Článek
Těžko najdete člověka, který by ve svém životě neprožil bolestivou událost způsobenou ztrátou, ponížením, neměl děsivý zážitek nebo se nedostal do situace, při které se absolutně ztrapnil.
„Běžné příčiny minulých událostí, které je obtížné nechat jít, zahrnují intimní vztahy, neúspěchy, chyby i činy, kterých litujeme, a také zneklidňující události,“ vyjmenovává konzultantka a psychoterapeuta Jayne Leonardová.
A drtivá většina z nás potřebuje čas, aby se s tím srovnala. Nicméně v některých případech čas ubíhá a ubíhá, ale emoce obklopující událost zůstávají stále stejně silné, zpravidla stejně silně negativní. Co s tím?
Jako kolovrátek
Do období, kdy bychom si něco moc přáli a potřebovali vypudit z mysli, udělat za tím tečku, se podle psycholožky Anety Langrové někdy dostala většina z nás.
„Tyto bolestivé situace s námi obvykle řeší kamarádi či blízká rodina a bývají opravdu dobrými rádci. Zvláště ze začátku se sami často ptají a zajímají se, jak nám je. Můžeme s nimi mluvit o pocitech, myšlenkách a ventilovat vše, co je potřeba,“ říká psycholožka.
Ovšem často se také stává, že uteče pár měsíců a naše rozhovory se pořád ještě točí kolem toho jednoho. Jako kolovrátek.
„My jsme se ještě neposunuli. Minulost nás nepustila. Naše mysl se zasekla na životní těžkosti, kterou jsme nepřekonali. Ale naše okolí už může být unavené – kamarády ani rodinu už nebaví poslouchat stále stejný příběh, který nemá žádné řešení, a tak přijde fráze: Už to, prosím tě, pusť z hlavy!“
Proč nemůžeme věřit vlastní paměti
Ale vymanit se ze smyčky přemítání není snadné. „Nemůžete se zastavit, i kdybyste chtěli,“ upozorňuje Tania J. Petersonová, profesionální poradkyně v oblasti duševního zdraví. „Je to neustálý kruh velkých obav a neutuchajících nepříjemných myšlenek.“
Asi není nutno dodávat, že setrvávání v takových stavech negativně ovlivňuje psychiku a z dlouhodobého hlediska i fyzické zdraví.
Bušení na zavřené dveře
Proč vlastně děláme věc, která nikam nevede ani nám neprospívá? V těchto bolestných smyčkách nás může držet vztek, pýcha, snaha „vyhrát“ rozchod, případně napravit si pocit vlastní hodnoty. A možná nepřišlo zadostiučinění. Podle psychologa Tymothyho Legga někteří lidé doufají, že časem získají lepší vhled a to jim pomůže, aby událost pochopili.
„Je to typické u lidí s určitými charakterovými rysy, jako jsou perfekcionismus, neurotismus a také silné zaměření na vztahy.“ Pokud hodnotu mezilidských vztahů nezdravě přeceňujeme, máme větší tendence v nich setrvat. A odpoutat se je pak téměř nemožné.
„Uvízli jsme v momentu, který je pro nás příliš těžký. Stojíme před zavřenými dveřmi, které zkrátka nejdou otevřít. Myslíme, že pokud je otevřeme, vše se vyřeší. Získáme odpovědi, vyřešíme nedorozumění, odžijeme si, co jsme si odžít nestihli – zkrátka že za těmito dveřmi je přesně to, co potřebujeme. A tak před nimi stojíme, bušíme, zkoušíme různé klíče znova dokola, ale nic nefunguje,“ popisuje takové chování psycholožka Aneta Langrová.
Když trauma z dětství brání zdravým vztahům
Podle článku uveřejněného v odborném časopise Americké psychologické asociace Monitor on Psychology lidé, kteří často přemítají nebo mají tendence pořád přemýšlet nad tou samou věcí, za sebou mají trauma či traumata.
Domnívají se, že pochopení minulých událostí jim pomůže lépe se připravit na budoucnost, která stejně jako jejich minulost může hodně bolet. Jenže takové přemítání mívá opačný účinek a v důsledku může ztěžovat schopnost vyřešit současné problémy.
Potřeba neopouštět minulost někdy také provází závažnější duševní stavy, jako jsou deprese, obsesivně kompulzivní porucha, úzkost nebo posttraumatická stresová porucha. V tom případě je nejlepší řešení najít vhodného psychoterapeuta, který nám zodpovědně pomůže prozkoumat jejich příčiny.
Co můžeme udělat?
Obvykle si ale z takových situací můžeme pomoci sami. První krok je celkem snadný – přiznejte si, že se trápíte, přestože byste už dávno neměli. Například je vám stále zle, i když by vám měl být váš bývalý dva roky po rozchodu dávno volný (případně po výpovědi máte už dávno novou práci, nové kamarády atd.). Rozhodně nejste jediní, kdo se tak cítí.
Psychoterapeutka Jayne Leonardová radí, co bychom měli dělat dál:
- Vědomě se rozhodněte opustit minulost. Můžete si myslet, že je to zcela jasné sdělení, ale není. Vědomě znamená, že upřímně rozumíte tomu, co se vám stalo, a chápete, jak vás událost ovlivnila. Rozhodnete se nebýt uvězněni ve svých emocích. Prostě jste zvážili svoje možnosti.
- Staňte se zcela zodpovědnými sami za sebe. Je to pouze na vás, jestli přistoupíte k činům, díky kterým se posunete kupředu. Je dobré zeptat se sám sebe: Na čem nebo na kom stále lpím a proč? Jak se z lpění na minulosti cítím? Je mi opravdu lépe, když lpím na minulosti nebo přemítám o tom, co mohlo být? Být vůči sobě upřímný se vyplatí z dlouhodobého hlediska. Bolest, ublížení a vztek se zmírní a vyčistíte si cestu k lepšímu a realističtějšímu pohledu na to, co už stejně nemůžete změnit.
- Přijměte minulost takovou, jaká byla. Nesnažte se z ní udělat příběh, ve kterém jste hrdina, který nakonec vyhrál. Někdo, kdo si nenechal ublížit nebo neudělal nic špatně. To, co se stalo, přineslo nějakým způsobem ztrátu a zklamání, ale dá se pracovat na tom, abyste se už tolik netrápili.
- Naplánujte si nejbližší budoucnost. Ujasněte si, co je pro vás nejpodstatnější právě tady a teď. A také pro to, abyste se posunuli dopředu. Nemusíte mít ani tušení, jak vaše budoucnost vypadá, ale i malé krůčky a malé každodenní činy budou nechávat minulost víc a víc za vámi. Co chcete odteď dělat jinak? Není třeba na čase změnit žebříček priorit? Najít něco nového, za čím půjdete a na co se tak trochu můžete upnout?
- Podívejte se na sebe v pozitivním světle. Co jsou vaše silné stránky? Jaké máte pozitivní vlastnosti? Jaké jsou vaše vlohy, talenty? Co by vám mohlo přinést dobrou změnu do života?
- Odpusťte sobě i ostatním. Minulost můžeme opustit, pokud ji akceptujeme. Ať už to, že jsme v něčem selhali, nebo že nám někdo ublížil. Pravda také je, že ne vždy od ostatních dostaneme satisfakci v podobě omluvy a přiznání viny. V tom případě je odpustit a zapomenout těžké. Ale možná by to stálo za to.
- Ponaučte se ze svých chyb. Stejně jako z čehokoliv jiného, co nás v životě potká. Pořád se máme co učit o životě i o sobě. Je až ironické, že události, které nás nejvíce ovlivnily, jsou ty, jež nakonec dopadly špatně. Jistě je velice těžké vyrovnat se s pocity vzteku, ublížení, zklamání a smutku. Ale životní lekce nám z dlouhodobého hlediska pomohou, abychom v budoucnosti dělali lepší rozhodnutí.
Nový vztah hledejte s otevřenou myslí a bez pout k minulosti
První pomoc, pokud se smiřujeme s rozchodem
„Nechat jít vztah, jejž stvořili dva lidé, kteří spolu byli hluboce spjati, je velice těžké,“ říká konzultantka a terapeutka Jayne Leonardová. A radí, na co se zaměřit:
- Přerušte kontakt. Dočasně či permanentně omezte, nejlépe ale úplně ukončete všechny vazby na bývalého partnera.
- Vyhýbejte se všemu, co by vám ho mohlo připomínat. Zbavte se věcí. Je to bolestné, ale očisťující. Své bývalé si skryjte i na sociálních sítích, přestaňte je sledovat, vyhoďte si je z přátel.
- Nastavte si hranice a dodržujte je.
- Pečujte o sebe, jste důležití. Tak budete mít víc síly na nový vztah.
- Hledejte světlé stránky rozchodu. Může se to zdát zvláštní, ale starší výzkum naznačuje, že pokud si uchováme vzpomínky na pozitivní aspekty rozchodu, minimalizujeme tím pocit ztráty. Už se nemusíte ze solidarity dívat večer na fotbal? Nikdo vás nenutí hodiny bloumat po obchodech? Jakékoli pozitivum je přece dobré.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny