Hodinové hotely skýtají azyl pro řadu nevěrníků

Takové podniky u nás v poslední době rostou jako houby po dešti. Jeden internetový portál jich nabízí téměř čtyři stovky. Nejvíce jich je v Praze, Ostravě a v Brně. Neposkytují však služby profesionálních kněžek lásky.

Azyl zde nacházejí nejčastěji páry, které touží po diskrétní samotě. „U nás je velká míra rozvodovosti. A než dojde k rozluce manželů, mnozí prožívají období, kdy potřebují soukromí na setkávání se svými milenci. To je hlavní důvod existence dnešních hodinových hotelů,“ říká přední český psycholog Slavomil Hubálek.

Proč těm klasickým odzvonilo? Lidem vadila malá míra intimity. Už se dál nechtěli nechat na chodbách snímat kamerami, sdílet společné toalety a potkávat na schodech prostitutky, shodují se odborníci.

„Tohle není žádný bordel!“ upozorňuje mě dvaatřicetiletý Tomáš, majitel hodinového hotelu na pražském Žižkově. Právě s ním jsem se domluvila, že na jeden den převezmu jeho byznys do svých rukou, abych se přesvědčila, jak to v takovém podniku vlastně chodí.

Zvenčí by nikdo neřekl, že v tomhle klasickém činžáku nacházejí útočiště záletníci. Podle zvonků hned poznám, které patří Tomášovi. Na rozdíl od ostatních na nich není žádné jméno. Jsou jen označené číslovkami 28, 29, 30, 31 a 32.

Dneska mi musí majitel vysvětlit, jak to tu všechno funguje. Za pár dnů už totiž budu celý chod obstarávat sama. Jdeme do suterénu domu. Jsou tam dvoje dveře a Tomáš odemyká ty vlevo od výtahu.

V téhle „buňce“ jsou tři garsonky velké zhruba dvaadvacet metrů čtverečních. „Mám jich celkem pět. Tyhle tři a dvě naproti, vpravo od výtahu,“ říká Tomáš, počítačový specialista v jedné pražské firmě. Hodinový hotel provozuje teprve dva roky a podle svých slov rozhodně neprodělává.

„Původně jsem si sháněl bydlení pro sebe. Chtěl jsem nějakou garsonku. Narazil jsem na tyhle a nevěděl jsem, kterou si vybrat, tak jsem je koupil všechny,“ krčí rameny. Jenže pak přemýšlel, co s nimi.

„Pronajímat standardně, nebo udělat hodinový hotel?“ Zvolil si druhou variantu. Už také proto, že dřív do podobných podniků často chodil, tak proč nemít svůj?

Tady na Žižkově má každá garsonka vlastní uzamykatelné dveře, za nimiž je koupelna se sprchovým koutem, toaletou a umyvadlem. Hned vedle koupelny je malá technická místnost zásobená vším, co je pro hodinový hotel potřebné - čistým povlečením, prostěradly, osuškami, papírovými utěrkami, svíčkami, zásobami nápojů do minibaru a čokoládových tyčinek, prezervativy, čisticími prostředky včetně gumových rukavic.

Samotnému pokoji dominuje dvoulůžková kovaná postel, vedle níž je z každé strany malý toaletní stolek. Nad manželskou postelí visí velký obraz s podpisem Patricio. Naproti dvojlůžku je pak široký televizní stolek, jehož přihrádky jsou posety malými svíčkami. Na něm trůní elcédéčková televize.

Na pravém kraji stolku jsou úhledně vyskládané čtyři čokoládové tyčinky, dva ručníky, stejný počet kondomů, papírové utěrky a ceník nápojů z minibaru umístěného hned vedle.

Například nealkoholické drinky tu stojí pětadvacet korun, litr džusu čtyřicet, pivo třicet. Na konci ceníků je připojen návod na ovládání televize s tím, že erotika se tu dá sledovat na dvou okruzích.

Klienti si pokoj rezervují přes mobil. Na ten se také při příchodu ohlásí. A ještě mi Tomáš vysvětlí nejdůležitější body - jak mám s milenci komunikovat a že nemám po nikom chtít doklad totožnosti. Žádné papírování tu totiž neexistuje. A pak samozřejmě musím po každém páru pokoj uklidit, čistě povléknout postel, umýt toaletu a sprchový kout, doplnit minibar…

Další týden nastupuju na šichtu v devět ráno. Tomáš mi předá svého nepostradatelného pomocníka - telefon. „Na dnešek máš jednu rezervaci na třetí. Jinak zatím nic,“ říká. Kdybych si prý nevěděla rady, mám mu zavolat na soukromé číslo.

Hodinku je klid. Pak mi poprvé pípne mobil. Přišla nová esemeska. „Dobrý den, můžu si u vás na dnešek objednat pokoj od dvanácté do třinácté hodiny?“ Zpráva je bez podpisu. Nedivím se.

„Zásada v tomhle typu ubytování je striktní anonymita,“ vybavím si Tomášova slova. Většinou se hosté hlásí křestním jménem, pravdivým či smyšleným, nebo pod přezdívkou.

Když listuju v archívu mobilních zpráv, narazím třeba na jistého Markýze de Sade, Hašlerku, Madonnu, Kleopatru, Prince Charlese nebo na klienty se zkomoleným křestním jménem jako třeba Tomášák, Mirďas či Lucíšek.

Krátce před dvanáctou mi opět zazvoní telefon. Volá klient, že už jsou před vchodem. Jsem zvědavá, kdo to vlastně bude. Tomáš mě připravil na to, že často chodí pánové okolo čtyřicítky s mladšími slečnami, mezi pravidelné klienty ale patří spíš padesátníci či šedesátníci.

Už při odemykání vchodových dveří si všimnu vysokého tmavovlasého muže oblečeného do riflí a černého kabátu. Hádám mu okolo pětatřiceti. Opodál stojí mlaďounce vypadající štíhlá blondýna s vlasy smotanými do drdolu.

Se sklopenou hlavou se dívá do země a dělá, jako kdyby k pánovi nepatřila. Palcem pravé ruky si nervózně pohrává se snubním prstenem.

„Našli jste to dobře?… Nenechali jste vůz na modré zóně?…“ používám pár zdvořilostních frází, které mi poradil Tomáš. Na špatné parkování prý upozorňuje všechny. Už párkrát se tu totiž stalo, že než se milenci vydováděli, policajti dotyčným auto odtáhli.

Nejprve do vchodu vklouzne muž a chvilku za ním blondýna. Cestou do suterénu jim předám klíče od osmadvacítky a poučím je, aby je nechali na nočním stolku a při odchodu za sebou zabouchli.

Peníze si beru dopředu. Čtyři stovky na hodinu. Protože jde o nové zákazníky, ještě jim vysvětlím, kde co najdou, že se můžou obsloužit v minibaru a útratu - podle ceníku - nechat na stolku u televize.

Sotva za nimi zavřu, ozve se znovu telefon. Na displeji se objeví: Viki - VIP. „Máte volný pokoj za půl hodiny?“ vyhrkne na mě hluboký mužský hlas. „Ale prosím vás, já bych chtěl ten červenej. Je to možný?“ Je. Stihnu rychle odpovědět, než se ozve jen stručné: „Nashle.“

Každý pokoj je vymalován jednou barvou. Původně majitel zvolil světlejší nátěr, jenže pak mu klienti radili, že lepší by byly sytější odstíny. Tak pokoje přemaloval. Výsledek? Tři pokoje jsou sytě červené, jeden je svítivě žlutý a dva jasně oranžové. Největší zájem je prý o ty červené.

Tahle barva je z psychologického hlediska symbolem chuti do života, výrazem emocí a mimo jiné dodává odvahu, cílevědomost a sebedůvěru. Smysly pak pociťují červenou jako vzrušení, touhu a žádostivost.

V půl jedné mi Viki telefonem hlásí příchod. Je to prošedivělý elegantní postarší pán, kterému se na rameni pohupuje brašna s notebookem. Společnost mu dělá usměvavá buclatější brunetka. Z jejich chování je zřejmé, že tu nejsou poprvé. Bez zbytečného vybavování rychle převezmou klíče a zmizí do soukromí červeného pokoje.

Vizitka v telefonu naznačuje, že Viki patří k prominentním klientům. Majitel má hosty rozdělené do dvou skupin. Na nováčky, což jsou ti, kteří přijdou buď poprvé, nebo docházejí nepravidelně a po delším čase. A pak VIP.

„VIP klienti mají slevy,“ vysvětlil mi před týdnem Tomáš s tím, že za hodinu zaplatí o stovku méně. Kdyby tu ale chtěli strávit celou noc, cena je stejná jako u ostatních. Od sedmi stovek výš.

Částka se odvíjí podle toho, v kolik přijdou a v kolik odejdou. „Sedm set to je od dvaadvaceti do sedmi hodin do rána. Když chce ale někdo dorazit dřív nebo naopak odejít později, cena se upravuje,“ upozornil mě Tomáš.

A kdy se hosté stávají VIP? Mimochodem - v adresáři jsem jich napočítala pětapadesát. „Není pro to kvantifikační kritérium. Základem je, že tu chci mít absolutně bezproblémové lidi. Proto těm, kteří jsou v pohodě, navštěvují nás pravidelně a dodržují, co jim řeknu, později nabídnu výhody.“

Za problém Tomáš považuje například nedodržování smluveného času. „Třeba si objednají pokoj od pěti do šesti, ale odejdou o půl hodiny později, neomluví se a přesčas nezaplatí. Když se to stane opakovaně, tak jim příště řeknu, že pro ně pokoj není,“ je nekompromisní.

V jednu hodinu zaslechnu zabouchnutí dveří. Chvilku ještě počkám a pak se zaklepáním na osmadvacítku přesvědčím, jestli je opravdu volná. Milenci odešli. Mokré ručníky přehozené přes postel uklidím do prádelního koše v sanitární místnosti, převléknu propocené povlečení, natáhnu čisté prostěradlo.

Zametu pokoj, uklidím a vytřu koupelnu. Na stolku u televize leží padesátikoruna za vypité pivo, které automaticky do minibaru doplním. Za půl hodiny stejným způsobem poklidím i po klientech v červeném pokoji.

Od dvou pak nedělám nic jiného, než vyřizuju telefonáty. Většinou volají nebo píšou muži. Ale semtam se ozve i ženský hlas. Nejfrekventovanější jsou hodinovky. Nejsou ale výjimkou ani žádosti o pokoj na tři až čtyři hodiny.

Nejčastěji zde útočiště nacházejí heterosexuální páry, tolerantní je majitel ale i k těm lesbickým či ke dvěma mužům. „Nejkurióznější zákazník?“ Majitel se chvilku zamýšlí a pak říká: „Občas sem chodí tři kluci ve věku tak pětadvacet až třicet a vždycky si přivedou jednu ženu. Pokaždé ale stejnou,“ usmívá se Tomáš.

Deset minut před třetí se mi ohlásí mladík, který si pokoj rezervoval už včera. Blonďatý sportovně oblečený sympaťák rovněž patří mezi stálé VIP zákazníky. „Přišel jsem trochu dřív, nevadí?“ ptá se a ohlíží se po své milé, která se k nám blíží rychlým krokem. „Dneska tu má majitel záskok?“ prohodí.

Pak už polibkem vítá brýlatou hnědovlasou paní v kostýmku, která na pohled vypadá minimálně o deset let starší než její protějšek. „Na co ses dneska manželovi vymluvila?“ šibalsky na ni mrkne. „Že jdu na masáž,“ dočká se rozesmáté odpovědi a ruku v ruce zmizí s klíči od devětadvacítky v tmavé chodbě schodiště.

Odpoledne uteče rychle. Nevěřila bych, kolik lidí má o azyl pro milence zájem. Dokonce musím některé odmítat. Hlavně ty, kteří žádají návštěvu na pátou hodinu. Tomáš mě upozorňoval, že právě v tuhle dobu se tu dveře netrhnou.

I z toho důvodu majitel přemýšlí, že si co nejdříve zařídí ještě jeden hodinový hotel v jiné části Prahy. Jak se o něm klienti dozvídají? „Jednoduše. Na internetu, přes známé nebo službu 1182,“ vysvětluje Tomáš na závěr.