní není zakázán fyzický kontakt, jako je tomu například u psychoanalýzy, a klient by se měl uvolnit tak, aby se mu sedělo, popřípadě leželo pohodlně.

Dostanu tedy polštář pod nohy, opřu se o zeď a mám za úkol procítit celé své tělo. Na konci hlásím, že mi trochu těžknou nohy, mám pnutí na hrudi a nepatrně mě píchá za krkem. Jsem trochu překvapená, protože těchto vyloženě fyzických pocitů si normálně moc nevšímám. Už už se snažím vysvětlit, že mám problémy se zády, jako každý člověk se sedavým zaměstnáním, a napětí na hrudi způsobilo určitě to, že jsem v ordinaci i pracovně.

Logické vysvětlení pocitů na těle ale není to, oč body terapeut usiluje. Filip mě vyzve, abych se postavila. Zaměřujeme se teď na těžké nohy a za pár minut si už připadám jako ve školce. Terapeut s doktorátem z psychologie poskakuje a nebojí se vydechnout hlasitě. Opakuji to po něm. Samozřejmě jen proto, abych se uvolnila, ale příjemně mi není. Napětí prožívám ještě intenzivněji.

Můj průvodce tělesnými pocity mě vyzve, abych se sama dostala do polohy, o kterou si říká moje tělo. Kleknu si na kolena a sepnu ruce. Povídáme si, jak se cítím.

„Nemáte chuť tu polohu změnit?“ dostávám otázku. Hlavu si položím na matraci, vezmu si dva polštáře a dám si je přes hlavu. Najednou je napětí pryč a já se začnu chichotat jako malá. Připadám si jako dítě, které se schovává před maminkou a náramně si to užívá.

Báječně se uvolním a dobrá nálada mi zůstane celé odpoledne. O můj zážitek se podle terapeuta postaralo spojení s dětskou složkou, kterou v sobě všichni máme, s dětskou hravostí a bezstarostností. Během prvního -zkušebního - sezení jsem prožila jen kousíček z toho, kam by mohla práce s mým tělem i duší pokračovat. Časem bychom se nejspíš dotýkali i nezpracovaných témat z minulosti a sezení by zřejmě nebyla tak příjemná. Na terapii se dostanou lidé s různými cíli a problémy. Práce může trvat i několik let.

„Někdo za mnou přijde s tím, že nestíhá své pracovní povinnosti a pouhý time management mu nestačí. Při sezeních problém vyřešíme a dál už nepokračujeme. Jiným lidem jde zase spíš o osobní rozvoj nebo řeší hlubší problémy,“ vysvětluje Filip Abramčuk.

I když body terapie pracuje hodně s tělem, takzvaný body reading neboli čtení těla, které by okamžitě odhalilo vaše problémy i jejich řešení, nečekejte. „I když pozoruji klientovu fyzickou stránku, nechávám ji na sebe působit spíš intuitivně. Prostě jako člověk vnímám člověka. Jde spíš o pocitovou věc. Na druhou stranu je tu několik typických oblastí,“ říká Filip.

Pozorovateli může napovědět například napětí v očích, tuhost kloubů nebo zborcení hrudníku, při rozhovoru také to, jakou energii ve svém těle cítíme. „Někdy ke mně přijde například klient s mohutným tělem, ale velmi slabým hlasem. I to může ledacos napovědět,“ dodává Filip.

Pokud chce mít klient v terapii výsledky, musí počítat s větší časovou i finanční investicí. Někteří psychologové a terapeuti mají smlouvu s pojišťovnou, takže klient nic neplatí. U jiných, jako tomu je i v případě všech tří psychoterapeutů, které jsem navštívila, stojí hodina terapie několik set korun, ale může přesáhnout i tisícikorunu.

Další způsob, jak vstoupit do terapie bez dlouhého vysvětlování situace a pocitů, je arteterapie. Malování obrázků je uznávanou metodou, která má v současné době v psychologických kruzích své pevné místo.

Abych zjistila, co se dá vyčíst z kresby, nakreslila jsem obrázek s tématem „moje vizitka“ a přivezla ho Janě Merhautové do Děčína, kde ve své arteterapeutické ambulanci ordinuje jak pro dospělé, tak pro děti.

Ještě než jsem se usadila, už jsem se omlouvala, že malovat vůbec neumím. Psycholožka mě ujistila, že neznalost malířských technik je přímo žádoucí. „Pokud ke mně přijde klient s malířskou průpravou, nechám ho kreslit druhou rukou, aby technika nezakryla pocitovou stránku,“ vysvětluje Jana Merhautová, která dělá jak individuální sezení, tak skupinové terapie.

V místnosti vidím spoustu plyšových hraček i různě veliké dřevěné panáčky. „Jsou perfektní, třeba když pracujete s dětmi. Mám tu plyšáky pavouka, lva a spoustu dalších,“ vysvětluje Jana. Hračka může symbolizovat například jednoho z rodičů.

Když se vrátíme k mé kresbě, říkám si, co se vlastně dá poznat z pár skvrn na papíře. A kupodivu toho mohou prozradit opravdu dost. Kreslila jsem samozřejmě jednoduše a přinesla jsem jen pár různě barevných skvrn na formátu A3.

Jana Merhautová mířila otázkami, které určovaly barevné skvrny, opravdu přesně. Podle zelené barvy se trefila do minulosti rodinných vztahů, poznala dokonce i to, které věci mě přitahují. Dívala se na obrázek z různých stran. V jedné chvíli ho otočila a položila na zem.

„Těmi barvami na podkladu jste znázornila živly a tím, že jste je rozdělila a ohraničila, vlastně říkáte, že své emoce strukturujete a dovolíte jim vyplout na povrch jen někdy,“ myslí si o obrázku Jana. „Například takoví umělci do obrázků často zakreslí více chaosu,“ dodává. Pak mě ujišťuje, že případnou práci se mnou vidí spíš na osobní rozvoj.

„K první kresbě bychom mohly přiložit další papíry a dokreslila byste na ně takovou mapu sama sebe. Taky by se daly jednotlivé části rozstříhat a použít pro další kreslení,“ vysvětluje Jana. Postupně by pak na světlo vypluly další rysy a témata, na kterých bych měla pracovat. Na otázku, jak dlouho by to asi trvalo, odpovídá: „Délka terapie záleží na zakázce, kterou dostanu.“ Nějaký výsledek se může dostavit už za takových patnáct sezení, ale psychoterapeutka má i klienty, kteří docházejí několik let.

Tvrzení, že dnešní člověk příliš přemýšlí hlavou a své tělo a jeho fyzické projevy spojené s psychikou ani nevnímá, není vlastní jen body terapii. Další metoda, která se u nás stává čím dál tím populárnější, přišla ze Spojených států. Focusing má pomoci člověku lépe si uvědomovat své pocity (takzvané zakotvené prožívání) a předcházet tím například depresi.

„Základy focusingu se dají naučit během víkendového kurzu, i když tato metoda sama o sobě tak jednoduchá není,“ vysvětluje pražská psychoterapeutka Martina Tichá. K takzvanému fokusování potřebujete někoho, kdo vás bude provázet. Během kurzu to bývá profesionální psychoterapeut. V soukromí nebo ve skupinách může být průvodcem a partnerem při focusingu i neprofesionál - obvykle k tomu stačí absolvovat kurz.

Průvodce se většinou jen školeně ptá na fyzické pocity a vjemy toho druhého. Procítit a zpracovat je už musí fokusující sám. „Vede se po těle sám. Respektive tělo se vede samo,“ vysvětluje Martina Tichá.

Při focusingu není třeba příliš mluvit. Svému průvodci se nemusíte svěřovat. Pokud máte i nepříjemný pocit, podle Martiny Tiché jde o to, nikam ho neodhánět, nerozptylovat se a zjistit, jestli s takovým pocitem můžete být. „Pokud se nebráníte pocitům ve svém těle a necháte je k sobě přijít, může dojít k něčemu, čemu říkáme posun. Ten je ale velmi vzácný,“ vysvětluje Martina Tichá.

Jde vlastně o to, že pocity ohledně jedné události se změní. Tak se ze vzteku může stát smutek, po smutku může přijít úleva a tak dál. Při prvním setkání s focusingem mě provázela právě Martina Tichá. Vyzkoušela jsem si takzvaný Czech in, při kterém mě prováděla po mém těle.

Seděla jsem v pohodlném křesle a mým úkolem bylo uvolnit se a poslouchat svou průvodkyni. Nejdřív jsem si měla uvědomit hlavu a všechny fyzické pocity s ní spojené.

„Teď si představte výtah, který vám sjede z hlavy do břicha,“ říká terapeutka. Dál mě upozorňuje na nohy i na to, že jsou v kozačkách. Pak na povrch zad, který se opírá o pohodlné křeslo. Hned, jak Martina vysloví slovo záda, cítím bolest za krkem.

Ve chvíli, kdy procházka tělem skončí, říkám, že bolest za krkem nemá nic společného s psychikou, že celé dny vysedávám u počítače a píšu. Martina mi odpovídá, že o to vlastně vůbec nejde. Základem je uvědomovat si tělo takové, jaké v té chvíli je.

Ptám se, jestli jde při téhle technice hlavně o relaxaci a uvolnění. „Ne!“ odpovídá rezolutně psycholožka. „Můžete začínat v dobré náladě a pak se vám třeba vynoří nepříjemné pocity,“ vysvětluje.

Někdy se prý objeví i témata a události, které se staly už před nějakou dobou a mohly přinést spoustu stresu.

Po třech hodinách strávených s různými terapeuty, ať už byly jejich metody jakkoli zajímavé, jsem se rozhodně svého neurotismu nezbavila a k vyrovnanému a klidnému člověku mám ještě daleko.

Ostatně - ani jsem to po tak krátké době nemohla čekat, což mi potvrzuje i uznávaná psycholožka a psychiatrička MUDr. Dana Janotová, CSc. „První hodina terapie je jen střípek z toho, co všechno obnáší,“ vysvětluje.

A co říká body terapii, arteterapii nebo focusingu? Podle doktorky Janotové je často důležitější osobnost terapeuta než to, jakou metodou se zabývá. „Nejdůležitější je to, jak je schopen svým klientům porozumět,“ říká Janotová s tím, že u nás existují stovky odborníky uznávaných terapeutických škol.

„Špatné zkušenosti mám jen s amatéry, kteří se k terapiím jen připletli. Taková péče rozhodně nemusí pomoci, spíš naopak,“ myslí si Janotová s tím, že opravdový odborník by měl projít terapeutickým výcvikem a udělat na sobě trénink.

Mně ale i krátká zkušenost s terapeuty, které jsem navštívila, do určité míry pomohla. Dostala jsem se k profesionálům, kteří mi ukázali zajímavé možnosti, jak na sobě dál pracovat. Asi nejvíc mě zatím láká body terapie - umět komunikovat se svým tělem rozhodně není k zahození.